Recent Posts

„A v takovou chvíli, přísahám – jsme vážně NEKONEČNÍ!“



Dneska se to stalo. Bylo to jako scéna Charlieho malá tajemství, kde hlavní hrdina vystrčí hlavu ze střešního okýnka a při průjezdu tunelem mu v duchu zní hlas jeho Mysli:

„Vidím ji, tu chvíli, kdy cítíte, že nejste jen smutným příběhem. Jste naživu! A postavíte se a vidíte všechno, co Vás udivuje. Posloucháte tu písničku, kterou tolik miluje. A v takovou chvíli, přísahám – jsme vážně NEKONEČNÍ!“




Unavená, po jedenácti ti hodinové šichtě, cvakám na batoh brusle a snažím se nevnímat únavu, která je všude po těle. Do uší zapínám PlayList s názvem Mixík – nostalgický soubor asi sta písniček, když mi byl náct. Taky jej máte? Dva kilometry, tři pět…jedu, posouvám se. Měla jsem pocit, že to kolo nějak nejede: „Asi je potřeba jej dát do servisu.“ No, ale na bruslích to neukecáte… Osm…až to odjedu, zajdu si na kafe... Tak jo, buď na sebe hodná, jsi jen unavená…

Koukám do okolní přírody. Jaké to asi je, žít v Kanadě? Být obklopena přírodou? Jen tak být? Zeleň mě uklidňuje víc, než dlažební kostka, kterou byste mě praštili do hlavy. Tekoucí voda! Chabý náznak přírody ve městě, kde se hrstka nás běžících či jedoucích rozhodla uniknout tepajícímu konzumu. Alespoň na chvíli…

Nohy jsou jako Hurvajzovy – dřevěné. Břicho jaksi těžší. Hlava příliš intenzivně orientovaná na budoucnost – konkrétně tu kofeinovou.

BENG!

A PAK TO PŘIJDE! Začne hrát ONE DAY IN YOUR LIFE od Anastecii. A moje tělo, i přesto, že včera s podtáckem naběhalo kdo ví kolik kilometrů po restauraci, začne samovolně zrychlovat. Mým bruslím na boku narostla křídla, jako když James Bond zmáčkne zázračné tlačítko a odlepí se od země. Sprintuju. Tančím. Najednou existuju jenom Já a ta zeleň kolem.  

Plány týkající se ambicí.
                                               Obavy finanční…
                                                                              Touhy gastronomické…

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PUF

Všechno je to pryč!
                                               Je tady jenom to TUT, jak říká Goenka.

Je krátké, je vzácné, ale je MOJE!

Jedu, směju se – mým tělem proudí endorfiny. Je to takové to nepopsatelné uvolnění, které cítíme, když si objednáváme druhou, třetí skleničku (mě stačí decka).

Netřeba alkoholu, to geniální tělo to umí samo. Stačí mu dát správnou potravu. A když to bude potrava duševní, nemusíte u toho ani jíst!

Po sprintu přichází smích bránice. Sjíždím z kopce. Potřeba být v kanadských lesích, u novozélandské řeky zmizela. Ať jste, kde jste – mě to obyčejné štěstí potkalo tady, v Brně. Za Maloměřickým mostem, kudy vede cyklostezka. Láka hospůdkou Na konečné.

V té setině, která v daný moment trvala VĚČNOST, mi to bylo jedno. Jakoby se před Vámi rozevřela opona a někdo Vám podal nápoj Svobody a vy nadšeně přikývli. Ne, vykoupené luxusem a penězi.
Každý to TUT máme v sobě: moment, kdy cítíte každé tepání vašeho těla. Moment, kdy překračujete hrany Vaší mysli a doopravdy vidíte, co se děje kolem Vás!

Ty vzácné chvíle, kdy máte pocit, že ten moment bude věčný.

Co je to pro Vás?
                               Tanec?
                                               Povídání s přáteli?
                                                                                              Běh?
Dnes jsem si uvědomila, že mám ráda několik svých potřeb:

Mluvit lidmi – ideálně u dobrého jídla či pití.

Pohroužit se tiše do řádků příběhu, kde se dozvídám mnohé o sobě samé.

Pozorovat červencové třepetání listí stromů uprostřed podzimně chladného Brna.


Najdi svoje Nekonečno  - stojí to za TO!