„Irčo, ty se chováš
jako malá holka! První řekneš, že chceš sušenku a fantu. Pak si cucneš, jednou
kousneš a už nechceš. A teď to mám jako
jíst já?“
Přemítám, zda v tom pro mne figuruje jakási rozmazlenost, která mi byla
v dětství upírána. A kde taková rozmazlenost hraničí s rozverností, kterou tolik ve svém
životě potřebuji.
Ten večer dostávám do e-mailu od MAITREI článek Proč se v partnerství chováme jako děti. A já při čtení začínám přemýšlet, čeho
se mi jako malému dítěti nedostávalo, a proč jsou v určitých situacích mé
reakce takové, jaké jsou. A dostávám k tomu spoustu příležitostí…
∞
Sedíme večer u ohně a přichází bouřka. Je potřeba postavit
stan. Instrukce mého přítele zní jasně:
„Ukotvi prosím ten
přístřešek k zemi,“ hlas je nervózní – můžeme zmoknout.
A mnou náhle projede strach, že to nezvládnu. Povrch země je
příliš tvrdý. Snažím se kolík zatlouct znovu
a znovu. Jsem pomalá. Udělám to špatně…přestane mě mít rád?
„Víš co, takhle mi
vůbec nepomáháš, raději jdi sklidit věci od ohně, a já to tady postavím.“
Cítím smutek. Malá smutná holčička odchází se svěšenými
rameny k ohni. MALÁ HOLČIČKA! Projíždí mnou pocit viny – dneska ho ustojím
díky sebevědomému období, ve kterém se nacházím, udržujíc si vědomí ANITČÁ.
Mlčky u ohně sbírám špinavé lžičky a zbytky od večeře. Balím
dost roztěkaně. Na povrch se mi dere přesvědčení:
Když někoho naštvu, přestane mě mít rád.
∞
Jako korálky náhle vidím další vzpomínky dovolené:
Chci jít do obchodu s dárečky, ale nejdu – BOJÍM SE
PARTNEROVA PODRÁŽDĚNÍ.
Přeji si vyzkoušet Italské sušenky, ale nekoupím je, protože
nevím, co na to řekne.
Přeji si něco rozhodnout, ale je rozhodnuto za mě, protože
je to logičtější, tedy dospělejší.
= To všechno jsou momenty, kdy zcela racionálně zapomínám na
to, že přítel není despota, ale člověk dávající mi veškerou svobodu. = Jsou to
záblesky, kdy se na povrch derou zcela iracionální emoce. =
Kdy zapomínám, že je mi šestadvacet ne čtyři, osm ani
třináct.
Vzpomínám, jak jsem i na začátku vztahu chodila uvnitř sebe
sama po špičkách, abych neudělala něco, co by ho mohlo naštvat, rozzuřit.
A teď to tady vidím jasně před sebou jako ten plápolající
oheň a nad hlavou se mi blýská.
Rozsvítí se mi v hlavě tak zčista jasna! Zvu
k tomu táborovému ohni tu malou Irču. CVAK! A NÁHLE PŘED SEBOU VIDÍM
SITUACI Z DĚTSTVÍ.
…
Malé děvčátko běží z chodby do kuchyně s ručičkama
nad hlavou. Něco provedlo, ale neví co. Jejím tělem pulzuje zoufalství. A pořád
dokola jen opakuje: „Mami, maminko Já už
budu hodná! Mami, maminko, já už budu hodná!“ Zoufale touží po lásce
vlastní matky. Prožívá pocit, že o ni náhle přišla. Mamka mlčí, ignoruje ty
vzlyky, natahování dětských ručiček. Co ta holčička udělala? Nevím, jen cítím,
co prožívala:
STRACH Z ODMÍTNUTÍ
POCIT
NEMILOVANOSTI
HRŮZU
Z OPUŠTĚNÍ
CVAK
A dětské puzzle mi zapadnou do aktuální skládačky, které si
sebou nesu jako dílky do mého partnerského chování a prožívání ve vztahu.
Dnes, když se vcítím do pozice matky, vím, že ono mlčení a
netečnost byla její snaha vyrovnat se se vztekem, který možná uvnitř prožívala.
Neublížit mé dcerce rovná se nepodat jí
ruce, neobejmout jí, mlčet, abych nekřičela.
„Maminko promiň, já už budu hodná.“
„Nemáš mě ráda.“
„Ale ano mám…prosím…VZLYK. Já už budu hodná! Mami, maminko, já tě mám ráda!“
TICHO. MLČÍ.
„Nemáš mě ráda.“
„Ale ano mám…prosím…VZLYK. Já už budu hodná! Mami, maminko, já tě mám ráda!“
TICHO. MLČÍ.
Pro tu malou holku to tehdy byl největší trest. Jakoby jí
někdo propíchl bublinu veškeré lásky její matky.
Dnes se do ní vciťuji a vnímám TAM TOLIK vlastního VZTEKU.
Jak mi neublížit? Jak s ním pracovat? Ach, cítím vlnu odpuštění –
v mnohém ta situace byla daleko těžší pro ni, než pro mě…
„Můžeš na mě křičet, můžeš na ě řvát, být i naštvaná. To
neznamená, že Tě jako matka přestanu milovat.“ DONNA DIVINA
Toto ujištění tam té malé holce chybělo. STŘIH Je tam jen
vzpomínka: dítě křečovitě objímá matku a mezi polykáním vlastních slz opakuje
mantru: „Já už budu hodná.“
∞
Kolem shrbených ramen se objeví mužská ruka. Ruka, která už
asi postavila stan.
„Byl jsem zbytečně
vostrej, co?“
„Nevěděla jsem, jak to postavit. Neumím to tak dobře a rychle jako ty. Měla jsem strach, že když Tě naštvu, přestaneš mě mít rád.“
„Víš, už jsem se na Tebe naštval mnohokrát, ale nikdy jsem Tě proto nepřestal mít rád.“
„Nevěděla jsem, jak to postavit. Neumím to tak dobře a rychle jako ty. Měla jsem strach, že když Tě naštvu, přestaneš mě mít rád.“
„Víš, už jsem se na Tebe naštval mnohokrát, ale nikdy jsem Tě proto nepřestal mít rád.“
Pokud by v dohořívajícím popelu byla pro mne napsána, lekce zněla by:
I vztek je přirozenou součást vztahu. Ne něco, co ohrožuje
lásku, není to hrozba pro to být milován.
A jizva vnitřního dítěte se začíná pomalu hojit.
∞
