Proč jsem si smazala FB ?!

Těch důvodů byla spousta, ale prvotním impulsem bylo asi moje sebezpytování svědomí, když jsem se sama sebe ptala: „Už jsi tady zase? A co tady jako hledáš? Nikdo nenapsal, nikdo neokomentoval, tak šup odhlásit a zase něco na chvíli dělat do školy.“ To probíhalo tak třikrát, čtyřikrát denně. Říkala jsem si, ty jo kdybych si místo toho nesmyslného klikání pročetla zprávy na netu, mám přehled jako nikdo. Nebo kdybych tak začala psát všechny ty myšlenky, co se mi honí hlavou, vznikaly by trilogie(berte mě s nadsázkou prosím=) ). A tak jsem začala uvažovat, jestli nebude lepší profil smazat.
Zároveň s touhle myšlenkou mnou projela i bodavá úzkost. Ne, to přece nemůžu udělat. Vždyť se tím úplně odstřihnu od světa, nedostanu pozvánky na události, nedostanou se ke mně možné verze zkoušek, ztratím kontakt se svými zámořskými přáteli-budu outsider! Poprvé v životě jsem si dokázala představit, jak se asi cítí člověk na něčem závislí: mít chuť se nějakého zlozvyku zbavit, ale zároveň se nemoct odstřihnout od toho nutkavého pocitu ještě jednou si zapálit-ale fakt už naposledy! Tak jsem se pokusila snižovat dávky heroinu.
Přepla jsem se do stavu-offline a snažila se při práci do školy neklikat na to tlačítko PŘIHLÁŠENÍ. Ale mé snahy byly úplně marné. Kdykoliv mě něco přestalo bavit, „klikačka“ byla první možná volba-a přitom si nepamatuju, že bych se při tom cítila míň znuzená, nebo že by mi to přinášelo pocit relaxace. Vybavil se mi podobný okamžik z doby, kdy jsem ještě byla uživatelem ICQ, to bylo něco podobného. Nuda=přečíst si profily od lidí, pamatujete si to ještě vůbec? Nebo klik klik a už procvakávám ty fotky na libimseti.cz. Obě dvě věci jsem smazala ze dne na den, protože jsem měla pocit, že mě omezují. I nyní jsem si připadala závislá, ale musela jsem se sama sebe ptát, proč to tentokrát jde hůř?
Jasně, byly to ty vaše tváře. Tváře, které tak dobře znám, charaktery, které obdivuju, lidi, kteří ve mně zanechali nějakou vzpomínku-jinak bych ni neklikla na to PŘIJMOUT PŘÁTELSTVÍ. Opravdu o ně přijdu, je možné si udržet kamarády, bez toho aniž by viděli vaše aktualizované fotky, statusy, zapomenou na vás? Pane bože, JAK ŽE JE TADY TEN FB DLOUHO???
Zároveň však když jsem chodila na přednášky, na každém třetím počítači jsem viděla modrou obrazovku. V kavárně se studenti baví o nemožných profilech svých kamarádů, vypráví vám o tom, který chodí tou a když náhodou nevíte o koho jde, není problém kliknout a ukázat o koho se jedná. Jo a aha ten! Ale vždyť oni se k sobě vůbec nehodí.. Tenhle šílený fenomén, který se po světě rozšířil rychleji než mor, mě začal neskutečně iritovat, ale stále jsem byla ve fázi, že brát drogy je sice špatné, ale jak s tím přestat?
Přemýšlela jsem, co mi FB skutečně „dává“, čím „obohacuje“ můj život a přišla jsem na to, že větší uspokojení cítím, když si zajdu do posilovny. V dnešní době se neustále vymlouváme na to, že nemáme čas, ale kdybychom sečetli počet hodin TÝDNĚ strávených na téhle modré sociosíti: s kolika přáteli byste stihli u pivka probrat váš aktuální život? Nepotřebuju vědět, jestli si můj kámoš právě čistí zuby, nebo si šel utřít zadek, chci vědět, jak se skutečně má. Chci ať mi zavolá a řekne: „Všechno je na hovno, zajdem na kafe?“ A ne, aby čekal, až mu to okomentuju ve statusu spolu se stovkou dalších účastníků. Nepotřebuju, aby mi FB připomínal, kdy mají moji přátelé narozeniny-u těch, na kterých mi skutečně záleží, si to budu ráda pamatovat. A miliony gratulantů taky nepotřebuji-stokrát napsat „Všechno nej“(nej, ptž, mnt-píšeme rychleji než datlové ťukají do stromu, ale nejsme schopni používat celé věty..) je sice pěkné, ale vyvolalo to ve vás nějaké emoce? Ve mně ani úsměv. Neudělá vám to radost ve stylu „on si na mě fakt vzpomněl“! Jasně, potom jsou tady lidé, kteří bydlí třeba i na jiném kontinentu, ale nepotěší je třeba víc když uvidí vámi napsaný dopis? Když si pokecáte na Skypu? (omluva, pokud už vám přijdu moc patetická). To byl snad jediný háček, proč jsem se rozmýšlela, jestli to opravdu udělat-oni mě vidí, já je vidím a zároveň se bez Fb třeba už nemáme šanci nikdy potkat.
Došla mi slova jistého Z.B.(fakt nevím, kdo se pod tou zkratkou skrývá): „V kyberprostoru nehrají těla žádnou roli, ale kyberprostor hraje významnou roli – rozhodující a nezrušitelnou –roli v životě těl." Kolikrát, když jste byli někde na nějaké akci, jste si řekli: „Hmm, ta se možná povedla, tu si šoupnu na zeď. Ta by mohla pobavit, tahle zase šokovat.“ Hurá z party domů, zapnout počítat a nalogovat-pokud je film Social network natočen podle pravdy, tak nutno podotknout, že ta slečna byla pro Marka Zuckerbergka motorem opravdu k velké věci. Facebook se stal naší druhou realitou. Kolikrát jste si letos s přáteli fyzicky prohlédli fotky z dovolené, vyvoláváte si je ještě vůbec? A kolikrát jste slyšeli: „Jak bylo v Řecku? Jo dobře, však mám nějaké fotky na „fejsu“ neviděl jsi je?“
Bylo rozhodnuto, ale smazat si profil trvalo déle, než jsem si myslela. Uvědomila jsem si, kolik tam mám uložených informací: úkoly ohledně školy, poštovní adresy a hlavně než jsem si zkopírovala adresy těch z vás, na které nemám ani mobil a třeba bych vás v budoucnu potřebovala kontaktovat-to byla brigádka! Poslední zaváhání přišlo při rozhodnutí deaktivovat nebo smazat, ale já tu cigaretu nakonec místo uložení do skříně, fakt radši spláchla do záchodu.
A jestli se tam někdy vrátím? Možná. Dokážu si představit, že se tam dají vysledovat cenné informace na nějaký školní projekt alá chování lidí na FB. Jaký typ fotek lidi zaujme? Jaký bude věkový průměr lidí za deset let? Smažou FB, nebo ho nechají ve svých život zároveň se svou profesní kariérou? Teď ale nemám potřebu dělat pokusné králíky ani z vás, ani ze sebe.