S nadcházejícím podzimem
jsem si uvědomila jednu věc, která je tady se mnou vlastně už dlouho. V časy, kdy
přicházejí těžké chvíle a momenty, kdy nemám důvod se radovat, kdy mi není
třeba úplně tak fajn, jak bych si přála – to jsou momenty, kdy se mi během pod
očima otevře ještě další svět. Je svým způsobem nebezpečný, je to tak trochu
útěk. Před realitou, ve které mi v ten daný moment není dobře. Říkám si
však, že je to rozhodně legálnější než fetovat a praktičtější než spontánně sbalit pas a
odjet na druhý konec zeměkoule. Můžu dělat běžné činnosti, ale uvnitř se třeba
procházet Newyorskými uličkami, nechávat vítr, aby si prohrával s mými vlasy
a usrkávat u toho latté dopio a cítit se přitom fantasticky!
Nebo tam třeba sadím bylinky a
hrabu se v hlíně. Cítím na obličeji studený vítr a těším se horký čaj.
V realitě
jen tu představu pozoruju zpoza okna. Smutek uvnitř tak vystřídá příjemný klid.
V tom světě je možné cokoliv! Surfuju tam na prkně a
pojídám ananas. Ten svět odvádí mou pozornost v momentech, kdy se
potřebuju soustředit. Ale odolejte pozvání k vyválení se v třpytivém sněhu,
když před vámi jsou jen stohy popsaných papírů, které Vám nedávají smysl!
Je to svět minulosti, kde jedno cizí slovíčko dokáže vyvolat
vzpomínku ze základní školy a s ní i hodinu angličtiny. Oko vidí ten
fotoromán o studentech a mysl si vybavuje známou nostalgii. Je to i svět budoucnosti,
kdy se hlava ptá, jestli mi bude dovoleno ten pocit zažít u takové anglické
učebnice ještě jednou, až se budu učit se svými dětmi.
Óóóó ano, tušíte správně. Je to hon za pocity, které mi v dané
dny scházejí...
#
A někdy ty obrazy nepřicházejí. Mysl se chytí do spodních
vod emocí. Šedá, tmavě fialová a temně modrá… to pak nepřicházejí ani žádné
představy v podobě představ,
Snů, Tužeb…
Co se děje pak?
Jdu
spát dřív než obvykle. Oko se zavírá s pohledem na fosforující velký vůz,
co mám nad hlavou.
A pak přichází pozvání.
Pozvání
odkudsi z hloubky…
Jsou to tak neskutečně živé obrazy, že nazývat jej snem je
skoro urážka. Procházím se panenskou krajinou a všude jsou útesy a modré nebe a
zeleno – tolik zelena!
PŘÍRODA – KLID – ŽIVOST
Jindy mě spánek zavede do hobití nory. Jsou tam kouzelné
záclony, měkké světlo, dřevěný stůl a na něm voní čaj.
CÍTÍM SE TAM TAK BEZPEČNĚ !
A jednou! Jednou jsem se dokonce ocitla na té nejvtipnější
přednášce na světě! Legrační je, že si už nepamatuju, o čem byla. Ale ze spánku
mě probudily slzy vlastního smíchu.
UVOLNĚNÍ
Nejsem neurovědkyně, která by dokázala brilantně popsat, co
se to v té hlavě děje.
Ani lékařka, která by
rozuměla každé buňce těla.
Jsem jen holka plná
emocí, které jsou moudřejší než já!
V momentě, kdy jim nedám prostor, který potřebujou,
Kdy nežiju potřeby, které mé tělo chce – emoce si řeknou!
V podobě příběhů
s očima otevřenýma,
nebo i nepopsatelné
krajiny, která je skrytá za zavřenými víčky…
A vlastně mi tím dodávají neskutečnou sílu, protože věřím,
že když už tuhle emoci jednou prožilo, tak může kdykoliv znovu!
