Při přípravě na sociologické státnice jsem se při četbě
knihy PROČ TAK
SNADNO – rodinné důvody sametové revoluce, pročetla k zajímavé
myšlence, která mě vedla k zamyšlení se nad českou nedůvěrou, tendencí si
stěžovat a pocity zavázanosti z daru.
Sociolog Ivo Možný ve své knize
píše, že v českém státu, kde řada běžných věcí byla nedostupným zbožím,
nebo zbožím, na které abyste dosáhli, bylo potřeba známostí, vedlo
k tendencím vyvlastňovat stát. Brzy se tak osvojila rétorika „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“.
 |
| https://static01.nyt.com/images/2009/08/11/science/11klassCA01.span.ready/11klassCA01.span.ready-jumbo.jpg |
Rodiny se spojily a
začaly si vzájemně vyměňovat „fušky“ – služby, které stát nedokázal
zprostředkovat. Vznikala tak reciprocita ve stylu „já ti pomůžu opravit střechu za to, že ty pak dostaneš mého syna na
vysokou“. To samozřejmě vedlo k řade věcem. Rodiny de facto vyvlastnily
stát – rozprodaly a povyměňovaly si zboží ještě dříve, než se k nim
„běžný“ člověk bez konexí dostal. Tahle reciproční síť vedla na jednu stranu k utužení
sociální vztahů, které však rozhodně nebyly protkány nezištností, ale vždy zde
byl obsažen skrytý záměr, že vlastně nikdy nevím, kdy se mi tahle sousedova
pomoc může hodit, a tak mu raději vyplním to, co ode mě potřebuje a pokusím se
mu sehnat ten kočárek.
 | |
|
Po přečtení knihy jsem náhle daleko více chápala některé chování mé babičky. Jejím tendencím dělat si zásoby a nakupovat za tři, když žije sama, se dnes již jen usmívám. Avšak vnitřně se mi často příčilo takové to „to jsi tomu doktorovi musela dát bonboniéru, aby nás vzal přednostně“. Až díky té knize mi došlo, jak významná strategie chování to byla v celé tehdejší socialistické společnosti. Lidi zužovaly obavy, že peníze časem přestanou mít jakoukoliv hodnotu a že budou potřebovat konexe i na to, aby si opatřily mléko a brambory.
 |
| http://g.denik.cz/57/bc/tuzex201407ova_denik-600.jpg |
Možný na konci knihy, kde
rozebírá důvody rozpadu socialistického státu, říká, že vedle těch ekonomických
byla důvodem jeho rozpadu ztráta veškeré důvěry: nejen ve stát, ale i
v lidi kolem sebe. Ve straně před převratem už pak nikdo nevěděl, kdo komu
může věřit. Obyčejní lidé nevěřili úřadům, protože je podezírali, že tam sedí
nějaký skrytý úředníček. Nevěřili sousedům, protože, co kdyby to byl nějakej
„tajnej“. Nevěřili ani sami sobě, protože stát jim kladl klacky pod nohy a
často jim neumožňoval dělat věci, které byli jejich vášní či posláním. Ze
spisovatelů se stávali disidenti, z lékařů omývači oken. Pošlapaná důvěra
a sebedůvěra. Vzpomínám na střední školu, kdy v případě problémů rodiče
některým mým spolužákům kladli na srdce: „Raději se moc neozývej a mlč.“ A my
jsme jejich strach nechápali a hlasitě protestovali proti věcem, které se nám
nelíbili. Chápu nyní také lépe kritické komentáře na úřady, ač mě se ještě
nikdy nestalo, že by ke mně byl někdo nevstřícný či protivný. Nenesu si
ublížená přesvědčení a nezažila jsem období nedůvěry, a tak ve mne byrokratické
procesy můžou vyvolávat maximálně tak netrpělivost, ale rozhodně ne nevraživost
či pocity, že jsou na mě všichni hnusní. Lékaři bych bonboniéru asi nikdy
nepřinesla. Přišlo by mi to potupné. Vůbec nejzajímavější fenoménem mi rozhodně
přijde tendence obdarovávat druhé spolu se službami pro ně.
Klasickým příkladem, který Možný v knize
uvádí, je zabijačka: zabíjí jedna rodina a obdarovává sousedy. Aniž by to bylo
explicitně řečeno, je zde předpoklad, že až bude příště zabíjet Pepa, taky se
se mnou o jitrnice podělí. Z daru tak vzniká jakási vázanost, očekávaná
reciprocita, která pokud nebude naplněna, bude osoba vystavena pocitům studu,
„že se o něm něco bude říkat“. A ten tlak sociální sítě pak způsobuje reakci,
která se tváři sice nezištně, ale ve skutečnosti je za akcí vždy očekáváno něco
nazpátek.
Prožívám to často na narozeniny, kdy když dostávám dárky,
v hlavě už si značím, komu „bych měla“ taky něco koupit. A přesto, že
s tím vnitřně nesouhlasím, je to jakási moje tendence, která vlastně ani
nevím, odkud se bere. Při tom vím, jak krásné je obdarovat druhého „jen tak“ –
čistě bez nutnosti očekávat cokoliv nazpátek. Takže čistý dar rozhodně
existuje, avšak naše svátky a tradice jej pro mě často pokřivují a zastiňují
skutečnou radost z obdarovávání.
 | |
|
Stačí si vzpomenout na
předvánoční šílenství, kdy vám neustále zvoní telefony a jeden rodinný
příslušník po druhém se vás ptá, co letos chcete k vánocům. Nebo zoufalé
pohledy prarodičů, když se blíží narozeniny. Nevíš? Tak mi nekupuj nic! Pro mě
je nejvíc ten společný čas, vínko, pokec s de facto cizími lidmi, se
kterými mne pojí biologie, ale o jejichž životech toho často vím čím dál tím
méně…
Téma nezištnosti daru se kolem mě
poslední dobou točí v kontextu rodičů. Dělali pro mne rodiče vše od
malička nezištně? Nebo za to ve skutečnosti něco očekávají? Očekávají, že se o
ně postarám, až budou staří? Jsem zodpovědná za jejich štěstí? Měla bych jim
finančně pomáhat tak, jako oni pomáhali mě? Podporovat je, i když s nimi
nesouhlasím? Tyhle otázky moje generace dnes řeší, aniž by na ně znala správnou
odpověď.
