K čemu televizi, když se můžete nerušeně dívat z okna vlaku na tu zeleň zaplavenou sluncem.

Toulky červnovou Prahou

Procházím se Pražskými uličkami po rozpálených dlažebních kostkách. Před poledním slunečním žárem utíkám do klimatizovaného Palladia, abych vyřídila, co bylo potřeba  a rychlostí gazely zdrhla do Govindy – zklidnit mysl a potěšit své chuťové pohárky a buňky.

Míjím při tom spousty krámků a při pohledu na ty hromady zbytečností, mnou projede hluboká lítost. Tolik serepetiček jen v tomhle jednom obchůdku, jen v téhle jediné uličce – KOLIK JICH JE NA 

CELÉM SVĚTĚ?

Mou pozornost upoutá obchůdek s koženými věcmi. Konkrétně se mé oči zastavují na  kožených barevných šňůrkách. Jsou tady všechny barvy: žlutá i hnědá, modrá i zelená – i ty, které jsem nejmenovala! Neodolám. Vcházím do krámku a jen si tak se šňůrkami pohrávám v konečkách prstů. Najednou cítím slanost moře, chuť paelly, žhavý písek a sluneční svit. Vnímám, jak mi má španělská kamarádka plete cop ve vlasech – právě z těchto kožených provázků. Vracím se ze vzpomínky zpět do obchůdku, který najdete na ulici Celetná. Jsem totiž zvědavá, co mě zde ještě zaujme.

Jsou to vílí karty od Doreen Virtue. Dívám se na ta krásná stvoření s křídly a cítím, jak mě barevné obrázky zcela pohlcují. Propadám se do světa křišťálových vodopádů, duhy a létajících jednorožců. Vysílám přání: ty karty budou jednou mé!

Vracím je zpět  do poličky a se zvědavostí dítěte kráčím k pultu, kde najdete kameny všech barviček. Některé jsou vybroušeny do tvaru srdce. Jednoho se dotknu a potom jej uchopím. Takové to je mít srdce na dlani? Jen to tak pozoruji a vnímám symboliku, která ke mně v ten daný okamžik promlouvá.

To srdce je kropenaté. Náhle mě píchne u toho mého, vlastního srdce. Kdy jsem se uzavřela lásce? Otevřenosti MILOVAT beze strachu? Jaká barva PRÁVĚ TEĎ převládá v mém srdci – černá nebo bílá?

Intuitivně beru do pravé dlaně druhý kamínek. Je chladivý a nádherně průzračný. Zmateně koukám zprava doleva. Těkám očima mezi těmi dvěma dlaněmi: takové to bylo a takové to je nyní?

OTEVŘENOST – ZAVŘENOST.

                                                               NADĚJE – BEZNADĚJ.

                                                                                                              VÍRA – POCHYBNOSTI.

TOTÁLNÍ ODEVZDANOST – STRACH!

Co se zavřelo? Co to způsobilo? Asi tuším…
Po tváři mi stéká slza plná bolesti.

Pokládám obě srdíčka do levé dlaně a vybírám si k nim jedno malinké. Přidám jej do levé ruky a pozoruji, 

co ve mně daný obraz vyvolává…

TŘI – to už je rodina, že ano?

Zamyšleně odcházím z obchůdku, aniž bych si cokoliv koupila.

Jdu tam, kam mě nohy nesou s představou zeleného parku. Najdu HO! I s tím stromem, který mi poskytne sluníčko a stín v ideální kombinaci. Chvíli pozoruju sojku, jak nade mnou louská zobáčkem cosi dobrého. Poté mě zaujmou zelené listy, které díky stínům nemají ani zdaleka stejnou barvu. Některé jsou logicky tmavší, jiné světlejší. Až doposud mě však nikdy nenapadlo, že při kresbě stromu bude třeba namíchat 

různých odstínů zeleně. Únava v parném odpoledni je značná. Oči to vydrží, mysl vypíná a já usínám.

Probudí mě chuť na zmrzlinu. Tu, kterou objevím chutná po malinách.

S kufrem a dvěma taškami stojím na Karlově mostu a dívám se do řeky pode mnou. Vítr si pohrává s mými vlasy, slunce hladí lýtka a já koukám na ten obrovský nafukovací balón, který se mi vznáší před očima. Taky se těším, až roztáhnu křídlo a zase poletím.

Jsem unavená. Sesunu se podél kamenné hradby a užívám si svolení, které jsem si dala: kecnout si ve žluté sukni na zaprášené dlažební kostky a zcela ignorovat nechápavé pohledy okolí.

Proč byste museli POŘÁD všechno chápat?

Brzy ke mně přisedá skupinka španělských turistů – ti v sobě také evidentně zcela neumlčeli své vnitřní dítě.

Nesedím dlouho. Přes Kampu mám namířeno do parku na Karlově náměstí. Po cestě se ještě jednou zastavuji – to když v uličce zaslechnu zvuk klavíru. Zasteskne se mi po domově…

Po sesterském objetí,
a společné kávě s makovcem.
TĚŠÍM SE NA BRZKÉ RODINNÉ SHLEDÁNÍ!

Jsem zde! Po druhé v tomto dni ulehám do chladivého trávníku, hned vedle Elišky Krásnohorské.

V poslední minutě mě ještě napadne myšlenka, jak by na okolí působilo, kdybych tady takhle ležela v jiném oblečení, v jinou roční dobu. Co by si pomysleli vy?

Pak usnu. A čekám, až přijde.

Chléb a voda

Jak lahodně dokážou chutnat kůrky pizzy zapíjené čistou vodou?

Tak lahodně, jak si to dovolíte užít!

Myšlenka metrová

Jedu metrem a koukám na tu ženy z plakátu. Zdráhám se napsat slovo dokonalá, neboť ne každý by souhlasil. Vždyť každý si dokonalost definujeme jinak. Do ošklivosti má však ten obrázek daleko.

http://www.ebay.de/itm/sexy-MANGO-Poster-Kate-Moss-Kleid-ROT-2m-Plakat-Sommer-2012-M1-/150903228646

A já si jen tak říkám, jak by se proměnil výraz té ženy, kdyby vystoupila z plakátu. 

Jak se asi cítí tam na hrudi, pod těmi kraťoučkými šaty?

Co ve skutečnosti nosí nejraději?

Tepláky?

Nebo minišaty z Manga?

Až ji potkám, tak se jí zeptám, a pak vám dám vědět.

Bliky po semináři Odpuštění

Tradiční odpuštění vlastně neexistuje.

Jsem lidská bytost, smím tedy mít pocity. Všechno není pouze "óóm"ega dobré, SKVĚLÉ  a úžasné!

Když nechci druhému odpustit, je to jako když piji JED  a čekám, že na to chcípne ten druhý.

Oči jsou bránou do duše.

Jak vzdálená je pýcha od arogance?

Jak se chováme sami k sobě, tak se okolí chová k nám.

Co všechno dokáže způsobit prostý fakt, když se manželka zvedne a jde na zahradu!

Jaké podtexty dokáže mít pizza?

Co ve vás vyvolává svítící slunce?

Radikální odpuštění NENÍ o ŘEŠENÍ, ale  OCHOTĚ  přijmout to TAKOVÉ, jaké to JE!
To, co se děje, se zkrátka děje - a není to ani špatné, ani dobré - ale děje se to PRO MĚ!
Dokonalé znamená: mělo to nějaký smysl!
Život je škola, ve které se musíme neustále učit.

Může se zdát, že život je tkaným kobercem - vidíme jen chaos a změť barevných šňůrek, které nám nedávají žádný smysl.. Co když ale ten koberec otočíme? Z jaké strany se na ten koberec díváš? Co když ve finále uvidíš ten báječný obraz?

Jen stojíte na slunci: nastavíte obličej paprskům slunce a jen vnímáte....a hle: není zde místo na jedinou myšlenku.

Jak obrovské množství energie musíš vynaložit, abys udržela nafouklý balón pod vodou? A jak dlouho to vydržíš, než se svalíš vyčerpáním? Co ti to přináší?

Moje POCITY, mi NIKDO nedal! Ty si vytvářím sama.

A proč to říkáš takovým tónem?

How much PAIN can cause pure and real love - I am astonished...

ČEŠTNA !

Čestina je vstkutku neskutečný jazyk stačí změnit jedno písmenku a máte naprosto jiné slovo, význam:

Fetuje...vetuje..

Vzpomínky

Dnes se mi vybavila vzpomínka: bylo mi třináct, byla jsem v Egyptě s rodiči u moře. Na sobě jsem měla oranžové šaty s motýlkem a dočista kraťoučké vlásky.
Seděla jsem na tureckém bonbónu a můj taťka objednal vodní dýmku - cítila jsem se tak...
dospěle,
důležitě,
šťastně..
Tehdy byl jen ten jeden daný okamžik, který jsme spolu sdíleli - jen já a on. Hovor plynul stejně lehce jako když mažete máslo na chleba.
Kouř dodával situaci zajímavý náznak tajemna.
Vím, že i tato chvíle napomohla k tomu, že jsem si zamilovala čajovny.

Spousta věcí se od té doby změnila - dnes už bych vodní dýmku asi do pusu nestrčila, ale ta vzpomínka je TAK SILNÁ, má TAK neuvěřitelné kouzlo, že se mi k ní stačí vrátit pouze v mysli a zažívám ten pocit znovu - to je nádhera!

Čtyřlístek

Stává se mi to často. Jen si tak jdu a na něco myslím. Buď na ty, kteří tady již nejsou a jejich andělskou podstatu. Nebo se sama sebe na něco ptám a mám pochybnosti. Jindy si zase přeji, aby něco pro někoho dobře dopadlo - a tehdy ho zpravidla objevím: čtyřlístek.

Někdy na něj jen tak pomyslím a již jej svírám v ruce.

Vždy jsem unešena a nadšena! Nikdy jsem nemusela klečet na čtyřech, abych jej nalezla. Když jsem to jako malá dělávala, byla jsem naštvaná, že jsem nikdy žádný nenašla.

Včera jsem našla pětilístek. Ta lehkost, s jakou se mi ocitl v rukou ve mě vyvolala následující připodobnění:

Často se v životě honíme za něčím, co jsme si definovali, jako štěstí. A je úplně jedno, co si kdo z nás pod tímto termínem představí. Ale čím více se snažíme, tím víc se ztrácíme v poli plných trojlístků. A výsledek? Jsme nešťastní.

Kdy už konečně uvěříš, že jsou jiné cesty, jak dosáhnout sněného cíle, aniž by ses sedřel z kůže? Že nemusíš hledat štěstí do úmoru kostí. Stačí si požádat a ono přijde samo.

Nebo ještě lépe, jako v případě ČTYŘLÍSTKU, není potřeba aby ses lopotil na čtyřech.

Není to o hledání čtyřlístku, štěstí či smyslu života - je to o jeho VIDĚNÍ!

Miluji dětské barevné ponožky!
Na rozdíl od těch nudných dospělých, totiž přesně víte, která ke které patří ! ! !

Asi takový pocit

Je to asi jako když se žena v reklamě na Vichy svleče z "hliněného skafandru" a zůstane jen krásné, čisté tělo.

Je to asi takový pocit, jako když se housenka vyklube z larvy.

Jakoby vám někdo ukradl jeskyni, co jste měli až doposud nad hlavou.

Je to jako když si stavíte z dětského lega  a ono vám spadne, ale vy nejste smutní, neboť víte, že příště postavíte daleko lepší stavbu, když budete chtít.

Je to jako se zase po dlouhé době nadechnout.

Vidíte zeleň listů, cítíte pod rukama kůru stromů  a je vám tak nějak nepopsatelně krásně.

Tak takový je to pocit - mít po státnicích.

Jen se tomu pocitu nesnažte dát jméno, neboť někdy jsou slova zbytečná...

Ohňostroj

Je to takový pocit, jako když vás při meditaci pohltí vesmír... propadáte se do tmy, ale víte, že jste v naprostém bezpečí.

Je to jako, když si někdo utne a smrad se nekompromisně šíří do okolí.

Takovou si představuji Zemi, až umřu: nebesa se rozestoupí a poteče zlatý vodopád vševědomí.

Je to jako miliony spermií pohybujícícch se v děloze ve snaze oplodnit vajíčko.

Je to i nepříjemné, jako když vám drzý policajt svítí baterkou do obličeje a buší vám při tom do hlavy pendrekem.

Vypadá to, jako miliony barevných skákajících žabek.

Když černou oblohu zalijou červená srdce - je to, jako když se poprvé zamilujete.

Miliony dynamicky blikajících světýlek - to je jako když cítíte neskutečný příval energie do života!

Ta zář, které vzniká ve středu černa a šíří se do všech směrů, je tím pocitem, který vzniká, když jste vzrušení.

Je to jako když vám praská hlava ze všech těch sžírajících myšlenek!

A pak?

Pak přišla noc...