Hlavně si nenamlít..

Jedu na kole. Je šero, musím se soustředit na cestu.
Jsem soustředěná, myslím pouze na jeden cíl, ale pak se něco stane - myšlenky se rozkutálí jako hrách Popelčin.
A já myslím na to, co bude...
Co by mohlo být....
A co si ani nechci představovat
A pak?
PRUDCE BRZDÍM!
Jen tak tak zastavím před okrajem patníku, který jsem skoro přehlídla.
Málem jsem letěla vzduchem...
Opět si vzpomenu na své zběsilé tempo posledních týdnů.

Všechno honem honem, rychle rychle.
Ve spěchu za zvuků písně Nohavici: "Nemáme čas, ve stoje jíme. Hluboko v nás, nepokoj dříme."

Vidím v tom prudkém zastavení hlubokou symboliku.
Častokrát mě sžíraly myšlenky: jedna za druhou, nonstop, imrvére.
A muselo přijít až totální vyčerpání, aby se uklidnily.
Totální vysílení, aby KONEČNĚ uslyšely to vnitřní volání: "Hej! Jen klid! Nic se neděje!"

Sesedám z kola a přemýšlím, na jak dlouho bych se asi zastavila, kdybych si obrubníku nevšimla. Bez helmy..
Kam bych docestovala? Políbila bych jen aslfat, nebo se dotkla i studeného železa nemocniční postele?

Vyplnila by se mi možná některá má přání:
-konečně mít čas tvořit: vzít si jen tak pastelky a malovat si
-konečně víc psát
-vyvolat fotky
-přečíst si Puškinovy povídky
...

Opět nasedám na kolo.
Jen tentokrát bez myšlenek.
Vím, že ty mršky zase brzy přijdou.
Ale teď je tam jen prostá radost z pohybu, z hry svalů, zmrzlého obličeje, vědomí, že až ty kusy ledu rozmrznou budu mít zase dvě ruce a dvě chodila.
Jo, při prosincovém ježdění na kole se hold blbě brzdí.