Hrníček a ouško

U nás na bytě máme každý svůj hrníček. Je to stejně osobní věc jako kartáček na zuby. Všichni už si zvykli, že je lepší si od toho druhého hrnek nepůjčovat, protože když si do něj udělám kafe, poruším rituál a funkci čajového hrníčku.

Moje hrníčky si nikdo nepůjčuje. Proč? Jelikož jejich signifikantním znakem je, že nemají uši. Kavový šálek písmene I sice nějako dobu držel chemoprenem, ale už se odlepil. Každý šálek kávy byl drama: "poliju ten koberec teď, nebo až přístě?"

Ani čajový hrníček nemá ucho (setkání s podlahou). Už jsem si několikrát chtěla koupit nové, ale nedokážu je hodit mezi ty kelímky od jogurty, slupky od banánu a vyluhované čaje. Oba hrníčky se už si se mnou něco zažili, něčím si prošli.

Navíc..ano je pravda, že ze startu mě neustále prudilo, že ty hrnky nemají ucho a já mám věčně spálené ruce, neboť moje filozofie je: dát do hrnku tolik vody, kolik se vejde. Je ale pravda, že teď už mi to nepřijde. Pití tekutin bez hrnku se stalo mým osobitím rituálem, který mám spojený s pobytem zde - v mém studijním Brně.