Když stromy ztrácí listí v létě

Každý známe věty: „Lidé přicházejí a odcházejí.“ Uvědomujete si ale všechny ty pocity, co jsou za tím schované?

Je to trpký pocit. Jako když s nedočkavostí rozloupnete vlašský ořech, kde čekáte inspiraci a namísto toho máte na jazyku jen HOŘKOST. Tak vypadají prvotní signály, když začínáte ztrácet podporu.

Je to taky pocit pěkně kyselý, jako když kousnete do krásné, červené jahody, ale ona klame svou barvou. Právě tak očekáváte od svých přátel určitou zralost – kyselé obličeje však matou.

Je to jako když se napijete vaší společné, oblíbené horké čokolády, ale někdo vám tam nasypal příliš mnoho chilli, a tak cítíte, jak vám po tvářích stékají slzy – je tam lítost.

A tak se cítíte jako luční včela ztracená v lese. Jste překvapeni, že tam, co rostly růže, zbyly kopřivy.

Že tam, kde byl smějící se šum společných bříz, jste vy náhle jakýmsi topolem vlnícím se mimo rytmus.

Mám ráda pořád ty stejné vylomeniny, ale náhle si na nich bolestivě lámu zuby.
Miluju pořád ty stejné zločiny, ale náhle si připadám jako skopová kráva.

Mění se okolí, mění se příroda, řeka neteče dvakrát stejně. Ale pořád si říkám, že stromy ztrácí obvykle listí až na podzim, ne v létě…

Zkuste lpět na takovém stromě, aby rostl každý rok do stejné šíře, nebo poručte třešni, aby každý rok urodila stejný počet třešní. Příroda to nedělá – to jen my lpíme.

Ale pořád to ještě bolí, jako když šlápnete na vosu právě v okamžiku, kdy jste to nejmíň čekali – KDE SE TAM VZALA? Ptáte se sami sebe… Kde se vzalo tolik arogance, odstupu a chladu?

Nechali se unášet jinou řekou? Jsem olejová kapka, která není schopná nechat se unášet volným proudem řeky?

Prší, mží mi do vlasů a po tváři mi teče slza.

Pořád ještě mám ráda citrónovou zmrzlinu v kombinaci s tou čokoládovou – a přesto je všechno jinak.

Asi je na čase nechat břízy slíznout smetanu a jít si dát jeden kopeček malinové.