Naše vnitřní bestie

Všichni máme své démony. Jsou ukryti v našich niterních jeskynních zvaných Duše.

Sem tam vystrčí čumák, ukážou rohy. Někdy se ale splaší  - a to pak ti černí draci lítají jako utržení z řetězu, na které jsme je uvázali v naivitě, že je máme již zkrocené.

Často stačí, když se z řetězu utrhne jeden. Sedí vám na rameni, lítá vám nad hlavou a co se děje s Vámi?

Nepoznáváte se...

Říkáte si, kde se proboha vzala TAHLETA Bestie? No..a ona je VAŠE!
Často pak utečete do té černé jeskyně, kde se cítíte v bezpečí. Je tam tma a necítí SE se tam TAK zranitelní, jako když vám ten drak lítá kolem v denním světle.

Velmi brzy si však uvědomíme, že tento úkryt je úkrytem falešným. Smrdí to tam a vašemu okolí se tam ani nechce nakouknout. Zjištění, že vám tenhle smrádeček a teplíčko nic nepřináší vás dokáže řádně nakopnout.
Rozsvítí se uvnitř vás světlo, které vám pomůže najít klíč, abyste ta pouta drakovi zase dokázali nasadit a zkrotit ho a pohladit.

Protože jsi to TY, kdo rozhoduje, zda budeš lítat svobodně, nebo na hřbetě nestvůry.

Obrázek dostupný z: http://nd05.jxs.cz/824/656/e74cd2667a_82396798_o2.jpg

Budoucnost počká, ale ten nádech, který musíš udělat PRÁVĚ TEĎ - ten sotva!

Hlavně si nenamlít..

Jedu na kole. Je šero, musím se soustředit na cestu.
Jsem soustředěná, myslím pouze na jeden cíl, ale pak se něco stane - myšlenky se rozkutálí jako hrách Popelčin.
A já myslím na to, co bude...
Co by mohlo být....
A co si ani nechci představovat
A pak?
PRUDCE BRZDÍM!
Jen tak tak zastavím před okrajem patníku, který jsem skoro přehlídla.
Málem jsem letěla vzduchem...
Opět si vzpomenu na své zběsilé tempo posledních týdnů.

Všechno honem honem, rychle rychle.
Ve spěchu za zvuků písně Nohavici: "Nemáme čas, ve stoje jíme. Hluboko v nás, nepokoj dříme."

Vidím v tom prudkém zastavení hlubokou symboliku.
Častokrát mě sžíraly myšlenky: jedna za druhou, nonstop, imrvére.
A muselo přijít až totální vyčerpání, aby se uklidnily.
Totální vysílení, aby KONEČNĚ uslyšely to vnitřní volání: "Hej! Jen klid! Nic se neděje!"

Sesedám z kola a přemýšlím, na jak dlouho bych se asi zastavila, kdybych si obrubníku nevšimla. Bez helmy..
Kam bych docestovala? Políbila bych jen aslfat, nebo se dotkla i studeného železa nemocniční postele?

Vyplnila by se mi možná některá má přání:
-konečně mít čas tvořit: vzít si jen tak pastelky a malovat si
-konečně víc psát
-vyvolat fotky
-přečíst si Puškinovy povídky
...

Opět nasedám na kolo.
Jen tentokrát bez myšlenek.
Vím, že ty mršky zase brzy přijdou.
Ale teď je tam jen prostá radost z pohybu, z hry svalů, zmrzlého obličeje, vědomí, že až ty kusy ledu rozmrznou budu mít zase dvě ruce a dvě chodila.
Jo, při prosincovém ježdění na kole se hold blbě brzdí.

Zvykli jsme si, že dnes je normální prostě "jen tak nějak fungovat".

Nechali se ušlapat šedí, namísto abychom nadále vnímali duhu každého dne.

Ikona kávy

Sedím a usrkávám šálek kapučína. Přála bych si, aby tento okamžik NIKDY neskončil. Kolem mě proudí davy lidí a já se cítím šťastná.

Pozoruju, jak se ti mravenci v lidské velikosti hemží a prodírají mezi regály - já jsem naštěstí v bezpečí svého koutu, za kofeinovou oponou.

Dívám se, jak se zájmem berou různé předměty do a zase je pokládají zpět - jo, za chvíli jsou hold Vánoce!

Nevím, jestli to dělá ta vanilková příchuť kávy, nebo vědomí, že všechny ty nákupy vlastně znamenají, že chtějí předat svým nejbližším trochu lásky - mám radost!

Po očku pokukávám na postarší pár, kteří popijí risretto. Nemluví, přítomný okamžik jim absolutně vystačí, aby zářili jako vánoční komety.

Dívám se i na mladou dvojici, která labužnicky ujídá dvojitou pěnu kapučína spolu s čokoládovým kusem místní dobroty.

Asi jsem příliš nostalgická a sentimentální, neboť i na takovém franšízovém místě jako je prodejna Tchibo, mi opět ta nádhera, která se skrývá v aktu pití kávy. Možná, že některým ta káva ani nechutná, aniž by si to uvědomovali. Možná, že skutečným důvodem pití tohoto nápoje je vonění k pocitu radosti, užívání si mléčné pěny klidu a ochutnávání radosti a smíchu ve dvou a více lidech.

Namítnete možná, že toto se dá prožít i u jiného pitiva a já nebudu moci cokoliv namítat. Ano, ale káva se v důsledku všudypřítomné reklamy stala ikonou oázy klidu, obrázkem úspěšnosti, spokojené rodiny i opravdového přátelství. A my ten předkládaný obraz kopírujeme, neboť nám v tom zběsilém každodenním shonu často nabízí jedinou chvilku opravdového klidu a pohody.

snídaně se střídá s obědem

jaro, léto s podzimem

a já se těším, co přinese další den

? třeba budu tančit s medvědem?

Život jako dovolená

Žít život jako na dovolené:

-dovolit si ranní klidnou kávu

-zapomenout na čas

-dovolit si noční drink

-dovolit si ten klidný a rozradostněný pocit uvnitř, co zvoní jako ta rolnička vánoční 

-dovolit si relax a klidnou mysl

-dovolit si se smát a usmívat, jakoby všechny povinnosti byly dovolené

Dovolit si nedovolené.

Otevřít závoru a nechat proudit veškeré dovolení pro to, abychom si byli schopni užívat každý den s úsměvem, ať se v něm děje cokoliv

Přestala jsem spěchat a stala se přesýpacími hodinami

Přestala jsem spěchat a začala tančit průběhem dne.
S vědomím toho, že jednou je to to bude v rytmu pomalého blues, jindy divokého jivu.

Jak se to stalo? Měla jsem místo hlavy kamennou skálu, kterou podpíraly dřevěné tyčky. Hlavu, která se bála všech těch okolních informací. Ale ak se vám ale stala zvláštní věc. Ta skála se rozdrolila v písek. A já viděla sama sebe, jak si na břehu moře pohrávám s tím pískem a vybírám si jen taková zrníčka, která jsou pro mě relevantní.

Stala jsem se přesýpacími hodinami: žádná vteřinová ručička!
A navíc - tím úzkým hrdlem projde jen omezené množství zrnek písku, takže nehrozí, že by se mi všechny ty myšlenky zase rozsypaly jako přetržené stavidlo.

Pamatuji si, jak jsem se před X lety koukala na fotky mých mladých rodičů a smála se některým outfitům.
Dneska jsem potkala tři holky v bláznivých legínách.
Po čase jsem pak přestala počítat kolik z nich mělo kalhoty jak před velkovou vodou a vysoké barevné ponožky.

Dnes a denně se učím, že nemusím rozumět všemu.

Tak mi dnes řekli, abych vymazala svoje pocity - dost blbí, když to je právě to, co mi jde zachytit nejlíp.
A kolotoč pochybností se roztočil:

"Kde jsem a kam směřuji."

Při ranní jízdě vlakem se mi objevila věta : "Jedeme na hory!" Kolikrát jsem ji již slyšela a kolik roztodivných pocitů se začaly prohánět po mém těle.

A už to dělám zase - jdu do emocí.

Ha, kudy z toho ven?

Jak přijmout okolí, aniž by dnes a denně nedocházelo k popírání toho, kým skutečně jsi a kam skutečně jdeš ! ! !