JSI ALTERNATIVEC NEBO KONVENČŇÁK? JAK TO MÁŠ?

Dáš si na večeři chleba se šunkou a sýrem nebo mrkvičku namočenou v humusu? Chodíš makat do fitka nebo máš svou oblíbenou akademii tai-či? A se svým zdravotním problémem jdeš k doktorovi, nebo navštívíš léčitele?

Zdroj: https://pixabay.com/

∞

Sedím u vína s kamarádkou terapeutkou, která se právě vrátila ze semináře NO EGO RETREAT, kde tlumočila. Za roky vlastní praxe mi velmi střízlivě líčí své zážitky. Z debaty nad vynikajícím Merlotem nás vyruší dva chlapíci. Tipuju jim tak třicet šest plus. Přesto, že oni pijou pivo a my víno, naše stoly a hovor se spojí v jeden. Během prvních vět zjišťujeme, že jsou to kliničtí psychologové – o lalá! V ten moment máme o téma diskuze postaráno.

Posilněna vínem a tématem mé diplomové práce o předávání břemene zodpovědnosti mezi alternativní a klasickou medicínou, vstupuju do debaty se značnou kuráží, a zároveň velmi otevřenou myslí a absolutním respektem k jejich práci. Pánové to mají jinak, což mi ale – v mé naivitě – dojde až po nějaké chvíli. Ehm, docela dlouhé…

První mě to baví. Pán X se o danou terapii skutečně zajímá – nebo se mi to alespoň zdá. Ptá se, jak s klienty pracujeme.

„Aha, takže vy tedy vycházíte z toho, že víte, co děláte, jo?“ píchne si do kámošky.

„No, vycházím z toho, že mě vede něco hlubšího, než jsou jen psychologické poučky a kategorie.“
„Takže vycházíš z toho, že té svojí klientce jsi schopná pomoct?“
„No, jo, co je na tom špatně?!“

„Protože jsi přece úplně mimo…!! Obě jste, ale je to krásný, taková naivita!“ debata se náhle začne ubírat úplně směrem, kdy pan X předkládá příklad klientky se znásilněním a chce vědět, jak konkrétně, krok po kroku, by s ní moje „zkušená kamarádka“ pracovala. Ona se mu to velmi klidně snaží přiblížit, aniž by zapírala, že pracovat s narkomany či lidmi s těžkými traumaty je úplně jiná liga, než s člověkem, který hledá smysl života. Xkák je ale ve svých argumentech čím dál tím agresivnější a z rozhovoru se pomalu začínají vytrácet prvky vědomého naslouchání: „No OK, takže ji od té vzpomínky odosobníš. A pak? A pak? No dobře, a co uděláš pak?!!“ mám pocit jako by z něj mluvila jeho frustrace nad tím, že vlastním klientům není schopný pomoct. Tento jeho pocit mezi psycho-odborníky není nijak ojedinělý.

Zdroj: https://pixabay.com

#

„Já vlastně vůbec nevím, jestli těm lidem pomáhám, a to je tak frustrující!“ složí obličej do dlaní moje kamarádka Jana, která také pracuje v oblasti pomáhající profese.
„Ale Jani, tak na sebe nebuď tak přísná. Vždyť přece jen tím, že tam jsi, těm lidem pomáháš.“
„Jo já vím, jenže nevím, jestli se ti lidi reálně hýbou z místa, a to je tak beznadějný!“

#

„Můžu se tě na něco zeptat?“ přeruším pivní monolog Xkáka, protože mě přestal bavit.
„No…“
„Rozumím tomu, že je tvoje práce náročná a že pracuješ s těžšími případy než my s Blankou. To, co mě ale zajímá je, jak se staráš sám o sebe.“
„Cože?“ jsem překvapená, jak je překvapen. Vzpomenu si na sebe, kdy jsem po procesech s lidmi maximálně nabitá a zároveň i unavená a danou energii potřebuji zase někde dočerpat. Sportem, přírodou, tancem, zevlem.
„No jako, jak odpočíváš, jak se dobíjíš?“ jeho pravý ret mírně povyskočí nahoru a zakroutí hlavou, jak kdybych byla ta nejnaivnější blbka ne v Praze, ale na světě. Na tuhle otázku mu evidentně ani nestojí odpovídat. Ze zkušeností s podobnými muži vím, že jsem píchla přesně tam, kam jsem ne/měla.
„Tak jinak, nevzdávám se. Těšíš se ráno do práce?“
Mlčí.
„Dává ti tvá práce smysl?“
„Je to práce,“ jsem otřesená! Člověk, který má tři tituly před jmény a za jmény – jak zjistím později. Odborník, který se dotýká toho nejkřehčího, co v lidském organismu tepe – psychiky – nevidí ve své práci smysl a nechce se mu kvůli ní ráno vstávat z postele. Později také zjistím, že se mimo jiné specializuje na párové terapie, ač ve svých čtyřiceti nemá žádný vztah…

Když jdu na lekci jógy, chci, aby z jogínky vyzařovala energie, která mě inspiruje. Jak byste ostatně věřili sto kilové trenérce TRX, že je odbornice na fitness a zdravou výživu? Jak pak mít důvěru v tohoto psychologa, že je odborníkem na lidskou psychiku, když o svou práci nemá zájem a přežívá na kávě s cukrem? Vím jak – musela bych vidět pouze jeho profi stránky, a ne se ten večer bavit o jeho hodnotách a postojích k práci. Jak je možné, že se tito studování odborníci pak tolik diví lidem s psychickými problémy, nebo obtížnými v životě, že hledají v řadách těch bez vysokoškolských titulů?

Zdroj: https://pixabay.com/

Ega psychologů často bohužel nedovolují být dostatečně otevření a připustit si „a co kdyby ta terapie Cesta mohla fungovat?“. Co kdyby lidem skutečně mohla pomoci? Dokážu si velmi dobře představit, co za jejich odbornou skepsí stojí, protože příběhů – ba dokonce i odborných studií – kdy léčitel/alternativec/terapeut s „víkendovým kurzem“ svým kyvadélkem klienta totálně rozesral, skutečně není málo. Stejně jako znám spoustu lidí, kteří začali meditovat a skončili na psychině, protože v normálním světě najednou nedokázali fungovat. Dobře, souhlasím. Buďme střízliví – mluvme o průserech, kterých se v alternativní medicíně objevují. Ale neupozaďujme pak i ty posuny, které často díky zcela neposvěceným metodám, v životech lidí stanou. Náhoda?

Já jsem na semináři Cesta zažila člověka, který se díky terapii, zcela vyléčil z chronických migrén.
Má kolegyně psycholožka díky autopatii vyléčila ženu z rakoviny – a ano určitě budou další, které zemřou.

Však i má druhá kolegyně z Cesty i přes alternativní léčení nakonec podstoupila chemoterapii, aby zabila nádorové buňky v sobě.

Jediné, co bych si moc přála je, abychom ta medicínská pole neviděli tak odděleně, tak černobílé. Proč?

Zdroj: https://pixabay.com

Když jsem měla v životě velmi náročná období, o kterých jsem si chodila povídat s terapeutem, nedělal žádné zázraky, jen tam pro mě prostě padesát minut byl a naslouchal mi. Dal mi tak pocit, že na všechny ty sračky, které se nahromadily, nejsem sama. Super, jenže…

Málokdy mě dokázal dovést hlouběji. Do skutečné podstaty problému. Do mého vlastního zdroje, abych ty těžkosti zvládala s větší lehkostí a hravostí. Abych odstranila skutečnou příčinu. Abych nad situacemi, nad kterými se má mysl dokáže totálně zacyklit, získala zdravý nadhled a byla schopná pomalu začít měnit zaryté vzorce, které mi ubližovali. A víte co? Z mojí zkušeností vím, že Cesta tohle dokáže, a proto jsem schopná se za ni postavit a říct, že mi dává smysl!

Lidé ze setkání se mnou odchází s pocitem, že jim ze zad odpadlo stokilové závaží. Píšou mi, jak se jejich životy začínají měnit. Někdy pomalu, někdy ani nemrknou a již jdou na druhém břehu změny. A co je vůbec nejdůležitější: díky tomu, že jsem k nim zcela autentická - nehraju si na psycholožku s tituly, kterou nejsem a nikdy nebudu, ale dávám si tu práci, abych to celé hezky usadila na prdel a zas a znovu jim opakuji, že já je nespasím, že oni sami na sobě musí dál makat, a když si se mnou něco velmi silného odžijí v terapii, ve svém vnitřním světě, úplně samovolně jim dochází, že je potřeba jít ven a čelit světu – s uvědoměním, které se odehrálo hluboko v jejich vnitřním prožívání. 

 Přijímají to s radostí a mě dělá radost zase to, že si nemusím hrát na samaritánku a spasit jejich život.

Foto by Silvie Kotherová

Předávám tím jen a pouze vlastní zkušenost, kdy jsem obešla různé terapeuty a vyzkoušela mnoho sebe poznávacích metod. Měla kouče a druhého a pak dalšího – a pak mi došlo něco, co Blanka moc hezky pojmenovává trefným příběhem: „Pokud mi přijde klientka, že je tlustá a chce na tom pracovat, můžeme odblokovat to, proč se přejídá, ale pokud se i tak dál bude po večerech cpát větrníky, nepomůže ji ani metoda seslaná z nebes.“

Pro mě je má práce o zodpovědnosti takové, kterou znovu oprašuji v klientech a zcela ji navracím do jejich rukou, ať se s ní popasují. Né zodpovědnosti, kde sebe schovávám za tituly a školy.

Z těchto důvodů si myslím, že řada alternativců nejsou šarlatáni. Přínos jejich práce osobně vidím v tom, že vychází ze srdce, ne z mysli. Nedívat se na člověka jako na diagnózu deprese, ale jedince, který zoufale hledá svou cestu a selhává a odkrývat příběh, proč se mu to děje. Nevidí celou krychli svého problému. Nedochází mu souvislosti. Ale bohužel je pak snadnější poslechnout si zvuk cvakajícího razítka a napsat si na kus papíru napsat řešení na život – neurol. 

„Můj kluk se uzdravil, až když vysadil všechny léky a začal plně čelit tomu, co v těle cítí,“ přestat potlačovat bolest – ať je fyzická či mentální. Přijmout ji, že je to pro tento moment moje realita a že se to změní.

Proč je podle mě tak důležitá autentičnost? Mám známého psychologa Marka, který je ze své práce tak vnitřně vysosaný, že když mu něco vyprávím ze svého osobního života, říká jenom „ahm“ a „aha“, ale já cítím, že mě vůbec neposlouchá. Člověk, který by měl mít maximum empatie pro druhé rozděluje tuto dovednost na „teď nepracuju“. Znamená to, že schopnost naslouchat se nosí jen v ordinaci od pondělí do pátku? Pak pro mě ten člověk káže vodu a po večerech pije pivo, aby tu práci „jakž takž zvládal“.

Zdroj: https://pixabay.com/

Proč mě tohle psychologické ego tolik štve? Marek a další, které znám se dostal do úzkých. Jednoduše řečeno se mu sesypal život. Není to nic neobvyklého. Děje se nám to všem, ať psychologické vzdělání máme nebo ne. Vyhořel a odjel do Ameriky, kde zkoušel různé psycho spirituální zážitky. Vrátil se jako znovuzrozený a zároveň s otazníkem, jak to, co zažil integrovat do své práce s klienty. Co by to pro něj ale znamenalo? Jasně! Totálně vykolejit, odbočit z institucionálních kolejí a začít ty věci dělat jinak, nově. Možná i přestat brát klienty na pojišťovnu, ale začít jim konečně doopravdy pomáhat. Nejen předstírat, že tam jsem pro pacoše, ale dát mu zakusit i pocit autentický laskavosti a soucitu.

Věřím, že i takoví psychologové a terapeuti existují a já jim nesmírně fandím! Být upřímný před klientem totiž znamená být brutálně upřímný sám k sobě. A to vyžaduje kus odvahy. Chce to sundat všechny masky odborníků a expertů na gestalt a psychoanalýzu a potkat se s klientem na úrovni prachobyčejné lidskosti. A to z mé vlastní zkušenosti, spoustu psychologů děsí, protože pak lezou na povrch jejich vlastní děsy, které sami nemají zpracované a raději je pevně zamykají do šuplíčků a spokojí se s tím, že o nich druhým radí optikou toho či onoho psychologického směru.

Vnímám velmi intenzivně citlivost celého tématu. A Českou medicínskou komoru to pálí určitě ještě víc. Podvodníci, kteří prodávají nemocným krystaly proti rakovině a pak umírají doktorům v rukách není málo. Stejně jako není málo doktorů, kteří mi přijdou prázdnější než vyfouklé velikonoční vajíčko.

Existují znásilněné ženy, které platí statisíce za roční terapeutické seance, aby se z traumat vyhrabaly, ale stále nedokážou najít vlastní sebe hodnotu. A znám i znásilněné, které se k problému postavily alternativně a kdybyste je dnes potkaly na ulici, vnímáte je jako symbol božské sexuality.

Mám bez rozporu kolegy z Cesty, kteří hasí problémy tím, že se snaží pomáhat druhým a bohužel své ego zapomenou pověsit při vstupu klienta vedle na věšák. Bohužel jsem ale poznala i takové terapeuty se školami a mnoha výcviky. Neublížili mi, ale byl to terapeutický vztah na jedno setkání, párkrát trval jen pár minut a už jsem byla z ordinace pryč.

Rozumím tomu, proč jsou nekonvenční metody dostatečně velkým strašákem pro tu konvenční. Zároveň však Královehradecká klinika, kde se tradiční čínská medicína stává součásti léčby, je pro mě nadějí, že je to možné. Ostatně pokud se nejedná o zlomenou nohu, je to často právě kombinace obou směrů to, co dokáže nemocného skutečně vyléčit. Příkladem je Petr Studeník, který se vyléčil z nevyléčitelného tinnitu nebo Gabriela Tuatti, která si vyléčila endometriózu a otěhotněla.

Bohužel kauzy jako Aktip, této mé naivní představě příliš nepomáhají. A přesto, pokud vyvážím do protivky misku vah klinikou Medante, kde jsem měla to štěstí pracovat, stále si budu stát za tím, že alternativní i ten konvenční pohled na zdraví má smysl spojovat. A obojí by mělo mít v naší zrychlující se společnosti své místo, abychom se mohli cítit skutečně zdraví.

Zdroj: https://pixabay.com/