Inspirace zvířecí

Kdybychom tak po sobě uměli štěkat tak upřímně jako ti psi - dívat se jeden druhému do očí. Zavrčet a vědět, že zase bude dobře.

Koukám na laňku v lese, která mi zničeho přeskočila přes cestu - obdivuji ladnost jejího skoku přes překážky.

Vidím černou veverku. Zlehka si šplhá po stromě, který je několika násobně větší než ona - bez jakékoliv námahy.

Mám pocit, že ta zvířecí říše nás toho dokáže tolik učit...

POTŘEBUJU ZMĚNU ! (?)

POTŘEBUJU ZMĚNU!
Kolikrát jste si to už řekli? Potřebuji změnu! Teď hned!!! Jdu si ostříhat vlasy, změnit šatník, začínám jíst nové věci.

Potřebuju vypadnouT! Dusím se tady! Všechno to tady na mě padá. RESTART! Vybočit ze zajetých kolejí - taky jsem to tak měla, ale nakonec neodjela.

Otevřela jsem se tomu pocitu, že ty změny budu dělat tady, ne jinde. S lidmi, které znám, ne na neznámých místech od píky.

A světe div se, hajzle spadni - začaly se vám dít věci.
POTŘEBUJU ZMĚNU -  stojím v tom stejném bytě a náhle ty mé pocity slábnou...a mě dochází, jak tenká je linka mezi změnou a útěkem.

Ano, některé změny jsou pozitivní: je rozhodně chvályhodné přestat kouřit, omězit alkohol, začít pravidelně cvičit. Pak jsou ale změny, které fungují jako "obkličky", jako výhybky před tím, CO JE REÁLNĚ TADY  a co často nechceme cítit, nechceme si to ani připustit.

A pod tím "potřebuju změnu" jsem vlastně našla úplně jinou potřebu - být tady a teď!
A náhle - ty květiny kolem jsou jaksi barevnější...

Když se vaše plány roztečou jako zmrzlina v parném dni

Nevím kudy kráčím, ale náhle přede mnou stojí trochu omšelý, lehce otřískaný, plechový zmrzlinový stánek, který má zmrzlináře s těma nejčokoládovějšíma očima. Čokoládová to však dneska nebude – už toho bylo DOST!

Když vám zhořkne čokoládová zmrzlina, dějou se vám v životě zlé věci. Možná je tou Vaší zmrzlinou příchutí vanilková či jahodová – každý máte tu svou oblíbenou. Tu, která nám v životě působí radost a veselost, naplnění a inspiraci. Mě se stalo, že jsem se na tu čokoládovou už nemohla ani podívat. Zasunula jsem ji hluboko do mražáku v mylném domnění, že už není moje a nechala ji zkazit – HRŮZA! Dnes se rozhoduji jinak.

Stojím opět před tou pestrobarevnou vitrínou a vidím všechny ty barvy a chutě – náhle mi dochází, že tady nejde jen o zmrzlinu,  ale o barevnost každodenní. Není to jen o chuti čokolády nebo vanilky, ale také o prošpikovanosti životních zkušeností.

Stojím dnes opět před vitrínou se zmrzlinou (po kolikáté JIŽ?)  a cítím to dobrodružství, které za chvílí okusím na vlastní jazyk! Až si vyberu svou příchuť pro tento den – i náhle mi dochází hluboká PRAVDA. Po celé tyto měsíce jsem stála a koukala na všechny ty příchutě. Příliš mnoho možností, příliš mnoho variant, přespříliš možných kombinací. Výsledkem bylo, že jsem stála jako paralyzovaná před tou vitrínou a bála se ukázat, zda to bude COOKIES nebo příchuť ŠMOULA. Stála jsem v tam, v tom běžném dni, stažená úzkostí, že se třeba rozhodnu špatně. A ten strach byl TAK hluboký, že mi ani nedovolil, aby mi ukápla jediná slina. Mysl mě držela ve víru hrůzných černo-bílých obrazů, a nedovolila mi otevřít se možnosti, že skořicová sice možná bude pěkně hnusná, ale minimálně může přinést sladké poučení pro nastávající dny. Jak jsem byla hloupá…

Objednávám si COOKIES a ČERVENÝ POMERANČ. Dokonce se odvážím požádat si o oplatek – MŇAM!

To, že tady teď sedím a lížu zmrzlinu nebyl plán – naopak! Stalo se to proto,že všechny plány selhaly, zkrachovaly a rozpustily se.

Okusím první sousto zmrzliny  a dochází mi, jak rozdílné je číst o přítomném okamžiku a reálně jím být. Všichni a všechno kolem je v pohybu, ale já jsem se KONEČNĚ zastavila a náhle vidím, že mám vlastně TAKY směr. Někdy přes stromy zkrátka nevidíme les...

Nejsem u moře a přesto se tak cítím.

Vše má prý svůj čas – proč nežijeme podle toho nejprostšího moudra?

Dívám se na zmrzlinu, jak se teče – teče svým tempem. Dokážete naplánovat roztékání zmrzliny? VYMYSLET TO? Má fyzik vzoreček zvlášť pro vanilkovou a zvlášť pro tiramisu? TEŽKO!

Záleží přitom na tolika věcech: jak je zmrzlina namražená, kolik je venku stupňů, sedím ve stinu nebo na sluníčko.

TAK křečovitě se snažíme mít život pod kontrolou, že jsme od něj celí upatlaní a zapomínáme na chuť

Tří oříšků. Zkuste poručit zmrzlině, aby tekla tak, jak pískáte. Tak, jak to máte „v plánu“. A nezapomeňte mi dát vědět. Objednám si k tomu pistáciovou a budu Vás po očku pozorovat…

Draku mraku - mám tě ráda a jsi k vzteku!

Co je to za draka?
Draku, co jsi zač? Číháš na dně duše a plápoláš. Chrlíš oheň, který spaluje mé touhy a vášně. Pálí to, bolí to a já nemám chuť se do čehoholiv pouštět. A přitom zjišťuji, že když se osmělím, dotknu se tě a podrbu Tě pod krkem - je zcela fascinující držet se za Tvé rozžhavené trny na zádech a letět vzduchem - střemhlav vstříc dalšímu slunečnému dni.

Když stromy ztrácí listí v létě

Každý známe věty: „Lidé přicházejí a odcházejí.“ Uvědomujete si ale všechny ty pocity, co jsou za tím schované?

Je to trpký pocit. Jako když s nedočkavostí rozloupnete vlašský ořech, kde čekáte inspiraci a namísto toho máte na jazyku jen HOŘKOST. Tak vypadají prvotní signály, když začínáte ztrácet podporu.

Je to taky pocit pěkně kyselý, jako když kousnete do krásné, červené jahody, ale ona klame svou barvou. Právě tak očekáváte od svých přátel určitou zralost – kyselé obličeje však matou.

Je to jako když se napijete vaší společné, oblíbené horké čokolády, ale někdo vám tam nasypal příliš mnoho chilli, a tak cítíte, jak vám po tvářích stékají slzy – je tam lítost.

A tak se cítíte jako luční včela ztracená v lese. Jste překvapeni, že tam, co rostly růže, zbyly kopřivy.

Že tam, kde byl smějící se šum společných bříz, jste vy náhle jakýmsi topolem vlnícím se mimo rytmus.

Mám ráda pořád ty stejné vylomeniny, ale náhle si na nich bolestivě lámu zuby.
Miluju pořád ty stejné zločiny, ale náhle si připadám jako skopová kráva.

Mění se okolí, mění se příroda, řeka neteče dvakrát stejně. Ale pořád si říkám, že stromy ztrácí obvykle listí až na podzim, ne v létě…

Zkuste lpět na takovém stromě, aby rostl každý rok do stejné šíře, nebo poručte třešni, aby každý rok urodila stejný počet třešní. Příroda to nedělá – to jen my lpíme.

Ale pořád to ještě bolí, jako když šlápnete na vosu právě v okamžiku, kdy jste to nejmíň čekali – KDE SE TAM VZALA? Ptáte se sami sebe… Kde se vzalo tolik arogance, odstupu a chladu?

Nechali se unášet jinou řekou? Jsem olejová kapka, která není schopná nechat se unášet volným proudem řeky?

Prší, mží mi do vlasů a po tváři mi teče slza.

Pořád ještě mám ráda citrónovou zmrzlinu v kombinaci s tou čokoládovou – a přesto je všechno jinak.

Asi je na čase nechat břízy slíznout smetanu a jít si dát jeden kopeček malinové.

Přiletí a odletí

Naše nálady jsou jako ptáci nad hlavou. Někdy je pozorujeme ze země a smějeme se jim. Jindy jim však dovolíme, aby nám kroužili nad hlavami jako supi a ukusovali si z nás životní energii zaživa.
Vím, jaké to je být tím svobodným ptákem.
Vím i jaké to je být tou chodící mrtvolou.
Vím jaké pocity jsou spojeny s letem i bloubáním,
strachem i sněním.

Co však stále nevím je, jak najít zaručený čudlík k tomu, aby se mi v případě havárky či přistání podařilo zase svobodně vzlétnout.

A tak se občas potácím bludištěm strachů, zabahněná od všech negativních hnojů mnohokrát zahlédnu Východ z toho bludiště a záměrně se mu vyhnu.
JAKO BY MI TAM SNAD BYLO DOBŘE...

Racionálně všemi rozumím, vím, že z bludiště musím ven, ale vymlouvám se na to, že nemám sílu. Že nevím, jak na to ( jakoby mě nenaučili chodit již v prvním roce mého života).

Někdy si pak sednu na bobek a brečím v tom bludišti. Brečím sama nad sebou: nad svou nemožností, strachy i úzkostmi, zbytečnými obavami. To bloudění trvá různě dlouho: pár hodin, den, dva. U někoho i měsíče či roky.

Zatím jsem naštěstí vždycky dokázala utřít posmrkaný, usoplený nos do rukávu, udělat kotrmelec a zase vstát.

Často však jen proto, že jste mě v tom nenechali ! ! !
Děkuji.

Co to tu fouká za větříček?

Dnes mi přišla do života lekce. Vedla mě k zamyšlení, jak jít životem s lehkostí. Ne jako uragán a tajfun, který ničí všechno kolem: nadšení a energii, bourá vztahy a přátelství.

Rozhodla jsem se, že budu tím větrem, který si hraje s větvemi naší břízy: lehce fouká, ale přitom je nepoláme.

Není ráno jako Ráno - a někdy to je na RÁNU!

I přesto, že ještě neskončil únor, mám vám takový pocit – JE JARO!

Dnes ráno se mi vstávalo jaksi ztěžka a mi již po několikáté došlo, že není ráno jako rána. Jsou rána, ale také Rána nebo rááána – a někdy je to při pohledu do zrcadla pořádná RÁNA ve stylu „Neznám Tě, ale umyju Tě“.

Když máte Rána, odkopnete energeticky přikrývku a s nadšením pobíháte po bytě – čeká vás vzrušující den nabitý neočekávanými věcmi.

Jindy máte jen rána – to jsou takové ty nemastné neslané dny, kdy vám ten den sletí tak nějak mezi prsty. Nepřítomně zapínáte konvici. Možná bez energie, ale není tam ani příliš velké rozladění. Prostě další den.

A pak jsou ráááána. A to máte pocit, že byste potřebovali pár volů, aby vás z té postele dostal. Zhnuseně vypnete budík a přejete si zapomenout, že zaznovil. Zaspat jako na základce. Ale ouha – ta mysl už jede, už přemýšlí a vymýšlí. Frustrace roste, nechce se vám  z postele, ale necítí sílu pohnout levou nohou, pravou rukou a dovolit pyžamu, aby se potkalo i s jiným vzduchem, než tím, který se nachází pod vaší zaprděnou přikrývkou. Možná Nakonec váš stroj-tělo nějak nakopnete: cvičením, kávičkou – jak kdo. A možná tady bude celý váš den ve stylu zombie. Na čem to záleží? Na VAŠEM rozhodnutí.

Jednu věc totiž mají všechna rána společnou: zatím jste vždycky vstali. Aniž by vás někdo nutil..
A možná, že když jste měli jen ráno nebo ráááno, zjistili jste, že ten den byl nakonec moc fajn. Stačilo vystoupit z té teplé zón pohodlí zvaná přikrývka.

Ano,  v tyto dny po ráno stále chybí sluníčko. Chci sdílet jednu věc, která mi poslední dobou funguje. Než ráno vstanu, promítnu si hlavou všechny ty věci, co mě v ten den čekají. A začnu se na těšit. Někdy trochu násilím, protože co si budem povídat, co je vzrušujícího na praní ponožek nebo podrthávání písmenek zvýrazňovačem.

Ale světe div se, babo spadni – vede to k vyšší spokojenosti během dne, ať máte ráno, Ráno nebo rááááááno.

Přeji Vám nádherný úterní den! 

Jsi šťastný/á? Jsi zamilovaný/á?

 Co je to být šťastný, šťastná? Zamilovaná, zamilovaný? JE TO STAV MYSLI! Je to okamžik, kdy se jakoby smočíte ve studnici klidu a každá vaše buňka nabude tvaru srdce. Je to okamžik, kdy se příjemně usazujete ve vaší praví půlce hlavy a bez zábran a ustavičného snažení žijete tady a teď! a občas mrknete i do levé půlky, která vám ukazuje, jak Ú.Ž.A.S.N.É. to všechno BUDE!  Jsou to stavy, kdy vás baví umývat nádobí. luxovat i prát. Těšíte se na loupání brambor, protože to bude tak VZRUŠUJÍCÍ, když to budete dělat společně. Máte zcela detailně vyidealizovanou představu, jaké to bude, až budete společně natírat plot, jezdit do Hornbachu pro šroubky a do IKEI pro nové poličky. Dokonce si dokážete i představit, že byste s tím člověkem zůstal/a napořád a měli jednou děti, rodinu. Návštěvy TESCA a sekce dětských šatiček a botiček vás vnitřně, podivně rozechvívají. 

Napadá mě, odkud se všechny tyto obrazy berou, když my/já jsem spoustu věcí z toho nikdy společně nedělala! Například jsem nikdy  "ve dvou" nenatírala plot, nemalovala pokoj, nestavěla poličku nebo cokoliv podobného. Ano, buď je to z vyprávění druhých a nebo? Z filmů? Právě TAM nám totiž  předkládají ony romantické představy např. v Marley a Já, Nějak se to komplikuje. Pretty Woman? Čokoláda? Kde ještě se společně jí, miluje, cestuje, idealizuje? Hádám, že si každý nějaký film vybavíte. A co kdyby všechny tyto obrazy, filmy neexistovaly? V jakých chvílích bychom se potom cítili skutečně NEJZAMILOVANĚJŠÍ? Možná by to byly ještě daleko prostší okamžiky!  Společná snídaně, společné čtení knihy. Když vás ten druhý, ta druhá vyzvedne autem...Nebo jsou to zase obrazy filmové? A tak mě zde napadá otázka: existuje vůbec zamilovanost?

Ano, pokud ji představují dané filmové obrazy. Ano, pokud pod zamilovanost zahrneme ty bláznivé chemické reakce našeho těla, kdy nemůžeme spát, jíst na nic se soustředit. Ale co když to všechno odendáme? Co se skrývá za tím závěsem zamilovanosti? WOW! Víte to??? Zpravidla se vám tam mohou objevit dva různé obrazy. Buď, když tu růžovou oponu odhrnete tak za ní můžete spatřit divoce proudící, červenou řeku LÁSKY. Je bezbřehá, nekonečná a bezpodmínečná. Nemá břehu, rozlévá se jako když lijete vosk po stole a ten dřevěný stůl při spojení s tím voskem jihne.

A nebo se za tou oponou nachází mlha. Vidím obraz, kde je šero. Jsou tam dřevěné parkety a na nich nich jsou položeny velké, dřevěné krabice. Je na nich něco napsáno.
Čtu: "VAŠE IDEJE, VAŠE PŘEDSTAVY."

CO NEBO KOHO SKUTEČNĚ MILUJETE? 

                                                                         SRDCE ČLOVĚKA?

                                                                                                             

NEBO PRÁZDNOU KATEGORIZUJÍCÍ ŠKATULKU?

Jájinkování

Jájinkování - to je vám nebezpečný druh ne-moci.
To je jen samé já, Já, JÁ.
Já jsem až na prvním místě,
já a moje problémy,
já a moje obavy,
já a moje úspěchy,
já a moje strachy.
A co ty?
NO ALE TO MĚ SE STALO...

Nebezpečné!

Vzniká z toho nemoc:
ne-moct naslouchat druhým
ne-moci poradit druhým
ne-moct se soustředit na nic jiného, než své vlastní Já.

Mít se rád je v pořádku, Jájinkování je nezdravé.
Je totiž nezdravě sebekritické,
je nezdravě přísné
a neumí se radovat.

Střežte se této ne-moci!
Třeba tak, že si budete říkat: Mám Se rád/a, mám Tě rád/a.