Partnerská dovolená jako prostor pro zrcadlo vzpomínek malé holky

„Irčo, ty se chováš jako malá holka! První řekneš, že chceš sušenku a fantu. Pak si cucneš, jednou kousneš a už nechceš.  A teď to mám jako jíst já?“

Přemítám, zda v tom pro mne figuruje jakási rozmazlenost, která mi byla v dětství upírána. A kde taková rozmazlenost hraničí s rozverností, kterou tolik ve svém životě potřebuji.

Ten večer dostávám do e-mailu od MAITREI článek Proč se v partnerství chováme jako děti. A já při čtení začínám přemýšlet, čeho se mi jako malému dítěti nedostávalo, a proč jsou v určitých situacích mé reakce takové, jaké jsou. A dostávám k tomu spoustu příležitostí…

∞

Sedíme večer u ohně a přichází bouřka. Je potřeba postavit stan. Instrukce mého přítele zní jasně:

„Ukotvi prosím ten přístřešek k zemi,“ hlas je nervózní – můžeme zmoknout.

A mnou náhle projede strach, že to nezvládnu. Povrch země je příliš tvrdý. Snažím se kolík zatlouct znovu a znovu. Jsem pomalá. Udělám to špatně…přestane mě mít rád?

„Víš co, takhle mi vůbec nepomáháš, raději jdi sklidit věci od ohně, a já to tady postavím.“

Cítím smutek. Malá smutná holčička odchází se svěšenými rameny k ohni. MALÁ HOLČIČKA! Projíždí mnou pocit viny – dneska ho ustojím díky sebevědomému období, ve kterém se nacházím, udržujíc si vědomí ANITČÁ.

Mlčky u ohně sbírám špinavé lžičky a zbytky od večeře. Balím dost roztěkaně. Na povrch se mi dere přesvědčení: Když někoho naštvu, přestane mě mít rád.

∞

Jako korálky náhle vidím další vzpomínky dovolené:

Chci jít do obchodu s dárečky, ale nejdu – BOJÍM SE PARTNEROVA PODRÁŽDĚNÍ.

Přeji si vyzkoušet Italské sušenky, ale nekoupím je, protože nevím, co na to řekne.

Přeji si něco rozhodnout, ale je rozhodnuto za mě, protože je to logičtější, tedy dospělejší.

= To všechno jsou momenty, kdy zcela racionálně zapomínám na to, že přítel není despota, ale člověk dávající mi veškerou svobodu. = Jsou to záblesky, kdy se na povrch derou zcela iracionální emoce. =

Kdy zapomínám, že je mi šestadvacet ne čtyři, osm ani třináct.

Vzpomínám, jak jsem i na začátku vztahu chodila uvnitř sebe sama po špičkách, abych neudělala něco, co by ho mohlo naštvat, rozzuřit.

A teď to tady vidím jasně před sebou jako ten plápolající oheň a nad hlavou se mi blýská.

Rozsvítí se mi v hlavě tak zčista jasna! Zvu k tomu táborovému ohni tu malou Irču. CVAK! A NÁHLE PŘED SEBOU VIDÍM SITUACI Z DĚTSTVÍ.

…

Malé děvčátko běží z chodby do kuchyně s ručičkama nad hlavou. Něco provedlo, ale neví co. Jejím tělem pulzuje zoufalství. A pořád dokola jen opakuje: „Mami, maminko Já už budu hodná! Mami, maminko, já už budu hodná!“ Zoufale touží po lásce vlastní matky. Prožívá pocit, že o ni náhle přišla. Mamka mlčí, ignoruje ty vzlyky, natahování dětských ručiček. Co ta holčička udělala? Nevím, jen cítím, co prožívala:

STRACH Z ODMÍTNUTÍ

                                               POCIT NEMILOVANOSTI

                                                                                                              HRŮZU Z OPUŠTĚNÍ

CVAK

A dětské puzzle mi zapadnou do aktuální skládačky, které si sebou nesu jako dílky do mého partnerského chování a prožívání ve vztahu.

Dnes, když se vcítím do pozice matky, vím, že ono mlčení a netečnost byla její snaha vyrovnat se se vztekem, který možná uvnitř prožívala. Neublížit  mé dcerce rovná se nepodat jí ruce, neobejmout jí, mlčet, abych nekřičela.

„Maminko promiň, já už budu hodná.“
„Nemáš mě ráda.“
„Ale ano mám…prosím…VZLYK. Já už budu hodná! Mami, maminko, já tě mám ráda!“
TICHO. MLČÍ.

Pro tu malou holku to tehdy byl největší trest. Jakoby jí někdo propíchl bublinu veškeré lásky její matky.

Dnes se do ní vciťuji a vnímám TAM TOLIK vlastního VZTEKU. Jak mi neublížit? Jak s ním pracovat? Ach, cítím vlnu odpuštění – v mnohém ta situace byla daleko těžší pro ni, než pro mě…

„Můžeš na mě křičet, můžeš na ě řvát, být i naštvaná. To neznamená, že Tě jako matka přestanu milovat.“ DONNA DIVINA

Toto ujištění tam té malé holce chybělo. STŘIH Je tam jen vzpomínka: dítě křečovitě objímá matku a mezi polykáním vlastních slz opakuje mantru: „Já už budu hodná.“

∞

Kolem shrbených ramen se objeví mužská ruka. Ruka, která už asi postavila stan.

„Byl jsem zbytečně vostrej, co?“
„Nevěděla jsem, jak to postavit. Neumím to tak dobře a rychle jako ty. Měla jsem strach, že když Tě naštvu, přestaneš mě mít rád.“
„Víš, už jsem se na Tebe naštval mnohokrát, ale nikdy jsem Tě proto nepřestal mít rád.“

Pokud by v dohořívajícím popelu byla pro mne napsána, lekce zněla by:

I vztek je přirozenou součást vztahu. Ne něco, co ohrožuje lásku, není to hrozba pro to být milován.

A jizva vnitřního dítěte se začíná pomalu hojit.

∞

Přijde ještě spousta situací, kde se objeví stejné pocity. Uvědomění si celého řetězce však možná povede k tomu, že mé emocionální reakce uvnitř budou pomalu slábnout. A pokud ne, je to pozvánka na Proces: otevřít se pocitům, které kdysi dávno pokřivily můj vztah ke Vzteku. 

ITALSKÉ PRÁZDNINY S HELMOU A EŠÁKEM

Chcete do Arca stopem? Vezměte sebou minimálně jednu ženu!

A ideálně ať má kraťasy v batohu! Trasa 750 kilometrů se pak dá ve dvou urazit za jeden den i při startu v neděli, kdy se z dovolených vrací primárně rodinky s dětmi. Zásek hrozí v Rakousku – tam je strach silnější než Vaše koutky úst a kravící mávání palcem. Rakušáci moc neberou. Každopádně máte-li oči na SPZtkách, lze ulovit bílokošilovitého Itala, který jede Z OPAVY ROVNOU DO TRENTA.

OPRAVDU LZE VĚŘIT NA NÁHODY?

Kolik využití mají dvě plastové krabičky?

„Ještě ty krabičky nevyhazuj, třeba se nám budou ještě hodit,“ prohodí přítel, aby o deset dní později opět s úsměvem pohlédl na již lehce deformovanou plastovou krabičku od zmrzliny a obdélníkovou od oběda z Italia baru: „Když jsem říkal, ať je nevyhazuješ, ani jsem netušil, kolik toho s námi zažijou.“ Jdou do tříděného odpadu opět až v Brně – děrované už nikomu neposlouží.

TIP: na cestách s plastovými krabičkami zacházejte obezřetně a hledejte jejich multifunkční využití. A) rozvíjíte vlastní vynalézavost B) Budete překvapeni, kolik funkcí objevíte:

-         Jako porcelánová krabička na máslo – jen z plastu

-         Jako mísa na salát

-         Vršek jako prkénko na krájení zeleniny

-         Báječné na uchování zbytků od ohňové večeře

-         Užitečné na olivy do skal, když se Vám sklo nechce tahat 350 m stěnou

-         Chytré na skrytí kradených fíků před ovocnými muškami

A JEŠTĚ PET LÁHEV!

Dneska dost frčí láhve NALGENE. Pravdou však je, že oproti obyčejné plastovky od italské minerálky mají jednu nevýhodu: nedokážou měnit tvar dle vašeho aktuálního místa v batohu. Milionkrát zmačkat a nafouknout. Naplnit do 1 litru a uzpůsobit tvar flašky dle záhybů krosny bylo něco, co jsem v horách maximálně ocenila!

Fíky v Tescu nerostou!

Přijíždíme do Sarche a já tajím dech nad místními vinicemi – hrozny, jablka…MŇAM! A víte, co Čech ocení nejvíce? Není kolem nich obehnán plot! A asi tušíte, co nás okamžitě napadlo:

Přemýšlím, jak to mají Italové? Sáhne občas jejich ruka po vinicích, které jsou na dosah? Koukám do vozíků. Hm hm, jablka, fíky i hrozny se v nich vyskytují. Porovnávám s mentalitu českou -  za celý týden nekoupíme ani kousek ovoce – není přece potřeba!

Ale jak na to asi koukají Italové?

Když jednoho dne u cesty objevíme obrovský strom, na kterém rostou fíky jako ořešáky, připadám si jako ta holčička z reklamy na Orion, kde je všechno kolem ní z čokolády! Tentokrát však nekoukám na obrazovku, ale jsem součástí toho kouzelného městečka.

Broskve byly uloveny hned den následující – dostupnost ovoce vyvolala automaticky reakce Wildova stylu: „Odolám všemu, kromě pokušení.“

NATOŽ, KDYŽ JE OVOCENÉ !

A znáte ty české filmy, kde uličníci kradou rajčata z cizích zahrádek? Řeknu vám – mnohem lepší je, je režírovat! Ale Pšššššt…

Sarche – meka horolezců

Lezeš? Lezem! Lezeme!!! Vesnička Sarche kousíšek od Arca skýtá jednu stěnu za druhou. Na takové dovolené si sem tam můžete připadat jako horník, který fárá do dolů: ráno pořádně nasnídat a do večera fyzicky makat. Výstup pod skálu s vybavením, škrábání po skále a pak zase sestup dolů.

 Když přichází únava, ptáte se co je to za divnej sport? Furt jen nahoru a dolů, nahoru a dolů. Tělesné bolesti přibývá. Naštěstí tuhle divnost odhalíte u vícero kategorií: paragliding, lyžování, ski alpy. A nebudu Vám to tajit – ty momenty, kdy svačíte na štandu, máte vedle sebe hlubokou propast a jste bezpečně přivázání k provazu. SVOBODA! 

Ticho vlastní mysli, když koukáte na leporelovou vesničku pod vámi. Pocit, že jste součástí megalomanského skálového kolosu, po kterém šplháte krůček po krůčku. 

Důvěra, kterou cítíte v partnerovi, který vám zmizel z očí, kdesi nad vámi. A chuť mu dát pusu, až se vyškrábete dlouhatánským komínem za ním. 

To všechno jsou momenty, kvůli kterým pro mě lezení bude mít na vždy zelenou.  

Palec a koutky úst nahoru =D

A řidič je Váš! Místní Italové staví raz dva! Zvlášť, když na sebe máte navěšeny lezecké cajky. To pak často stopnete velkého tranzita, kde to uvnitř vypadá jako v obýváku, je tam boldrovací karimatka, tři děti a máma s tátou, co do Arca jezdí již od roku 1985. To, že mají některá auta místa jen pro jednoho – a my stopujem dva -  není problém. Kufr to jistí! Případné přeskládání auta je samozřejmostí. A hlad náhodou nemáte? Sem tam hrajete italskou pantomimu. Já na tebe španělsky, ty na mě italsky a rozumíme si každé třetí slovo. Ještě že máme ty ruce, mimiku a intonaci hlasu! To, že neznáte jazyk domorodců, pak vůbec nevadí ;) Stopování je prostě fajn: ušetříte spoustu peněz, ale já osobně nejvíce jsem ocenila tu lidskou přidanou hodnotu. Zajímavé životní příběhy řidičů paraglidistů, cévních chirurgů i italské starostky. Taky jsem si opět uvědomila, jak vděčná jsem za život, který vedu. To v momentě, kdy jsme v Rakousku stopli auto slovenských chlapů jedoucí do Francie pracovat na pile – vracet do Východního Slovenska se budou až na vánoce…

Pizzeria nebo oheň a ešák? To vskutku není hamletovská otázka!

Žádné víno, ani v těch nejvybroušenějších skleničkách a etikety pozdní sběr nechutná tak božsky, jako to nalité v cestovních hrníčkách na čaj. Sebelepší křupavé italské pizza těsto by nevykouzlilo takový požitek z jídla, jako to připravené v ešusu na ohni u úpatí skály, podél tekoucí řeky. Italská hudba je nádherná, šumění listí a hukot větru, když se zešeří, je však bezkonkurenční! Obyčejná jídla jako brambory s čočkou, těstoviny s tuňákem či rýže s cuketou pak chutnají jako připravené šéf kuchaři Grandhotelu Pupp.

Znám několik nejkrásnějších sekundových zvuků: cvaknutí krabiny, MLOK při otevření korku od vína a ŠŠŠŠŠÁÁÁÁÁÁ když se podvolí víčko piva v plechu. Radler vychlazený v řece, která plná funkce ledničky i zdravotně otužovací, pračky i koupačky.

Hořčice – máslo – kabanosy

Toť objevy letošní lezecké dovolené v Sarché! Hořčici máznete na chleba, přidáte jako dochucovadlo do jídla. Vydrží i v teplejším prostředí, stejně jako máslo, které se možná rozpustí, ale nežlukne. A Kabanos? Toť kauflandská výslužka mojí babičky, která ve překvapivě ujala. Ve stěně dodala mrkvi a chlebu s pestem (vegetariáni prominou) šťávu (raw strávníci odpustí). V chvílích odpočinku byla příjemným zpestřením pikniku. Zdráhám se napsat, že je to energie sbalená na cesty – pro minimalistické jezení však rozhodně příjemnýmm zpestřením =)

Vícero tipů o nízkonákladovém cestování stopněte zde, na blogu, který se plní příspěvky o cestování s prázdnou kapsou.