Recent Posts

Dřív byli dva jedním - a co když o to dnes vůbec nestojíme? Existuje svobodná láska?


Moji rodiče žijí bezmezně jeden pro druhého. Potřeby jednoho splývají s potřebami toho druhého. U některých partnerů této generaci pozoruji, jak se jeden druhému přizpůsobili natolik, že už ani neví, kdo jsou skutečně oni a co mají doopravdy rádi. I generace žen mých prarodičů si nese přesvědčení, že muž je tím nejdůležitějším středem jejího života, pak následují děti a až potom je tam někde ona – žena. Moje téměř sedmdesátiletá babička mi nedávno u kávy přiznala, že dnes by spoustu věcí dělala jinak: nevzdávala by se svých snů, myslela by více na sebe, nepřizpůsobovala by se tolik partnerovi.  Všechny tyto „zásady“ má generace Y žije s přehledem. No jo, jenže ony pak vznikají zase jiná témata.

Podle sociologa Giddense se v dnešní době lidé přesouvají od tzv. romantické lásky k lásce spolu-plynoucí. Naše generace tak už nehledá „toho pravého partnera“, ale „ten pravý vztah“, který bude maximálně korespondovat se vzájemnými hodnotami, a naplňovat tak potřeby toho druhého.  Společný projekt v podobě „kolonializované budoucnosti“: společné dítě, rodina, bydlení aj. se stává pouhou životní epizodou. (Dnes navíc čím dál častěji časově naplánovanou.) Rodina už není jediným smyslem života muže ani ženy. Jsou zde totiž i jiné možnosti sebe-naplnění: kariéra, cestování aj.

 Pro koncept „spoluplynoucí lásky“ je typická takzvaná láska bez břemene čili „jsme spolu, dokud nám to vyhovuje, a jak nám to vyhovovat přestane, půjdeme si vlastní cestou, však už jsme si předali, co jsme si měli“. Tato koncepce mi velmi připomíná lásku toltéckou. Zároveň v pojetí západním dává daleko větší prostor pro sobeckost a sebestřednost, které vztah můžou ve finále udusit. Mě samotné toto pojetí vyhovuje. Jsem sobec. A když říkám „jsem sobecká“, myslím tím, že se učím sama sebe dávat na první místo, ale zároveň vnímat, kdy už je to za hranou – ten balanc je podle mě totiž velmi ošemetný a hranice velmi tenká!

Generace mých rodičů a prarodičů dělali všechno pro rodinu. Jak často od mých přátel slyším „Moje máma mi říká, že mi obětovala celý svůj život. Ale já jsem o to nestála! Byla bych stokrát radši, kdyby si dělala svoje věci. Neměla bych dnes takové výčitky, když se snažím žít si svůj život po svém.“ Tendence společného budování v páru možná občas vedla k tomu, že spolu dva lidé zůstávali „jenom kvůli dětem“, „jenom kvůli hypotéce“, „ze zvyku“. Toto smýšlení je pro přátelé z mého okolí často nepochopitelné.

Dívám se na své rodiče. Za těch dvacet šest let společného soužití se určitě oba změnily směrem, který ani jeden nepředpokládal. Jsou z nich jiní lidé, než když se brali. Jejich svazek - v některých aspektech pro mne nepochopitelný – pro mne má ve stejný moment neskutečnou sílu, kterou obdivuju:

Je jím pevné partnerství a schopnost dělat kompromisy !

http://twinflames-soulmates.com/wp-content/uploads/2013/02/Twin-Flames-and-Free-Will.jpg


Mám pocit, že současné vztahy tvoří spíše individua, pro které jsou jejich vlastní koníčky, aktivity a seberealizace TAK důležité, že pak jeden není ochoten slevit z hodnoty pro toho druhého, protože „to tak zrovna necítí“, „je to proti jeho hodnotám“, má pocit „že by znásilnil sám sebe“. Mám pocit, že se na jednu stranu nechceme uvazovat k tomu druhému na pevno, na stálo „abychom nedopadli jako naši rodiče“, u kterých často vidíme vzorec fixovanosti a prolnutosti na sebe navzájem. Z nějakého důvodu to naši generaci děsí – včetně mě! Zároveň jsem však již pocítila, jaké to je, dát si ve vztahu tolik prostoru a svobody, že náhle zjistíte, že s partnerem už stojíte každý na druhém břehu řeky a k sobě již nevede žádný most.

Když někdy pozoruju a poslouchám mé přátele (a mé myšlenky), mám obavy, jak budou vztahy do budoucna vypadat. Reflektuji také to, že se zčásti jedná pouze o mou sociální bublinu, neboť jistě existuje stále mnoho párů, pro které je rodina vším! I mí přátele, kteří žijí ideálem mých rodičů, o němž byli přesvědčeni, že se jedná o recept na štěstí, zažívají v určitý moment šok, když zjišťují, že dítě a bazén a dvě auta ke štěstí nestačí. Pohádka „rodina je vším“ se hroutí – jsou zaskočeni. Vedle nich žijou ti, kteří tento pohádkový recept předem odmítli a vydali se směrem singlovství, polyamorních svazků či bezdětných partnerství. Můžeme se na to dívat ezo-brýlemi a tvrdit, že přichází „nová éra společnosti“, kdy je pro každé individuum důležitý jeho osobní rozvoj. Můžeme to vidět jako důsledek společenských změn, které jsou globální. Tak či onak recept na vztah ne-sobecký z nebe nespadne.

Od vztahů, kde se dva stávali jedním ke vztahům, kde oba stále chtějí být primárně jeden a jeden.

A já si kladu otázku, kde je zdravá hranice?

Jak být sama/sám sebou a zároveň nezapomínat význam slova na partnerství.

Jak si dávat dostatečný prostor a mít ho dostatek i pro sebe, a zároveň zcela nepřesednout na vlak jedoucí v protisměru.

Jak dělat ve vztahu nutné kompromisy, aniž bych měl/a pocit, že jdu sama proti sobě.


Existuje pak skutečně něco, co se dnes často pojmenovává jako „svobodná láska“?



Nebo je to jen strach mladé generace ze závazků, šedi života a jeho stereotypu?