Při běhu klasickou trasou se mi při pohledu na zelené borovice zasteskne po českých lesích. Najednou musím rozjařený rock přeladit na něco jiného-Nohavica bude to pravé ořechové. Po pár metrech už jej vnímám jen jako kulisu a nade mnou se vznáší roj myšlenek, které se mi hýří v hlavě. Vzpomínám, když jsem před třemi lety poprvé vyjela do Španělska-sama. Ta země mě okouzlila. Dlouho jsem si nedokázala představit, že bych jednou žila kdekoliv jinde. Dneska to vidím jinak. Moje pohádkové vidění toho státu připisuju dvěma věcem: mému věku a tomu, že nejenom děti, ale i dospělí, se kterýma jsem se zde setkávala měli prázdniny, tudíž se na jejich tváři neobjevoval náznak únavy či nespokojení. Nechci tím říct, že život je všude stejný. Například životní rytmus, který panuje v Mexiku nebo Španělsku mi sedí daleko více. Nikdo se nežene do práce na šest nebo na sedm. Tady se opouští dům o půl deváté ráno-samozřejmě na úkor toho, že se sice možná vrací později, ale ruku na srdce-copak všichni Češi pracují do tří odpoledne?
Další věc, která se mi moc líbí je ta, že příchodem domů den nekončí. Je možné, že někdo zavolá a bez předchozího plánování a večer se jde do kina, na pár skleniček nebo nečekaně dojdou přátelé-a může být úterý nebo čtvrtek. A nemluvím jen o lidech mého věku. Věc, která mě tady šokovala je ta, že když se vyráží ven někde něco popít, je naprosto normální, že řidič následně sedá za volant i když má popito! Přejíždí se na jiné místo. Mě, jako člověku, který od malička slýchá, že to je jedna nejzakázanějších věcích-rozhodně taky díky statistikám-je tohle hodně proti srsti!
Některé zvyky mi ale zase přijdou velmi pěkné. Je víc než běžné, že se nasnídáte někde v restauraci nebo v bufíku na ulici. Jídlo je tady samozřejmě opět o jiných cenách-za 150 korun se tady dosyta nají tři lidé. Moje rodinka pravidelně každou sobotu vyráží i na podobný obídek, na nějaké jiné místo. Pro mě je to zároveň i večeře. Neděle jsou zde ve znamení rodiny-část mexické mamky se schází i dědy v domě. Lidí jako smetí a to je jenom polovina. Neděle, kdy jsem je poznala já navíc byla ochucena fotbalem. Vládne příjemná, nenucená atmosféra. Páni, vidí se každou neděli, když třeba jen chvilku a pořád si mají co říct. Nemluví se ani o počasí, ani o politice, nic není nucené-je jim spolu fajn, když se nevidí jen na narozeniny. Představím si něco podobného u mě doma a vím v čem by byl další rozdíl-v pohoštění. Tady si s tím nikdo velkou hlavu nedělá-na stole je popcorn a nějaký chips, popíjí se coca-cola z plastikových kelímků-čím míň práce tím víc. Těsně před koncem fotbalu se začíná řešit, co se bude jíst. Někdo si objedná sushi, jiný kuře, někdo má chuť na salát a bagetu-a jsme po obědě, já opět i po večeři. Sushi, které jsem si objednala já, je opravdu výborné. Ani zdaleka se nepodobá tomu, co koupíte v Lidlu, když je akce(Ježíš, jak já to slovo nenávidím) JAPONSKÝ TÝDEN, a cenově je taky někde jinde, než když se rozhodnete raději se vyhnout žaludečním problémům a připlatit si v Sushi baru na Stodolní.
Jediné, co mě trošku vytáčí, že sem nechopnost domluvy s Mexičany. To, že dvě mexické minuty můžou trvat i hodiny, popřípadě se protáhnout do následujícího dne jsem už zkousla, ale vzhledem k faktu, že mi zbývá pár posledních dní, chci je využít na maximum. Avšak domluva typu, zítra jdeme a ráno změna plánu A na plán B-spíše zítra, mě lehce dopaluje. Navíc zodpovědnost, kterou má mexická rodinka za mě cítí mi zabraňuje sednout na bus a projet se po okolí bez předchozí domluvy, což je to, po čem momentálně nejvíce toužím. Ale zase jedna zkušenost vytváří druhou. V hlavě se mi už nyní rýsuje plán, jaké to bude, až se budu balit příští prázdniny-více naplánované, finančně náročnější, ale taky snad dobrodružnější a spontánější. Všechno má zkrátka své výhody i nevýhody. A jsou různé formy svobody.
Recent Posts
2 komentářů:
A kam chceš vyrazit příště? "...finančně náročnější..." Tak to má být :-)
Za rok se chci zase vrátit přesně tam, za stejnýma lidma, jen toho víc sjezdit ;)
Post a Comment