Dlouhá, bolavá, puchýřová,
zelená, energická, bouřková, zpocená, mokrá, birellová, mexická, dřevěná,
špendlíková, ostružinová, smějící se, dumající, unavená, líná, plynoucí,
kochající se, lidská, potkávající, opouštějící, odpouštějící, nelpící,
kofeinová, kofolová i malinová.
Měla začátek, svůj
průběh a skončila.
 |
| Foto by Jura |
∞
O pouštění představ
Na pouť vyrážím proto, že jsem
přesvědčena, že stejné pocity bych mohla zažít, i kdybych vycestovala do
Santiaga na Svatojakubskou cestu. Chuť cestovat více v sobě než za
hranicemi vlastního státu, byla důvodem pro pouť českou! I přesto vím, že jednou
to porovnání budu chtít začít na vlastní tlapky, abych si tím byla zcela jistá.
Putování v doprovodu osmi žen a sedmi mužů pro mne bylo o pouštění
představ! Bylo o příjemném rozloučení se s vlastní upjatostí. Bylo to o
fungování ve skupině, paradoxně…
∞
Měla jsem krásné a šlechetné
myšlenky! Vstávat ráno za východu sluníčka, zacvičit si oblíbenou jógovou
sestavu, možná i chvíli pozorovat tiše dech v sedu meditačním. Jíst
skromně z vlastních zásob. Putovat sama za doprovodu ťukání mé hole.
Představy a očekávání, které si má mysl vykonstruovala. A to, co udělalo mou
pouť nejkrásnější, bylo právě jejich postupné opouštění. Dovolila jsem si to, a
tím jsem dala sbohem i jakési duchovní představě o mě samotné.
Ranní východ slunce jsem viděla
jen jednou: první den poutě, kdy jsme byly organizovaně probuzeni a společně
jsme vyrazili v 5:30 z vrcholu Rázové. PAK UŽ ANI JEDNOU! První dny
mi párkrát po víčkách předběhla myšlenka, že bych si mohla nastavit budíka…pak
ta víčka ztěžkla. Pak jsem tu myšlenku pustila a vstávala, až když mě probudil bručící
ne medvěd, ale žaludek – slunce už bývalo dávno na obzoru.
Jóga! Asi dvakrát za dobu pouti
cvičíme – opět organizovaně, jinak ani boha jasného! No, cítím se pak ještě
dolámaněji. Při druhém pokusu o protažení se mi navíc bloknou bedra a mám
problém se narovnat – v zájmu úspěšného zdolání pouťových kilometrů a
vlastního zdraví, protahování svalů tedy odkládám do brněnského jógovacího
studia.
Výzva pro mne začala hned první
večer! Do tábořiště docházím se dvěma krvavými puchýři na polštářcích chodidla.
V důsledku toho TO POSLEDNÍ, co by se mi druhý den chtělo dělat, je kráčet
dalších 20 km. Tak tohle je ta Pouť? Teď mám být radostná, spokojená, free a
happy? Sakra, asi jsem ty pocity zapomněla přibalit…
 |
| Foto by Irča |
První večer u mého milovaného
ešusu se také nekoná – banda končí den v hospůdce a já, jelikož stejně
jako Oscar Wilde „odolám všemu kromě pokušení“, namísto pohanky s cuketkou
večeřím smažené tvarůžky s hranolkami a tatarkou a zapíjím to kofolou. Únava
smíchaná s euforiií nově vznikajících přátel u piva, utlumená bolest nohou
a ledová „naháč koupel“ v tekoucí
řece způsobí tak, že pomalu pouštím i tuto představu. Zde ještě s lehkým
sevřením. Už dlouho jsem nebyla tak spokojená!
Hospody a s ním přecházení
mezi formátem poutník a turista byla pro některé skupinovým tématem. Mně se
stala zvláštní věc. I zde jsem pustila kontrolu, jak bych se měla stravovat!
Vzpomněla jsem si na Osha, který říká, že i Budha musel být první Zorbou:
„Představuji
si život, jaký asi vedl Řek Zorba – jídlo, pití a radovánky – smyslný a vášnivý
život, a říkám si, to je ono.
Jindy
zase cítím, že nám říkáš, že správná cesta je sedět klidně, pozorně, nehýbat
se, být jako mnich.
Kým
tedy máme být – Zorbou nebo mnichem – anebo je možné být současně oběma? Tuším,
že tobě se podařilo ty protiklady sloučit, ale můžeme být současně Zorbou,
ovládaným vášní, a touhami, a Buddhou, který je bez vášní, chladný a vyrovnaný?
Tohle je skutečná syntéza – když se Zorba stane Buddhou.“
ŽIVOT, LÁSKA, SMÍCH 1992
A stalo se to, přesně, jak to
popisoval Osho: kolo veselí v hospůdkách se uvnitř mě proměnilo
v lítost, kterou jsem nechápala. Potřeba ukojit touhu jídlem místním
žvancem zmizela. Náhle jsem si nemusela zakazovat dalšího birella, neprahla jsem
po něm. Odebrala jsem se na místo tábořiště, uvařila si kousek rýže nebo na
úpatí hory zobala chleba s tuňákem a cítila se TAK ŠŤASTNÁ! Neměla jsem
pocit, že mi někde něco uniká, netoužila jsem po borůvkových knedlíkách.
Stav nelpění – je tak uvolňující! Ale chtít jej za každou
cenu je zase jen lpěním…
 |
| Foto by Irča |
∞
Devátý den Pouti nám Terka
rozdává k inspiraci text z časopisu A2 o sebe
disciplíně, pocitu stěstí a vině. A mi pomalu dochází, o co se tady zase
snažím/e. Jedeme na Pouť, abychom se vymanili běžnému fungování: naší mysli, emocí,
každodenního rytmu dne. A přitom se neprozřetelně zase snažíme o totéž - co nejefektivněji
využít čas na Pouti. Najít odpovědi na otázky, které dle nás potřebují
rozhřešení. Všechno stihnout, mnoho toho vidět. Zavést smysplupný řád a
seberozvojové aktivity, které nám pak mají pomoci zase o něco lépe fungovat
v provozu, až se vrátíme.
STOP!!!
Pouštím to – veškeré plány,
představy a potřeby o tom, jak by má Pouť měla vypadat. Protože někdo pronese
myšlenku, která mi ještě dlouho zní v hlavě:
Snažíme se nacházet všelijaké způsoby, abychom zvládali co
nejlépe život v dnešní uspěchané době, namísto toho, abychom se vlastním
přístupem a fungováním pokoušeli měnit plynutí doby obecně.
Jak lehce se žije bezdomovcům
Tedy alespoň v létě! Koupání
v říční vaně, kde samovolně proudí tekoucí voda v ideální teplotě pro
rozpálené tělo.
 |
| Foto by Irča |
Výhledy s tím spojené. Nahé
zadky žen, které pod mostem perou kalhotky – to rozhodně budou jedny
z mých highlitů Pouti! Obavy z pobuřování okolí nahým tělem, či
motorkář projíždějící přes most třikrát tam a zpět je Vám buřt. Odra mi dvacet
šest let tekla „za ostravským barákem“. Nikdy jsem se v ní nevykoupala, až
do letošní pouti, kdy mé buňky těla okusily její tekoucí lahodnost hned
v několika městech. Čůrání hned u cesty, protože nejbližší strom je pro
unavené nohy příliš daleko. Mytí vlasů v umyvadle restaurací. Městská
kašna není jen pro Romčata. Turecký dřep bez potřeby hledat kmen obrostlý
mechem připomínající záchodové prkénko. Padají zábrany, učíte se nové věci – o
sobě, o okolí, o druhých…
 |
| Foto by Irča |
Tam, kde není v dosahu restaurace,
sama přírody na sebe bere číšnického motýlka a nabízí velmi pestré menu: maliny
špikované ostružinami. Borůvky až za ušima. Červený rybíz kradený. Jablka
spadané přes plot. Hruštičky máslové podávané s vosím bodnutím. Kukuřice
nejedlá, avšak špendlíky zašijí ten nejdrobnější pocit hladu ve vašem žaludku.
Po čase, jak pravil Saša, se vztah k těmto plodům může stát značně manipulativní
– především k malinám!
 |
| Foto by Irča |
I na pouti byl prostor pro vědu!
Bylo proto potřeba otestovat míru
manipulovatelnosti malin: jak velká je touha přecpat se malinami,
najdeme-li v jiném stavu? Do pupků proto padají malinové dorty i malinovky růžově perlivé. A protože maliny zatím
se nepálí, ve stavu alkoholovém jsou nahrazeny slivovicí. Míra
manipulovatelnosti malin je však přesto přeze všechno nejvyšší v podobě
raw. Hůl se samovolně zastavuje, pusa otvírá
–
mají nás zcela ve své
moci, a nám není pomoci!
LESŮM DÍK !
 |
| Foto by Kuba |
Hloubky únavy
Osho v knize Život, láska a smích napsal, že smutek má svůj půvab:
„Se
smutkem se neztotožňujte. Staňte se jeho pozorovateli a radujte se
z chvilek smutku, protože smutek má svůj půvab.
Nebyli
jste doposud nikdy v roli pozorovatelů. Vaše ztotožnění vám bránilo
proniknout k ponání krásy okamžiků smutku. Kdybyste ho pozorovali,
překvapilo by vás, o jaký poklad přicházíte. Podívejte – když jste šťastní,
necítíte nikdy takovou hloubku jako když jste smutní. Smutek má svoji hloubku;
štěstí je mělké…Štěstí se podobá vlnkám na hladině; člověk žije mělce. Ale
smutek má svou hloubku. Když jste smutní, váš smutek se nepodobá vlnkám na
ladině, spíš je to obrovská hlubina Tichého oceánu – na míle hluboká.
Jděte
do hloubky, pozorujte ji. Štěstí je hlučné; smutek je tichý. Štěstí je jako
den, smutek je jako noc. Štěstí je jako svtělo, smutek je jako tma. Světlo
přichází a odchází, tma zůstává – je věčná. Světlo se občas rozsvítí, tma je tu
pořád.
Pokud
se přiblížíte smutku, všechno to pocítíte. Najednou si uvědomíte, že smutek je
tu jako objekt, vy ho pozorujete, jste jeho svědky, a najednou začnete být
šťastní. Takový nádherný smutek! – květ tmy, květ věčné hlubbiny. Je jako
bezedná propast, tak tichý, tak harmonický – neslyšíte žádný hluk, necítíte
nic, co by vás rušilo. Člověk se může propadnou dál a dál do nekonečně a pak
vyjít úplně omládlý. Je to jako odpočinek.“
ŽIVOT, LÁSKA, SMÍCH 1992
∞
Na tuto myšlenku si vzpomenu desátý
den pouti. Devátý den byl krizový. Chodila jsem jako zombie,
mlčela jsem, cítila jsem únavu úplně všude. Ne bolest z puchýřů či
ztuhlých zad. Zkrátka jen celkové vyčerpání těla. Jsem tichá, bez nálady.
Reaguju na únavu: ach ty únavo, nechci
tě! Jdi pryč, jsi mi protivná. Sedím na vrcholu Kaňůru a po tváři stéká
slza.
 |
| Foto by Jura |
Ten výhled je nádherný! Necítím
ale radost. Dostávám nádhernou luční květinu. Necítím radost. Je mi to líto. Ta
únava je bezbřehá. A já si opět vzpomínám na období v mém životě, kde se
děly krásné věci, ale já nedokázala cítit radost. Vyčerpání bylo silnější. Dnes
však vím, co potřebuji – spím 11 hodin.
Desátý den – únava neodešla. Tiše mě objímá i po několikahodinovém
spánku. Sedím mlčky a tiše na vrcholu nádherného kopce. „Čeká nás ta 23 km,“
chce se mi brečet. Objetí a povzbuzení druhých jsou mi nepříjemná. Nezvládám
to, vidí mou slabost. Nikam se mi nechce, nikam nechci. Ne ne ne! Ale teď
nemusíš, ale přesto sis to zvolila. Pozoruju starý odpor, znám ho tak důvěrně! A pak si vzpomenu na Oshovu oslavu půvabu
smutku. Začnu se pomalu balit, svým vlastním tempem
…a
prožívám jeden z nejkrásnějších okamžiků Pouti!
Kráčím sama – nemám energii na to
být pozorná ke slovům druhých. Ťuk ťuk ťuk poutnická hole udává tempo mého
kroku. Jsem absolutním, tichým pozorovatelem. Ploužím se do kopců a
z kopců a oko mé kamery pozoruje tu krásu kolem. Na první pohled nic
zvláštního: nekonečné louky, pole, lesy, obloha. Však toto již pozoruji několik
dní. Pozoruji to spolu s krajinou, která je uvnitř mne. Únava neodešla,
jen pozoruji její polohy. Vystřídal jí
stesk po mých bližních, že toto se mnou teď nemohou sdílet. A pak přišla Krása – tak čistá a absolutní.
Tak lehký pocit, jako když obdivně pozoruje baletku a máte pocit, že se
z ní každou chvíli musí stát peříčko a ona vzlétne. Tak se cítím i přes
dvanácti kilogramový batoh a ocelové nohy. A
pak přišla Radost – euforická vlna, jako když se zavírá opona po úžasném
divadle a hraje k tomu emotivní hudba. A pak se zjemnila do lehkého tónu
radosti, který cítíte, když přichází podzim: slunce hřeje, ale nepálí - je
pomalu čas vytáhnout kabát – protože brzy přijde období horkých čokolád – tělo
je lehké– mysl je klidná jako nezčeřená hladina oceánu.
Jdu, tiše s únavou nalepenou
na každém centimetru mého těla – zdalipak má tolik hloubek jako Oshův smutek?
Vděk se mi vylévá ze srdce a rozpouští zbytky únavy. Nevím, kde se to bere –
náhle mám chuť zrychlit, běžet, být nezastavitelná! Ach, únavo, ty krásná únavo
– děkuji!
Máš
tolik podob jako příroda sama: tmavneš jako bukový les, přeléváš se do potu
těla a chutnáš jako pramen studánky.
 |
| Foto by Irča |
Poslední, první a poslední
Stane se právě v den desátý.
Únava se přelila do ramena Euforie a já mám chuť kráčet rychleji a rychleji –
cítit každičký napínající se sval mého tělo a opíjet se tou extází, která se
objevuje pod bolestí a únavou. Jsem normální? A pak se to stane – ztratím
značku, červená zmizí z dohledu – PANIKA!
Cesta je ještě daleká, chtěla jsem mít náskok před ostatními. A teď? Teď mě
jistojistě všichni předběhnou a budu poslední? Klid, dýchej, však to nevadí…s
kým soutěžíš?
Na
pouti – uprostřed nespěchání – bez jakéhokoliv důvodu spěchám…a já nevím, kde
se to bere…
Stojím mezi lopuchy, které převyšují mou hlavou. Jsou
zde i červené květy a já se náhle ocitám v ŘÍŠI DIVŮ. Stanu se Alenkou a
začnu se smát - jestli pak se tady někde
objeví bílý králík? Hravost rozpouští bublinky stresu z mých žilních
trubek. A pak…aniž bych se musela jakkoliv snažit, aniž bych musela cokoliv
dělat se to stane: červená vyskočí - jsem zpátky na cestě. Panika odeznívá, ale
pocit, že zaostávám, zůstává. Klid mi přinese čoko tyčinka. Je potřeba obalit
nervy naprosto iracionálním stresem. Sedím a reflektuji si, odkud tyhle situace
znám ze svého běžného života. Přichází Poutník Tom s psiskem a já od něj zjišťuju
nečekané: jsem v čele skupiny. Vedu! Vítězím! Jsem první! Proč tolik toho
předchozího vnitřního chaosu?
Mám dobrý pocit, jdu, mlčíme,
povídáme, usínám v momentech zastavení, užíváme krásu lesů – ale první na
místo tábořiště nakonec nedorazíme – ztrácíme se… zase!
Večer nad tím přemýšlím: pod
rytmem únavy jsem z ranního tábořiště vyrážela
poslední, ploužila se sama, předběhla skupiny, ztratila se, dostala se do
vedení a byla opět předběhnuta…
Osobní přesah: poslední dobou mám pocit, že stojím na místě, že mi
okolí uniká, že mě ostatní předběhnou. AHA
výstup: je to iluze!
Není
důležité, jak rychle kráčíš, ani kolikátý jdeš – důležité je jen jít vlastním
tempem a nezapomínat se dívat kolem. Kudy a s kým kráčíš. Na ničem jiném
nezáleží!
Věděla jsem to. Tím,
že jsem si to prožila na Pouti věřím, že už tomu budu i rozumět.
 |
| Foto by Irča |
Vtažena do černé krabičky
Putuju. Bez potřeby se
odstříhávat od okolního světa. To díky Vipassaně už
vím, že zvládám hravě. Píšu sms, volám. Mobilní
data jsou však vypnuta – šetří baterku. Díky tomu mohu následně zažít, co
dělá připojení na wifi s mým tělem. Sedíme v horské hospůdce, venku
třeskají bouřky a blesky a já klikám pravým prstem na ten sluneční znak –
PŘIPOJENO! Mise je jasná: poslat
online pohledy. Těším se na to – upravuju fotky, hledám citáty, vytvářím koláž
a pomocí aplikace
české pošty chci vše moderně předat pošťákovi. Co u toho prožívám? STRES!!!
Potřebuju najít zásuvku – mobil
je skoro vybitý, fotka se stahuje pomalu. Klikám jak divá, a pořád to není dle
mé představy. Jaké to byly adresy? Aha – tak znova!!! Jedno kapučíno prosím,
děkuji. KLIK KLIK KLIK – už to bude? A hele stáhly se mi maily. Kolem mě proudí
rozhovor ženské skupiny. Ze začátku se snažím vnímat a sem tam se zapojit. Ale
za mě je tvrzení, že ženská zvládne dělat dvě věci najednou, kec. Moje
roztěkanost se zvyšuje. Něco babám odpovídám, ale spíš blekotám…a pak se to
stane!
Přestávám vnímat čas. Černá
krabička mě spolkne kamsi do hlubin příkazových řádků. Musím prostě vyřešit
daný problém! ODESLAT POHLEDY! CHCI TO TEĎ HNED! BOŽE…ta wifina je tak
pomalá…..
Zenový klid Poutě se vytratil i
s pěnou dopitého kapučína. Náhle zjišťuji, že se všichni kolem mě smějí.
Aha! Přestalo pršet, je potřeba vyrazit, vzít zase poutnickou hůl. Pohledy se
mi odeslat nepodařilo, táhnu si to jako úkol do dalšího dne. Samotnou mě
překvapuje, že ač tady není žádný smrtící deadline, neodškrtnutý úkol mě dost tíží
a štve. Navíc mě mrzí, že mi unikly i rozhovory žen.
Dochází mi, jak lehce mě technika
dokáže vtáhnout do krabice vlastní mysli, odpojit od okolí a pod taktovkou
vzrušení a adrenalinu vést k vyplnění úkolu.
Tělo a jeho limity
Říká se, že když člověku hlava
říká, že nemůže, tělo ještě stokrát může. Věříc tomuto výroku jsem si
v běžném životě osvojila přesvědčení: „Když může stroj, můžu taky.“ Mysl
to utáhla, zničila tělo. Na toto období vzpomínám při výstupu na Velký
Javorník. Je XY den Poutě. Necítím fyzickou únavu, ani psychickou nechuť jít.
Ba naopak, přála bych si kráčet rychle, svěže, dynamicky. Místo toho se však
ploužím. Ostrá, bodavá bolest v levém koleni mi při každém kroku dává
jasně najevo, že ať si hlavou věřím čemu chci, i to tělo má své limity. To tělo
prostě není blbé. Můžu si myslet, že při
denní meditaci mi stačí spát pět hodin denně a nebýt unavená – množství vypité
kávy, nechť je testem tohoto přesvědčení. Můžu si myslet, že ranní jóga je pro
mé tělo to nejzdravější vstávání – ale co když se chce ráno jen rychle nasnídat
a jít?
Ťuk ťuk ťuk – co krok, to bolest,
při které vzpomínám, jak jsem na to tělo byla přísná. Pozoruju skupiny dvou set
lidí, kteří běží krpálem na vrchol, aby si tam daly tatranku, ionťák a běželi
zase dolů. TRIPLERUN. Pak tedy ještě
dvakrát. Prvních pár kilometrů se zda, že se jedná čistě o mužský závod. Obdivuju
jejich krásná, vytrénovaná těla. A zároveň jsem moc vděčná, že vůbec netoužím
být na jejich místě. Hnát se až na vrcholy vlastních představ, snů a vizí.
Potit u toho krev, obětovat pro to cokoliv! Pro ten „dobrý pocit“ – ocenění!
Tyhle běhy jsou my tak známé, že mi ukápne slza vděku, že už neběžím
v kolejích všech těch běžců, kteří tam venku, v tom běžném
životě, který jsem na chvíli s poutnickou holí opustila, mají stále své
cílové pásky. Ano, musela jsem se vyrovnat s pocitem, že stojím na místě,
že kráčím pomaleji, že mě ostatní předbíhají. Koleno bolí…ale víte co? Zjišťuji
zajímavou věc!
Dosáhnu vrcholu, svým tempem. Na
krekr namažu zlaté dědictví (tofu neměli) a vyrazím na rozhlednu. Mimoděk
potkávám všechny ty běžce – upocené, vyčerpané, zatnuté. Časem se na trase
objeví i ženy. Kolik výhledů jim uniklo? Kolik malin neokusili? A tenhle vítr
na vrcholu rozhledny? Nemají na něj čas!
VLNA!
VDĚČNOST!
Za to, že mě tělo zatavilo a donutilo
neúčastnit se toho běhu: za titulem, za kariérou, za svými sny.
Že mi přestřihlo pásku cíle dříve, než jsem tam stihla
doběhnout!
A já si tak mohla život začít vychutnávat bez závodního
tempa.
Scházím z vrcholu. Vím, že
za pár kilometrů mě čeká další výstup. Proti mně běží upocená těla s očima
zarytýma do země. Skoro zapomínají dýchat. Usmívám se, sama jsem si své tempo
zvolila a je mi v něm dobře. Jen si přeji, abych si jej dokázala udržet i
až odložím poutnickou hůl. A budu chtít klidně a pomalu kráčet cestou, která
povede přesně opačným směrem, než kam směřuje většina.
 |
| Foto by Irča |
∞
Představy naplněné
Psala jsem o opouštění představ.
To často přinášelo nečekané zvraty a
nápady! Pro zmírnění frustrace z nenaplněné touhy po kvalitním shotu
kofeinu bylo potřeba přimíchat pár zrníček fantazie – z prachobyčejného
turka se tak rázem mohlo stát kapučíno, nebo dokonce i hořce vonící lungu. A
navíc vznikla myšlenka na projekt Lungo
do každé moravské vesnice =D
 |
| Foto by Klára |
 |
| Foto by Jura |
A to se musí žít, ne sdílet či analyzovat!
Pouť tedy nemusí být jen klidná a
rozjímací, ale taky pěkně přisprostlá! Vonět po špeku, levném cigaretovém tabáku
a čerstvě vyhřebelcovaném koni.
∞
Mluvila jsem o opouštění představ, leč uvolněná mysl a
pohodový rytmus dne kouzlil tak, že jsme se často nestačili divit! Přání se plnila, jen leckdy jinak, než
jsme očekávali:
„Opouštět a děkovat,“ hle a hůl zamčena v nenávratnu,
aniž by ušla jediný kilometrů. Opouštím a děkuji.
 |
| Foto by Irča |
„Ty jo, to je pařák, že jak přejdem ten kopec, tak bych se
vykoupala znovu,“ staniž se! 900 metrů před indoor variantou na spaní nás
chytne bouřková průtrž mračen – nitka na nás nezůstane suchá. Osprchováno jest!
 |
| Foto by Irča |
„Ty jo, stejně si říkám, že jsme
měli úplně geniální počasí celou dobu,“ nesou se slova kolem praskajícího ohně
předposlední den Poutě. „Ještě neříkej hop, ještě nejsme v cíli.“ „No jo,
ale co by se tak asi teď mohlo pokazit?“ --- poslední den Poutě lije jako
z konve. Namísto nostalgického zakončení putování na magickém vrcholu
Žítkové spíme ve zcela neromatinckém squatu a večerní sdílení probíhá za hoření
svíček pod střechou obecního úřadu Žítková. Všude kolem lítají blesky.
 |
| Foto by Kuba |
„Tak já bych dala klidně ten ranní rituál za deště. To by
mělo alespoň atmošku!“ „Prosím tě, radši už mlč!“ ---- 07:00 – mlha – déšť –
zima – vítr si pohrává s pláštěnkami jako s krepovým papírem.
Poutníci vyráží na
vrchol Žítkové rituálně ukončit pouť.
 |
| Foto by Irča ∞ |
Podívají se jeden
druhému dlouze do očí. Je jim zima. A za chvíli se stanou zase obyčejnými
civilisty...
Pouť skončí a oni se
vydají žít další příběh – tentokrát bez poutnické hole.
Věřím však, že ono ťukání bude pro každého z nich hlubokým osobním přesahem.
 |
| Foto by náhodný kolemjdoucí |
