Příště bych se chtěla narodit jako..

Sedím nad školními texty. Snažím se zkrotit neposedné myšlenky. Při čtení o pohádkách se má mysl vrací zpět do dětství.

V příštím životě si víc užiji střední školu. Budu se víc smát, míň se učit a dám si víc odpoledních koblih a horkých čokolád. MŇAM. Přijmu pozvání na první rande.

Až budu zase příště malá, polezu častěji na stromy. Dvakrát si přidám buchtičky s krémem a nekousnu do ruky toho kluka, co nechtěl uklízet hračky. Nebudu na něj tentokrát žalovat.

Dobře, ale to bylo -  co je tady teď?

Přála bych si mít víc času. Jakou výmluvu bychom používali, kdyby tato přes noc přestala existovat?

Co by mi pomohlo?

V příštím životě bych se chtěla narodit jako veverka. Ta si jen tak bezstarostně skáče ze stromu na strom, sbírá si oříšky a je v tom nádherném zeleném prostředí, které mi tolik chybí – říkáme mu les! Ale v zimě..co kdybych umrzla?

V příštím životě se chci narodit jako tuleň. Mít dost podkožního tuku, aby mě nestudily ani kry ledu a jen se tak válet. Ale co když přijedou lovci?

A tak, co kdybych se v příštím životě byla žížalou? Jen se tak provrtávala zemí. Kypřila půdu – to by vám, panečku bylo poselství. Když by byla půda příliš suchá, musela bych počkat až zaprší – to bych se pak slastně začala vrtět v tom parádním bahýnku a lezla si vesele dál.

A co kdybych se příště stala houbou? Jen tak bych někde vyrostla, dýchala vůni jehličí. Jen bych tak byla. Rostla bych někde na mýtince, kde by svítilo sluníčko. Těšila bych se na ranní východ sluníčka, první kapky rosy a taky déšť. Byla bych houbou, co MILUJE DÉŠŤ! Jediné, co by mi bylo líto, že nemůžu tančit…Stejně jako vnímám hru svalů, tak bych cítila, jak s každým deštíkem bobtná moje rostlinné pletivo a já rostu. Asi bych chtěla bych červenou muchomůrkou – to by mi zajistilo, že nebudu tančit jive na pánvičce s máslem.

A nebo, co kdybych se příště stala vodou? Byla bych osamocenou kapkou kdesi pod povrchem země – v té mokré Říši všech kapiček. A pak bych začala vyvěrat. Spojila se v potůček a potom potok. Šuměla bych v dalekých končinách, kde lidská noha v životě nevstoupila. A pak by se ze mě stala řeka – byla bych tyrkysově modrá a  křišťálově průzračná. Byla bych voda léčivá. Stala bych se obrovskou řekou, drsnou a dramatickou. Tou, co semele všechno, co jí přijde do cesty. A pak bych spadla a narostly by mi křídla – stal by se ze mě vodopád! Vodopád, kdesi v džungli, kde by vřeštěly opice a lítala exotická zvěř. Pod tím vodopádem by byl podpis duhy a taky jezírko. Až tam, tam do toho jezírka by chodila ta malá holka s vědrem pro vodu.

Je to holčička, co miluje hru na schovávanou. Nejraději běhá po louce bosá a voní k lučnímu kvítí. Má dlouhé rozevláté vlasy, které nejraději ráchá v místním jezeře, kam skáče z vysoké vrby. Vřeští při tom radostí. Potápí se jako potápka a vůbec ji nevadí, že není kaprem – i přesto pod hladinou ráda plave s otevřenýma očima.

Ta malá holčička má hlavu plnou fantazijních příběhů. Přemýšlí, jestli existuje někde jinde nějaký jiný svět. A pokud ano, tak jak asi vypadají jiné vodopády v takovém světě? Přála by si dělat i něco jiného, než jenom nosit vodu od jezírka. Ano ví, je to důležitý úkol pro celou její komunitu, ale ona by si přála dokázat něco víc.

Večer si často lehá do kožešin a pozoruje praskání ohýnku. Zavírá oči a představuje si, jak takový jiný svět asi vypadá. Často se ji o tom potom zdá sen. Je nádherně barevný a ta holčička v něm víská, tančí a zpívá – našla odvahu vzít to vědro a jít hledat vodu z jiné studny. Objevila kouzelný svět. Cítí se šťastná a naplněná. Jak těžce se jí potom pokaždé vstává, když otevře oči a zjistí, že to byl jenom sen.

Přála bych nám všem, abychom dokázali snít s otevřenýma očima a vidět tu barevnost každého dne. Aby náš pramen života nikdy nevysychal, ale zároveň pokud by se nám voda pod vodopádem zakalila, abychom našli dostatek odvahy, hodit si džber na hrb a jít – neznámo kam. Nechat se vést svými sny v bdělém vědomí.

Abychom nemuseli čekat, kým nebo čím se narodíme příště. Jestli budeme medvědem nebo milionářem. Ale abychom rozestřeli tu oponu a viděli tu dokonalost přítomnosti, ať jsme kde jsme. Tu kterou neslyšíme kvůli hluku tramvají, kterou cestujeme z práce a do práce. Tu jedinečnost, kterou nevnímáme pod horou povinností, které si musíme odškrtnout a přílivem myšlenek, které se lepí jako bodláčí a u kterých často nepřichází odliv, a tak ani chvilka klidu.

Jsem v obležení knih, které nikdy v životě nezvládnu přečíst. A ještě toho bude tolik napsáno. Lidé budou mít stále potřebu se vyjadřovat a přemýšlet nad tak neskutečnou spoustou věcí. Ty knihy inspirují, ale i tíží. Vždyť vodu z toho jezírka života z nich nenaberete – k tomu vám postačí váš vlastní pohár z dlaní.