Vždycky je důvod, proč
s něčím nezačít. Mohla jsem se obávat, že to nepůjde. Říct si, že to nemá
cenu. A vymlouvat se na čas, kterého v této době nikdo nemáme dostatek,
neboť sociální sítě ho většinu polknou. A dělají to fakt fikaně. Navíc bez
foťáku není food blog a bez peněz nekoupíte foťák. Na takové křižovatce máme
všichni na výběr. Můžeme celý život říkat, že jsme chtěli s něčím (foodblogem)
začít, ale neměli jsme čas a peníze. (Zatímco všichni ostatní měli ideální
podmínky a vše jim spadlo do klína, haha.) A nebo si najít špatně placenou
brigádu, trávit tam spoustu volného času a na foťák si vydělat.
Výrazy ve tvářích
kamarádů a známých skrývaly nepochopení. Asi ani ne pro konkrétní věc, ale spíš
pro chuť a elán na čemkoli pracovat. Protože o tom to celé je. A jak já se vždy
jen pousmála nad tím moudrem, že stačí chtít. Jenže ono to tak je. Ve chvíli,
kdy je to ONO, dodá vám to sílu překonat překážky. Vždycky jsem ráda tvořila a
lehce se pro něco nadchla, nikdy mi to ale dlouho nevydrželo. Například vaření
je vášeň, která se mě drží od deseti, kdy jsem ve fritéze smažila první domácí
hranolky. (Taky začátek!) Pokud se v něčem najdete, v ten moment je nutné neřešit rady a
obavy okolí a tak trošku potlačit rozum, který vám říká, že byste měli jet na
Erasmus do levnějšího kraje než do Švédska. Nebo byste možná neměli jet radši
vůbec, protože hrozí prodlužování studia. A vlastně se v zahraničí ani
nedomluvíte, natož tak ještě studovat v angličtině. A prostě možná bude
jistější zůstat doma a mít nohy v teple.
A proč vlastně vyrazit
autostopem po Evropě, že. Rozum vytahuje jeden důvod za druhým, proč nejet,
známým a rodině radši předem moc neříkám a vím proč. Něco ve mně ale hrozně chce a já sama cítím
jen příjemný adrenalin. A pak, když nasbíráte zkušenosti, je ten hlas ve všem
omezujícího rozumu, za kterým se skrývá jen obyčejný strach, slabší a slabší. Klidně
bych se sbalila a ze dne na den kamkoli vyrazila. Vím, že pokud mě neučiní
šťastným to, tak pak už jen celý den v kuchyni. A protože mi nestačí, že
mé výtvory ochutná jen pár lidí, nejradši bych aspoň třikrát denně fotila a
sdílela na blog. Jelikož mám v lásce hezké věci, přeju si, aby to i trochu
vypadalo. Pořád jsem nespokojená, ale nevzdávám to. Jednou ty fotky budou podle
mých představ.
Vzpomínám na plán, který
jsem si malovala v době, kdy jsem v žákajdě ještě měla jedničky z
matematiky. Půjdu na gympl a bude to príma. Následné těšení na vysokoškolský
život mi tak trošku přerušilo to, že jsem byla nepřijata. A po přijetí nepřišla
ani ta skvělá studentská léta, která měla vypadat jako v americkém TV
seriálu. Místo toho jsem začala trávit spoustu času v práci a přicházely
jiné výzvy. A vůbec nejsem dobrý student a občas mám pocit nejen já, ale i lidé
kolem mě, že mi škola spíše překáží a měla bych se naplno pustit do jiných
věcí. Přitom jsem ani nepostřehla, kolik
už mi ta léta studia vlastně dala.
Bez studia na VŠ bych
nikdy neodešla do Brna. Nebýt Brna, nebylo příležitosti poznat sebe, kamarády a
nejrůznější inspirativní lidi. Nejela bych na Erasmus do Švédska. Nebyla bych
to já. Bude smutné, když školu nedokončím, na druhou stranu mám pocit, že už mi
to hlavní předala. A vzdělání to není.
zitvege.blogspot.cz
