Ahoj Irčo, pořádala jsi mě, jestli bych se s tebou a tvými čtenáři nepodělila o svůj osobní příběh, pro inspiraci. Tak tady je...

8 lekcí, které jsem se naučila po cestě za wellness - za skutečností, která je lepší než sen

Teď je jaro 2016. Na jaře před třemi roky jsem dostala email od Mandy, že jsem dostala stipendium na National Wellness Conference ve Wisconsinu, že mám dojet. Dnes jsem vedle Mandy seděla na poradě a plánovaly jsme strategii National Wellness Institutu na nadcházející roky. Kdyby mi někdo řekl před lety, že budu jednou přednášet na univerzitě v Americe, pěkně bych se zasmála, ale možná by mi to začalo vrtat hlavou. Věci se totiž jen tak nedějí, jen tak se nestane ze dne na den, že se sny splní. Toto je můj příběh, jak se z věcí, které mi vrtaly hlavou, stala skutečnost lepší než jakýkoliv sen. Na dalších řádcích máte shrnutí toho, co jsem se po cestě za wellness naučila. Třeba to bude fungovat i vám.

Lekce 1: Don´t skip the reading (Neprďte na čtení)

Kdesi jsem kdysi četla komiks, kde se jedna postava ptala druhé: „How do you know all these things?“ (Jak to všechno víš?) a odpověď byla „I didn´t skip the reading.“ (Nevyprdla jsem se na čtení.) Tím se nesnažím naznačit, že je dobré být šprtka a že se samýma jedničkama člověk nejdál dojde. Věřte mi, červené diplomy dnes nikoho nezajímají.

Čtení mně osobně ale doneslo přímo pod nos největší příležitosti. V Dánsku, kde jsem studovala, jsem prostě potřebovala něco číst. Mé hlavě tehdy nestačilo jen tak pobíhat po tělocvičně… Všechno začalo nevinnou otázkou na jedné hodině: „Co je to wellness?“, ptal se nás Finn Bergrenn, ředitel Gerlev Idraetshojskole, kam jsem si na semestr odskočila během magisterského studia.

Otázka tedy zní: Co je to wellness? Máte teď v hlavě lázně, vířivky, bílé ručníky a vonné svíčky? Já je tam taky měla, ale Finnova odpověď byla o životě, kde je i přes veškeré starosti dost srandy a pohody, aby měl člověk důvod a energii ráno vstát z postele.

To bylo docela zajímavé téma pro moje přetrénované tělo a hlavu, která se po nedávných státnicích cítila poněkud nevyužitá. Tak jsem si půjčila od Finna knížku Wellness Workbook, přečetla ji za 3 dny. V následujících měsících a letech přečetla všechno, co jsem na internetu o „ne-vířivkovém“ wellness našla a napsala o tom dvě diplomky.

Lekce 2: Prostě posílej emaily

Jednou jsem tak seděla u diplomky, pozdě večer, psala a bolely mě z celého toho dne záda. Tak nějak jsem tušila, že psát o parádním wellness životě a u toho dělat dvě výšky a pracovat na půl-úvazek v neziskovce, je trošku oxymóron. No a v tu chvíli mi přišel newsletter z amerického National Wellness Institutu. Spam, však to znáte. Ale neklikni na to, když si právě musíš dát pauzu od psaní!

Byla to výzva pro studenty, aby se přihlásili o stipendium na jejich konferenci (tzn. největší akce v oboru, drahá „jak pes“, prostě hodně velký a nedosažitelný sen se tam jednou podívat…). No tak jsem jim mezi psaním kapitoly o historii wellness napsala, proč jsem tím studentem, kterého by měli vybrat. O pár měsíců později, zrovna týden po ukončení pracovního poměru v neziskovce a podané přihlášce na doktorát, mi došel výše zmiňovaný mail od Mandy. Byla jsem tím studentem, kterého vybrali.

Lekce 3: Kde končí pravidla, začíná život

Co se dělo doteď, byla sranda. Střílení do tmy. S emailem od Mandy ale začalo ve tmě svítat, a to už vyžadovalo nějaká rozhodnutí a s nimi ruku v ruce jdoucí investice. Měla jsem v ruce volnou vstupenku na nejhustodémonskykrutopřísnější konferenci, letenky byly však mými náklady a jako studentce bez práce se mi moc nechtělo za 4denní výlet do Států vylepit 25 tisíc. Byla to ale nabídka, která se neopakuje, tak jsem se rozhodla spojit výlet s nějakou stáží a být ve státech 2 měsíce.

Jedna věc na tvoření vlastní budoucnosti je, že ta budoucnost ještě neexistuje. Není, nada, nothing. Nečekala na mě žádná připravená stáž, žádný návod co a komu napsat, co dělat, co nedělat. Žádná pravidla a věř mi, i když se jim od mala vzpouzíme, když pravidla zmizí, může to být děsivé. Navíc, vykročením do nového světa bez pravidel vlastně porušuješ všechna pravidla. Svá vlastní i cizí. Odměnou za to ti je fakt, že z hranicí pravidel je život.

Uděláš první krok a jdeš, musíš dál. Tepovka stoupá. Zkoušíš vlastní teorii o psaní emailů a ona nefunguje. Po týdnech rozesílání desítek emailů a několika pár odpovědích ve style: „Super nápad, my sice stážistu nesháníme, ale bomba! Jen tak dál!“ si začneš říkat, jestli si snad nepíšeš se jedním automatickým responderem s automatickým americkým úsměvem…

V hlavě ale taky začne sílit tichý hlásek, který se ptá, jestli to nebyl příliš velký sen. Jestli jsi to trochu nepřepálila ten začátek, a vůbec, z televize přece víš, že to je země plná hamburgerů a sériových zabijáků a že jet jako samotná holka daleko za oceán, kde jsi nikdy nebyla a nikoho tam neznáš, je dost nebezpečný. A pak ti zavolá babička a všechny tady ty obavy zopakuje nahlas. (Jak to, že nám babičky vidí do hlavy??)

Naštěstí jsem kromě babiček jsem měla u sebe mamku, která řekla: „Tak jedeš, ne?“, za ruku mě držel chlap s větou: „Miluju tě. Běž!“ a několik kamarádů to komentovalo slovy: „Ty seš pankáč!!“. A tak se jede dál.

Lekce 4: Rozhodni se, že nemáš strach

Sedíš u počítače a máš před sebou poslední tlačítko „Koupit letenku“, když si všimneš, že ti regulérně tečou slzy. Bojíš se. Co s tím? Máš dvě možnosti:

1) Bát se dál, ale zamaskovat to racionálními argumenty o „nevýhodnosti investice“, „nejasném riziku“, teroristech a dětinském nápadu.

2) Vědomě se rozhodnout, že i v podivné Americe jsou normální lidi, a že když nevyjde stáž, můžeš třeba stopovat nebo někde dobrovolničit. Že se prostě nebudeš bát, a tak nějak začneš věřit, že to dobře dopadne.

Samozřejmě jedině 2) je možná odpověď, která vede dál, odpověď, nad kterou nebudeš do konce života přemýšlet, jestli nebyla nějaká lepší varianta. Pro mě tou odpovědí bylo koupit si zpáteční letenku na dva měsíce, mít plán jen na první 4 dny.

Lekce 5: Nemít plán je taky plán, ale to babičce nevysvětlíš

Taky se tě doma furt ptali, co budeš studovat za školu, co budeš dělat po škole, co budeš dělat o víkendu a s kým jdeš ven? „Nevím“ není odpověď. A pokud tuto odpověď použiješ na dotaz „Co budeš (proboha) dělat, když stáž neseženeš?“, dost lidem naskočí na čele taková ta vráska. Zajímavé ale je, že čím víc se lidí ptá a strachuje, tebe začíná jímat větší klid.

Teda u mě to tak bylo. Někde vevnitř jsem věděla, že pokud tam nepojedu a nezkusím to, budu toho litovat. Prostě to zkusím, nějaké B-plány jsem měla vymyšlené (zas takový pankáč nejsem), ale jelikož jsem se rozhodla nebát, už jsem se nebála. Chtělo by se říct, že jsem tomu otevřela srdce, ale tyto rozbory necháme na jindy.

Prostě, když máš něco, co tobě dává smysl, i když to moc smysl nedává, zkus to. Pokud nemáš za sebou tři plačící děti a nekonečnou hypotéku, nemáš co ztratit. I to je plán.

Lekce 6: Mluv s lidmi, oni znají lidi

A tak jsem se v červenci 2013 zjevila ve Stevens Pointu ve státě Wisconsin. Během pěti dní na cestě jsem zamávala soše Svobody, dala si hamburger na Manhattanu a zjistila, že Amerika vypadá jako v amerických filmech (překvapivě!). A ani po třech dnech konference jsem neměla stáž.

Zato jsem s každou navštívenou přednáškou objevovala nové nepoznané světy. Jako kdybych všechny ty roky psaní před tím prohledávala tajnou „komnatu wellness“ s baterkou v ruce. Tou baterkou mi byl Google, takže jsem viděla vždycky jen malé útržky, a teď to bylo jako by někdo zapnul halogenovou lampu. To moc nejde slovy popsat. Prostě teorie vs. realita a opravdoví lidé, kteří mají na vizitkách napsané slovo wellness a nepracují v lázních ani ve vířivce!!

A se všemi těmi lidmi se dá mluvit. Wellness komunita (a hlavně tato konference) je o potkávání, kontaktech, zábavě (ne jako naše vědecké konference kde jde jen o body do RIVu). A tak mluvíš. A když mluvíš, lidi se začnou ptát, co děláš, odkud je tvůj přízvuk, jak to že se nebojíš cestovat sama, co za stáž hledáš a jestli si dáš pivo.

Lidé jsou jediná cesta dál. Většina z nich nebude chtít to, co nabízíš (jako já stážistu), ale pak tě John, organizátor večírku pro zahraniční účastníky konference, seznámí s Kanaďankou Alidou, která zrovna stážistu potřebuje. V poslední den konference, před poslední přednáškou. O několik hodin později už jedeš směr Ohio na nejlepší stáž v historii wellness.

To v mém případě znamenalo dva měsíce stážování v nemocnici, čtení a debatování o wellness. Z Alidy šéfky se stala Alida mentorka a konzultantka mojí disertace a veškeré mé působení v oboru wellness (který u nás v Čechách stále neexistuje) nabralo nečekaný spád a směr.

Lekce 7: Když to kolo roztlačíš, jede dál

Následovalo další kolo rozesílání více či méně nahodilých emailů, více či méně příjemných konverzací a situací, ale na National Wellness konferenci jsem se vrátila o rok později jako přednášející. A rok potom taky a letos tam budu zas. Vloni jsem tam navíc osobně potkala Johna Travise, autora té první wellness knížky, kterou jsem v Dánsku dostala do rukou. Tohle kdyby mi řekl někdo před pár lety, tak se ani nesměju, protože by mě to ani nenapadlo.

Prostě když někde v knížkách, nebo ve svém srdci najdeš téma, které ti dává smysl, rozhodneš se kvůli tomu posílat desítky emailů na všechny strany a mluvit s lidmi, beze strachu a třeba i bez konkrétního plánu, věci se dají do pohybu. Pak už se stačí „jen“ hýbat.

O tři roky později sedím ve Stevens Pointu v Johnově domě, kde jsme před lety měli ten večírek pro zahraniční účastníky konference. Právě se pouštím do sepisování disertace, jejím předmětem je 13týdenní wellness kurz, který jsem vytvořila a v rámci výzkumu testovala na českých studentech v Brně, a teď testuji na studentech tady v Americe. Je ze mě učitelka na místní univerzitě a taky stážistka v National Wellness Institutu. Svou vysněnou stáž jsem tedy nakonec sehnala.

Lekce 8: Za skutečnost lepší než sny se platí, nejen penězi, ale furt to stojí za to!

Sen! To snad ani ne, takový punk bych si nikdy ani netroufla vysnívat. Prostě jsem dělala nahodilé věci, které mi z nějakého důvodu dávaly smysl, a takhle to dopadlo. Teď když to po sobě čtu a vzpomínám, je to, jako bych (už skoro vy-)lezla na vrchol kopce.

Kdo kdy lezl na pořádně vysoký kopec, ví, že na něj musí vylézt sám, že to trvá, že ten kopec každý den vypadá jinak, ale současně tam trpělivě vyčkává, až ho zdoláš. Nikam neuteče. Na naše vlastní kopce nevedou lanovky, žádná pomocná pravidla, cesty si musíte vyšlapat a to sem tam bolí. Puchýře jsou součástí dne, stejně jako špatné počasí a vlci v noci. I to je wellness.

A tak sedím pod vrcholem svého kopce, dělí mě od něj pár kapitol disertace. Někdy mám silný pocit, že tam lezu úplně sama, i když vím, že kolem mě je plno lidí, kteří mi pomáhají. Jen jsou někdy daleko. Navíc sama nevím, co uvidím, až na ten kopec vylezu. Sen neexistuje, skutečnost ano. A ta není snová, ona je, někdy lepší, někdy horší, vždycky reálná. K tomu ten hlásek zas: Proč toto všechno dělám? Má disertace v oboru, který u nás neexistuje, vůbec smysl? To se blíží ti vlci.

Cestou za svým srdcem, kterou jsem začala v roce 2010 v Dánsku, poslední rok šlapu po většinu času sama. Z Evropy jsem vyrazila na půlrok do Asie (ne moc daleko, jen do Turecka) a teď do Států. Za tu dobu se doma stalo hodně věcí, u kterých jsem nebyla. U nových dětí svých přátel, u dědova pohřbu, ani na našem 10letém výročí. I u toho jedenáctého budu chybět.

To je ta cena, kterou platím za život za hranicí pravidel o zakládání rodiny, stabilním zaměstnání a sociálních jistotách. Možná o to víc cítím ten smysl někde uvnitř. Možná o to víc cítím život. Ještě pár měsíců, to už vylezu na ten kopec a rozhlédnu se kolem. Stále nevím, co uvidím, ale už se toho nebojím. Prostě jak na vrcholku každého kopce - chvilku tam posedím a pak si zas nasadím batoh na záda a půjdu dolů. Půjdu domů, abych tam lidem řekla, co jsem viděla. Abych jim řekla, co je to wellness.

A co teda to wellness je? O tom (na)píšu na svém blogu www.wellcome.cz