Nevím kudy kráčím, ale náhle
přede mnou stojí trochu omšelý, lehce otřískaný, plechový zmrzlinový stánek,
který má zmrzlináře s těma nejčokoládovějšíma očima. Čokoládová to však
dneska nebude – už toho bylo DOST!
Když vám zhořkne čokoládová
zmrzlina, dějou se vám v životě zlé věci. Možná je tou Vaší zmrzlinou
příchutí vanilková či jahodová – každý máte tu svou oblíbenou. Tu, která nám
v životě působí radost a veselost, naplnění a inspiraci. Mě se stalo, že
jsem se na tu čokoládovou už nemohla ani podívat. Zasunula jsem ji hluboko do
mražáku v mylném domnění, že už není moje a nechala ji zkazit – HRŮZA!
Dnes se rozhoduji jinak.
Stojím opět před tou pestrobarevnou
vitrínou a vidím všechny ty barvy a chutě – náhle mi dochází, že tady nejde jen
o zmrzlinu, ale o barevnost každodenní.
Není to jen o chuti čokolády nebo vanilky, ale také o prošpikovanosti životních
zkušeností.
Stojím dnes opět před vitrínou se
zmrzlinou (po kolikáté JIŽ?) a cítím to
dobrodružství, které za chvílí okusím na vlastní jazyk! Až si vyberu svou
příchuť pro tento den – i náhle mi dochází hluboká PRAVDA. Po celé tyto měsíce
jsem stála a koukala na všechny ty příchutě. Příliš mnoho možností, příliš
mnoho variant, přespříliš možných kombinací. Výsledkem bylo, že jsem stála jako
paralyzovaná před tou vitrínou a bála se ukázat, zda to bude COOKIES nebo
příchuť ŠMOULA. Stála jsem v tam, v tom běžném dni, stažená úzkostí,
že se třeba rozhodnu špatně. A ten strach byl TAK hluboký, že mi ani nedovolil,
aby mi ukápla jediná slina. Mysl mě držela ve víru hrůzných černo-bílých
obrazů, a nedovolila mi otevřít se možnosti, že skořicová sice možná bude pěkně
hnusná, ale minimálně může přinést sladké poučení pro nastávající dny. Jak jsem
byla hloupá…
Objednávám si COOKIES a ČERVENÝ
POMERANČ. Dokonce se odvážím požádat si o oplatek – MŇAM!
To, že tady teď sedím a lížu
zmrzlinu nebyl plán – naopak! Stalo se to proto,že všechny plány selhaly,
zkrachovaly a rozpustily se.
Okusím první sousto zmrzliny a dochází mi, jak rozdílné je číst o
přítomném okamžiku a reálně jím být. Všichni a všechno kolem je v pohybu,
ale já jsem se KONEČNĚ zastavila a náhle vidím, že mám vlastně TAKY směr. Někdy přes stromy zkrátka nevidíme les...
Nejsem u moře a přesto se tak
cítím.
Vše má prý svůj čas – proč
nežijeme podle toho nejprostšího moudra?
Dívám se na zmrzlinu, jak se teče
– teče svým tempem. Dokážete naplánovat roztékání zmrzliny? VYMYSLET TO? Má
fyzik vzoreček zvlášť pro vanilkovou a zvlášť pro tiramisu? TEŽKO!
Záleží přitom na tolika věcech:
jak je zmrzlina namražená, kolik je venku stupňů, sedím ve stinu nebo na
sluníčko.
TAK křečovitě se snažíme mít
život pod kontrolou, že jsme od něj celí upatlaní a zapomínáme na chuť
Tří oříšků. Zkuste poručit
zmrzlině, aby tekla tak, jak pískáte. Tak, jak to máte „v plánu“. A nezapomeňte
mi dát vědět. Objednám si k tomu pistáciovou a budu Vás po očku pozorovat…
0 komentářů:
Post a Comment