Co se děje, když spíme

"Miluji tě, ale co s tím mám dělat?" ptala se bezradná hvězdička Večernice sama sebe a vzpomínala se svého milence, na prince Slunce. "Vždyť jsme každý úplně jiný," plakala s obličejem v dlaních.
"Tys vyrůstal v jasném prostředí. Já ve tmě. Tobě byl přikrývkou žár dne, mne uspával chlad noci. Tobě byly hračkou mraky, já se klouzala po mléčné dráze. Sluneční paprsky tvého otce dodávají ozemšťanům energii, někdy však příliš krutě maří nevinné životy. Paprsky naší měsíční země dodávají lidem naději a chladí jejich problémy a zároveň rozdmýchávájí jejich vášně. Náš svět je svět snění. V našem světe se vše zdá uskutečnitelné, zatímco v slunečním svitu je vše bolavě reálné. Do paprsků měsíce se zakouká každý snílek, na tvůj žlutý kotouč se nikdo neodváží ani pohlédnout. Ani já nejsem výjimkou. Při pohledu na ten kotouč se mi podlamují kolena a cítím, jak má moc slábne. Usínám, když se tvůj otec probouzí," usedavě plakala, tu noc byla její komnata plná jejích slz a obloha tak plná hvězd.
"Přesto, že jsem věděla, že jsou obě naše říše rozdílné..toužila jsem tě kouskem oka spatřit. Každý večer slabá vybíhám na dalekou cestu, abych tě alespoň koutkem oka spatřila. Objevuji se každou noc na obloze jako první, ale ty už jsi dávno se svou sluneční princeznou. Při tom pomyšlení omdlívám a tehdy svítá."
"Jí se ve vlasech třpytí zlaté prameny, s těmi mými si pohrává vítr noci a sype na ni měsíční zář," princezna měsíční země šeptala do tmy její příběh poslouchal vítr.
Byl to právě vítr, který o jejím smutku noc co noc vyprávěl princi. Tehdy i prince omrzelo pobíhání slunečními zahradami s princeznou s pozlátkem ve lasech a tesknil po noční krásce. A ten den pršelo.
Tak se snažili poznat. Princezna noc co noc vybíhala na oblohu a rozhlížela se, zda neuvidí jeho. On zase otce budil ráno od rána dřív, aby mu neutekla. Avšak s prvním zívnutím krále Slunce král Měsíce vyklízel své pole, a naděje na jejich seznámení se ztrácela.
Nic se neutají věčně, proto se velmi záhy král Měsíce i král Slunce o bolech svých dětí dozvěděli. Oba se tohoto spojení velmi obávali, proto se rozhodli, že pouze jeden z nich bude vládnout. Tak začala válka. Král slunečných dnů vrhal na zem blesky, otec chladných nocích soka strašil strašlivými hromy.
V ten den, byla jedna z nejhorších bouřek lidstva.
Sluneční princezna otce žádala, aby to nedělal, že na svou lásku k princi zapomene a hořce plakala u jeho nohou.
Atak nebe bylo poseto hvězdami..
I princi po tvářích tekly slané slzy, které se za hranicemi říše měnily na kapky dešťové.
Vše to sledoval vítr, posel mezi oběma říšemi. Zželelo se mu princezny a přes zákony dané milióny let ji přenesl až na hranice obou království, kde ji čekal On.
Kvůli tomuto setkání muselo zemřít mnoho lidí, neboť vítr byl silný jako nikdy, aby překonal sílu obou království.. Řady lidských střechy byly odneseny tornádem. Mnoho stromů bylo navždy vytrženo i s kořeny. Nejedna chaloupka srovnána se zemí.
Na hranicích si padli do náruče a cítili, že bez sebe nemohou být. Věděli však, že ani jejich společný život není možný. Proto se políbili.
Jeho žhavá ústa princeznu noci sežehla na popel. Jejím polibkem srdce prince ochladlo a zastavilo se. Zemřeli v náručí toho druhého s úsměvem na rtech.
Tehdy přestalo pršet a na obloze přestaly zářit hvězdy. Ustala i bouřka, neboť vítr donesl tragickou zprávu obou otcům. I bylo nutno vymyslet dohodu obou království...
Vyšlo slunce, tentokrát však nebylo jasné a čistě žluté, neboť obě země, oba králové cítily ztráty. Bez rozdílu. Krvavě červená barva Slunce toho byla důkazem. Při každém východu zbarvené slunce připomíná nešťastnou smrt prince a vyjadřuje smutek otce ze ztráty syna. Krvavě červená barva slunce při západu slunce jsou nesmrtelné záblesky princezniny lásky k princi, avšak jsou opět hořkým bolem pro jejího otce.