Dneska se to stalo. Bylo to jako scéna Charlieho
malá tajemství, kde hlavní hrdina vystrčí hlavu ze střešního okýnka a
při průjezdu tunelem mu v duchu zní hlas jeho Mysli:
„Vidím ji, tu chvíli,
kdy cítíte, že nejste jen smutným příběhem. Jste naživu! A postavíte se a
vidíte všechno, co Vás udivuje. Posloucháte tu písničku, kterou tolik miluje. A
v takovou chvíli, přísahám – jsme vážně NEKONEČNÍ!“
∞
Unavená, po jedenácti ti hodinové
šichtě, cvakám na batoh brusle a snažím se nevnímat únavu, která je všude po
těle. Do uší zapínám PlayList s názvem Mixík – nostalgický soubor asi sta písniček, když mi byl náct. Taky
jej máte? Dva kilometry, tři pět…jedu, posouvám se. Měla jsem pocit, že to kolo
nějak nejede: „Asi je potřeba jej dát do servisu.“ No, ale na bruslích to
neukecáte… Osm…až to odjedu, zajdu si na kafe... Tak jo, buď na sebe hodná, jsi
jen unavená…
Koukám do okolní přírody. Jaké to
asi je, žít v Kanadě? Být obklopena přírodou? Jen tak být? Zeleň mě
uklidňuje víc, než dlažební kostka, kterou byste mě praštili do hlavy. Tekoucí voda!
Chabý náznak přírody ve městě, kde se hrstka nás běžících či jedoucích rozhodla
uniknout tepajícímu konzumu. Alespoň na chvíli…
Nohy jsou jako Hurvajzovy – dřevěné. Břicho jaksi těžší.
Hlava příliš intenzivně orientovaná na budoucnost – konkrétně tu kofeinovou.
BENG!
A PAK TO PŘIJDE! Začne hrát ONE DAY IN YOUR LIFE od Anastecii. A moje
tělo, i přesto, že včera s podtáckem naběhalo kdo ví kolik kilometrů po
restauraci, začne samovolně zrychlovat. Mým bruslím na boku narostla křídla,
jako když James Bond zmáčkne zázračné tlačítko a odlepí se od země. Sprintuju. Tančím. Najednou existuju jenom
Já a ta zeleň kolem.
Plány týkající se ambicí.
Obavy
finanční…
Touhy
gastronomické…
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PUF
Všechno je to pryč!
Je
tady jenom to TUT, jak říká Goenka.
Je krátké, je vzácné, ale je
MOJE!
Jedu, směju se – mým tělem proudí
endorfiny. Je to takové to nepopsatelné uvolnění, které cítíme, když si
objednáváme druhou, třetí skleničku (mě stačí decka).
Netřeba alkoholu, to geniální
tělo to umí samo. Stačí mu dát správnou potravu. A když to bude potrava duševní,
nemusíte u toho ani jíst!
Po sprintu přichází smích
bránice. Sjíždím z kopce. Potřeba být v kanadských lesích, u novozélandské
řeky zmizela. Ať jste, kde jste – mě to obyčejné štěstí potkalo tady, v Brně.
Za Maloměřickým mostem, kudy vede cyklostezka. Láka hospůdkou Na konečné.
V té setině, která v daný
moment trvala VĚČNOST, mi to bylo
jedno. Jakoby se před Vámi rozevřela opona a někdo Vám podal nápoj Svobody a vy nadšeně přikývli. Ne,
vykoupené luxusem a penězi.
Každý to TUT máme v sobě: moment, kdy cítíte každé tepání
vašeho těla. Moment, kdy překračujete hrany Vaší mysli a doopravdy vidíte, co
se děje kolem Vás!
Ty vzácné chvíle, kdy máte pocit,
že ten moment bude věčný.
Co je to pro Vás?
Tanec?
Povídání
s přáteli?
Běh?
Dnes jsem si uvědomila, že mám
ráda několik svých potřeb:
Mluvit lidmi – ideálně u dobrého jídla či pití.
Pohroužit se tiše do řádků příběhu, kde se dozvídám mnohé o sobě samé.
Pozorovat červencové třepetání listí stromů uprostřed podzimně
chladného Brna.
∞
Najdi svoje Nekonečno - stojí to
za TO!
