Have courage and be kind - Naďa

A nebo jak říkal Václav Havel „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

Zní to jako klišé, ale pro mne se těchto pár slov stalo zásadními. K mluvení pravdy a žít pro lásku je zapotřebí statečnosti a laskavosti.

A jak jsem došla k těmto pár slovům, kdy jsem si uvědomila, že lze vědomě změnit a měnit svůj vlastní život? Mám pár řádků k tomu, abych napsala svůj příběh, za což jsem velice vděčná.

Když jsem žila ve Spojených Státech Amerických měla jsem to štěstí potkat samé skvělé lidi, ze kterých se brzy stali přátelé a jsou jimi dodnes. Tam jsem poprvé měla možnost setkat se s jógou a nebo možná jinak, jóga mi vstoupila do života a ten už nebyl nikdy stejný. Od první lekce se můj život začal ubírat jiným směrem.

Než jsem začala praktikovat jógu, moc jsem nepřemýšlela nad souvislostmi, život byl dobrý, ubíhal, byla jsem zdravá, měla jsem přítele a měla jsem pocit, že je vše tak, jak má být. Nikdy mne nenapadlo, že sen, který jsem si snívala už jako malá holka, a to, podívat se jednou do Ameriky, zažít život na jiném kontinentu, tak, jak ho zažívají ti, kteří tam bydlí, i když jsem neměla absolutně potuchy, co to vlastně znamená, tak tento sen se mi splní a nejenom to, úplně mi změní život, posadí mne na jinou cestu a zatočí mi dokonale se životem takovým, jaký jsem doposud znala. Od té první lekce jógy, můj život nabral jiného významu a záměru.

Začala jsem pravidelně cvičit, začala jsem chodit na různé lekce a zajímat se o jógu hlouběji. Až mne můj zájem a přátelství dovedli do studia jógy ve Washingtonu DC, kde jsem se poprvé setkala s Jivamukti Jógou a její spoluzakladatelkou Sharon Gannon. Tam jsem zažila poprvé něco, čemu dnes říkám návrat domů. Kompletní prožitek své bytosti, uvědomění si sama sebe v prostředí, v okolí a na Zemi, uvědomění si všech okolo mne a prožitek soubytí a spojení.

A tak jsem se rozhodla pro hlubší prozkoumání tohoto stylu jógy, to mne dovedlo k učitelskému tréninku Jivamukti Jógy v roce 2010 ve státě New York.  A od toho roku jsme začala pomalu jógu vyučovat. Lekce jsem vedla v malém městě, kde jsem bydlela, ve státě Virginia, nejdříve v jednom studiu, pak jsem se odvážila oslovit studio i v dalším městě, tam jsem začala vést lekce dokonce ve dvou místních studiích. Moc mne to bavilo, ráda jsem se na lekce připravovala a učení sdílela s těmi, kteří měli zájem. Při vedení lekcí jsem měla práci na plný úvazek, ale zjišťovala jsem, že sice učení jógy mne nesmírně baví, ale ráda bych si otevřela svoje vlastní studio, a tak další sen byl na světě.

Byl tu ale malý zádrhel, věděla jsem, že studio nechci otevřít v USA, ale zpátky doma, v Brně. Tehdy přišlo na řadu první velké rozhodnutí, a to vrátit se zpět do ČR. Opustit všechny přátele, které jsem za těch několik let získala, vytvořila pevná pouta a dobré, upřímné vztahy. Věděla jsem, možná spíše cítila uvnitř, že tento den přijde brzy a rozloučení se životem v USA bude nevyhnutelné. Do ČR jsem se vrátila v roce 2012. Nebyl to lehký návrat, nevěděla jsem, co očekávat. Odlétala jsem, když mi bylo 25 let, celkem arogantní a vždy nachystaná s nějakou odpovědí zpět a domů jsem se vracela těsně po mých 37mých narozeninách. Neměla jsem tušení, do čeho se vlastně vrátím. Jediná jistota byla moje rodina, která můj návrat o tolik ulehčila a byla mi neskutečnou oporou.

Pár měsíců uběhlo, já jsem začala hledat práci, myslela jsem si, že v běžném zaměstnání více poznám život a to, jak se všechno změnilo a nebo naopak, co zůstalo stejné. Měla jsem zase štěstí. Na procházkách s pejskem Virginií, která se mnou přiletěla ze státu Virginie, jsem se seznámila s paní, jež se mi zmínila o dceři, která vlastní hotel a hledá recepční s dobrou angličtinou. Tak jsem se vydala na konkurz. Uff..... nebylo to jednoduché, nic takového jsem dlouho nedělala, ale vše dopadlo dobře a já jsem práci dostala. A tak začala moje éra prvního zaměstnání v Brně, po návratu z USA, po tolika letech, kdy jsem pracovala sama na sebe a byla si svojí vlastní paní. Tady jsem začala postupně oceňovat praxi jógy. Často jsem si vzpomínala na to, co nám říkala moje učitelka Sharon, že každý děláme v dané chvíli to, jak nejlépe dokážeme.

Věděla jsem a můj zaměstnavatel také, že v hotelu budu pracovat jen do té doby, než si najdu místo pro jógové studio. Trvalo mi pár měsíců, než jsem si na hotelu zvykla, trvalo mi pár měsíců než jsem si vůbec zvykla na život v Brně  a než jsem se začala cítit skoro zpět ve vlastní kůži. Dokonce jsem i na pár týdnů přestala pravidelně cvičit jógu. Nic mi jóga zpět v Brně neříkala, bylo pro mne velice těžké stoupnout si na podložku, praktikovat, čelit novému životu. Bylo to pár temných týdnů, ale za podpory rodiny a po určitém čase jsem se na podložku začala vracet, začínala jsem pomalu a postupně.

Všechno se vlastně odvíjelo pomalu a postupně. Práce na hotelu, život v Brně, soužití zpět s rodinou a zvykání si na nové, i když vlastně staré známé prostředí.

Pokračovala jsem v hledání vhodného místa pro studio, a tak jsem ho i našla. Opět se to nestalo hned, prošla jsem si pár míst, která vždy z nějakého důvodu nevyhovovala a pak jsem objevila prostory, kde nyní studio Yoga Lokah na Zelném trhu je.

Při první návštěvě jsem věděla, že to je to místo, a že tam chci studio otevřít. Podepsala jsem smlouvu o pronájmu, za pomocí rodiny a přátel jsem studio trochu zařídila a začala jsem učit. No, učit. Na začátku nebylo skoro koho. Chodilo pár známých, chodila část rodiny, nejvíce mne podporovala moje maminka a Baruška. Moje blízká přítelkyně. Zároveň s vedením studia a vedením lekcí jsem si musela udržet místo v hotelu, a to z finančních důvodů. Peníze, které jsem měla našetřené z USA velice rychle ubývaly a já jsem musela hradit běžné věci, tak jako skoro každý z nás. Můj další sen se postupně vyplňoval, měla jsem studio. I když nebylo mnoho lidí, kteří by o studiu věděli, hodně často se stalo, že jsem byla ve studiu sama, prostě na lekci nikdo nepřišel. Ale vše se mění, nic nezůstává stejné a tak i studio se začalo pomalu plnit, pomalu se začalo o studiu více mluvit. Lidé si začali zvykat, že tady je takové místo, kam mohou jít praktikovat jógu. Pořád jsem ale zůstávala na hotelu. Seděla jsem na dvou židlích. Jedna moje část byla v hotelu a druhá myslela na to, co se asi ve studiu děje. A naopak, starala jsem se o studio, a přitom jsem myslela na to, jaké směny mne čekají následující týden v hotelu.

I když jsem nebyla finančně úplně zabezpečená, pořád jsem čerpala z našetřených zásob, začala jsem tušit, že takový způsob života není udržitelný na moc dlouho. A tak se pomalu rodila další myšlenka. Odejít z hotelu a začít se věnovat józe a studiu na plný úvazek. Prostě žít tak, jak si sama určím. Sama o sobě jsem se dozvěděla, že dokáži si za vysněným snem dojít, cesty to nejsou vždy přímé a jasně dané, ale vyskládané různými zkouškami a jednou ze zkoušek pro mne je, nebát se, překonávat vlastní obavy, strachy, nedůvěru a mít víru v sebe. Naučit se důvěřovat, důvěřovat vlastnímu rozhodnutí, mít odvahu k rozhodnutí, věřit, že krok, který vezmu, tak bude podpořen, že zem pode mnou je, je pevná a podporující. Já chci být statečná, laskavá, vnímavá a svým konáním přispívat a zlepšovat vztahy. Blízké vztahy, rodinné, přátelské, partnerské a vztahy se všemi bytostmi. Jóga je pro mne cesta a jóga je cíl. Moje cesta mě odvedla z domu, abych prožila změnu, našla cestu sama k sobě a ta stejná cesta mě zase zavedla zpět domů, abych postupně vracela to, co mi na cestě bylo dáno.

Těším se na vás ve studiu Yoga Lokah na Zelném trhu 11. 

„Naše rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost“ – Lucie E.

Můj život je hodně na kolečkách. Hodně jezdím a pendluju, ale mám pár svých jistot. Jednou z nich je pravidelná úterní lekce jógy s čistou Radostí! Sluncem, která přesně narovná vaše záda do správné pozice. Člověku se hned ráno vstává jinak, když ví, že ho ten den čeká několik asán a pak příjemná snídaně v místním SKLIZENU, s duší jako je Lucka. Přečtěte si její příběh o tom, jak se stala majitelkou vlastního jógového studia – INSPIRUJ SE!

„Naše rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost“ – Lucie E.

Vkročila jsem za svůj život do mnoha slepých uliček. Z některých hledám cestu zpět do dneška, u některých ani nevím, že jsou slepé a do jiných určitě ještě vkročím. Důležité pro mě je, že vždy mám sílu a vytrvalost vrátit se zpět a nevkládat zbytečnou energii do doufání, že to někam nakonec povede. To doufání, že něco děláte, nevíte proč, ale přesvědčujete se, že to musí mít nějaký smysl – který vám je stále skryt… to doufání mě vždycky hrozně vyčerpávalo. Pokud se ale na chvíli ve své mysli zastavíme a budeme k sobě tak upřímní, jak jen to je množné, jistě najdeme cestu odkudkoliv a kamkoliv.

Nedá se říci, že bych od začátku měla sen být tam, kde jsem teď. Rozhodně moje snění nebylo natolik konkrétní. Vždy jsem toužila být nezávislá a spíš než ze snu vyplynula potřeba být tím kým jsem z mé povahy. Nejsem typ člověka, který se rád podřizuje. Ačkoliv si o sobě myslím, že jsem velice schopná spoustu věcí zařídit, o mnohé se postarat, od plánování, přes komunikaci až po organizaci uskutečnit, nemám ráda, když mi do mojí práce, kterou vždy odvádím nejlépe, jak umím, někdo mluví.

Čím jsem starší, tím jsem si jistější v tom, že naše cesta je předurčena už od samého počátku. A za každou odbočku platíme. Cena je obrovská, neboť zahrnuje slzy, pochyby, strach, neúctu k sobě samému, potlačování svých potřeb, deprese, frustrace, sebeponižování, ztrátu sebevědomí a tak bych mohla pokračovat. Vše to většinou vyústí z jedné jediné věci – pochyb a nedostatečné víry. Jako u mě.

K pohybu jsem měla vždycky blízko, myslím, že mi to i šlo, na základní škole jsem několikrát reprezentovala kraj na atletických závodech. Moji rodiče ovšem nikdy pohyb nepovažovali za něco, co by mohlo člověka uživit – jiná generace. Od počátku ze mě chtěli mít zubaře, „Budeš vydělávat spoustu peněz“, říkali. Tím, že jsme žili spíš skromnější život, byl od počátku mého dětství kladen důraz na to, abych dělala práci, ve které si primárně vydělám hodně peněz. Ještě mi nebylo patnáct, už jsem si sháněla načerno brigády a snažila jsem se být samostatná co nejdřív. Věděla jsem, že naši nemají peníze navíc a bylo mi hloupé si o ně říkat, i když by mi je dali. I z toho vlastně vznikla na gymplu myšlenka živit se tím, co mi jde – pohybem. Dostala jsem příležitost, které nechodí jen tak náhodou. Příležitost stát se lektorkou tance, ve kterém jsem byla šikovná, v 16 letech ke mně na lekce začali chodit ženské mezi 20. – 50.rokem a já se začala cítit sebevědoměji. Pak přišla další nabídka – udělat si licenci a učit jógu. Moc jsem neváhala, ačkoliv jsem jógu před tím cvičila teprve chvíli.

Vlastně už na gymnáziu jsem se tedy naučila to nejdůležitější – člověk se může uživit tím, co ho baví. Navazovala jsem kontakty s dalšími pohybovými centry, pokračovala ve vzdělávání. Nové poznatky jsem mohla na svých lekcích hned uplatnit. Ale i když by se mohlo zdá, že od té doby jsem si neprošla žádným propadem, nebylo to vždy tak idylické. V centrech, kde jsem učila, se pořád střídali lidi, a když už si ti stejní lidi zvykli chodit na mé lekce, centrum mi lekci přesunulo na jiný den a čas. S lidmi se nemáte kam posunut a je to v bleděmodrém pořád to samé. Přestávalo mě to bavit. Navíc jsem začala mít pocit, že na mě moji zaměstnavatelé vydělávají a připadala jsem si zneužitá. Lekce se pořád zdražovali a já s cenami nesouhlasila. Vzpomínám na dobu, jak jsem chodila do práce a doufala, ať lekce odpadne. Byla jsem už vyhořelá.

Tou dobou jsem prodělala jednu ze svých největších chyb. Volbu vysoké školy. Samozřejmě jsem chtěla někde uvnitř v sobě splnit přání svých rodičů a vystudovat stomatologii, bohužel, ani na druhý pokus se mi tento, ne tak úplně můj sen nevyplnil. Protože jsem se ale poctivě připravovala na přijímací zkoušky, které jsou na lékařské fakultě oborové, doufala jsem, že bych se mohla dostat třeba na fyzioterapii. K józe se to hodilo a lidské tělo mě zajímalo. Vedle fyzioterapie jsem si podala přihlášku ještě na obor optometrie – v té době jsem ani nevěděla, co to slovo znamená a co vlastně bude náplň mojí práce. Ale vzhledem ke statistikám to byla záchrana a jistota, kdybych se jinam nedostala. Poznámka pod čarou: jedinou motivací k tomu mi byl strach.

Dostala jsem se na fyzioterapii a optometrii. Začala jsem se o oba obory více zajímat. I když by se mohlo zdát, že moje volba v tu chvíli musela být samozřejmá, zachovala jsem se, z dnešního pohledu absolutně iracionálně. Resp. Rozhodnutí bylo postavené pouze na racionálních důvodech: Optometrie je nový obor, ročně jej vystuduje cca 100 lidí (fyzioterapii stovky), berou až o několik tisíc vyšší plat než fyzioterapeuti a co se týče práce, je mnohem čistší, pohodlnější prodávat brýle, než cvičit s lidmi po operacích a úrazech. Navíc jak dlouho bych mohla dělat fyzicky namáhavou práci? Jak dlouho sama zvládnu pracovat?

V den zápisu jsem před sebou na stole měla obě rozhodnutí o přijetí a rozhodnout se studovat optometrii byl jeden z velkých omylů a přešlapů v mém životě. Možná to souviselo se syndromem vyhoření, ztrátou sebedůvěry, vliv kamarádů a rodičů. Ale nakonec je za tím vším jeden jediný činitel – strach.

Optometrii jsem vystudovala. Během studia na vysoké škole jsem cítila potřebu se čím dál tím víc osamostatňovat. Lekcí jsem měla po celém Brně několik a ta roztříštěnost mi vadila. Vše to vyústilo v okamžiku, kdy kolegyně chtěla otevřít studio a hledala parťáka: „Nechceš do toho jít semnou?“ ptala se mě tehdy. Aniž bych příliš váhala, už jsme plánovaly, jak si přerozdělíme rozvrh. Byl to velký skok do neznáma, člověk si vydělává pár tisíc měsíčně a najednou se dostane do stavu, kdy jen nájem za sál je 10 tisíc. Ano, opět tu byl strach. Ale byly jsme na to dvě a parťačka se nebála a já si musela začít věřit. Dala jsem výpověď všude, kde jsem do té doby vedla lekce a rozhodla se, že si to udělám po svém. Celkem jsem měla asi 15 stálých klientů. Samozřejmě mi na mysli vyvstávaly pochybnosti – jógových centrem je po Brně spousta, jak jim jen mohu já konkurovat. Ale pak jsem si uvědomila, že tato cesta nikam nevede, že je to slepá ulička.

V době, kdy jsem dělala státnice, jsem již byla nezávislá, samostatně fungující jednotka. To, jestli školu dodělám nebo ne, mi bylo vlastně jedno. Co jsem ale věděla, bylo, že pokračovat na tomto oboru nechci a nehodlám. Samozřejmě ve mně ale hlodal červíček: „Opravdu zahodím ty 3 roky studia? Za pár let vše zapomenu a už se k tomu nebudu moct nikdy vrátit.“ A samozřejmě strach, kterým mě stále straší mé okolí „To budeš cvičit jógu až do důchodu?“. Člověk je zkrátka neustále zkoušen a testován svým okolím. Díky bohu jsou tu lidi jako Irenka, kteří naopak chválí tu volbu a podporují mě v mých rozhodnutích.

Nevím, jestli budu cvičit jógu až do důchodu. Ani nevím, jestli budu někdy v důchodu. Nevím, co bude za rok, natož ta 50 let, ale ráda bych si uchovala, co jsem se naučila. Špatnými rozhodnutími člověk ztratí vlastně jen čas, ale co je důležité si uvědomit je, že naše rozhodnutí nás formují a utvářejí naši osobnost. A pokud se budeme bát být těmi, kteří si zaslouží obdiv a úctu, budeme hold ti, co si ji nezaslouží.

jogavbrne.cz

Letní bouře bez deště

Tik, tak. Tik, tak – tak kdy to bouchne? Pozoruju všechny ty myšlenky, které se ani přes to čtyřicetistupňové vedro ne a ne rozpustit. Roztěkanost mysli skákající jako veverka, která lape po všech těch báječných myšlenkových oříšcích. Neví, který rozlousknout jako první.

Je to k uzoufání. Jako když vypijete příliš mnoho kávy a cítíte se vnitřně roztřesení. Ne a ne se zklidnit. Nádech a výdech zmizel zůstala jen divoká řeka myšlenek: tohle musím, tohle chci a toto potřebuji. Toho musím zařídit, tohlenco vyřešit a tamto zajistit.

PROBOHAAA – když už to spláchne letní déšť?

AKTUÁLNĚ!

VEŠKERÉ MÉ AKTUÁLNÍ PŘÍSPĚVKY NAJDETE V SEKCI

BRNĚNSKÉ SVĚDECTVÍ

MÁM TU VÝSADU MÍT INSPIRATIVNÍ PŘÍTELKYNĚ!

Nedávno jsem narazila na Růžové pandě na zajímavý článek o 10 službách, které autorce zlepšují život. Mimo to, že mě tento text inspiroval a vyvolal nesčetné touhy typu „to chci zkusit – a to taky!, přinesl mi nápad napsat Vám o mých báječných kamarádkách, které dělají úžasné věcičky -  ať jsou Vám inspirací.

Máš projekt? Poraď se!

Markéta má sen – pomáhat lidem dotáhnout jejich projekty a nápady do konce. Na jejím blogu najdete řadu podnětných odkazů na blogy, weby, semináře, jak se vzdělávat jinak – toho je ona zastáncem. Ráda se s Tebou i setká a poradí Ti konkrétně, jak nelenit a zazelenit svůj sen. Stačí vyplnit mini krátký dotazníček OD NÁPADU K ŽIVOTA-SCHOPNÉMU PROJEKTU a dát ji tak vědět, že máš chuť k akci!!!

Nad rámec toho všeho, je to holka tvořivá – mrkněte na její polymerovou tvorbu. Famózní lžičky a brože doporučuji jako netradiční dárek od Ježíška!

Kamarádka Veronika vytváří nádherné tašky – jít na nákup s takovou parádou je radost! Dejme šmitec CaM a HaM produktům – podpořte se mnou lidi, co své produkty vytváří srdcem.

Právě s takovou láskou vaří Iveta! Žije vege a při čtení jejích příběhů, do kterých zakomponovává vždy správný poměr koření s dalšími ingrediencemi, si často pokapu klávesnici vlastními slinami. Dle mého názoru nadějná adeptka na to, vydat báječnou kuchařku. No, řekněte sami – odoláte cuketovým špagetám s tahini-citronovou omáčkou a kuličkami, nebo raw čoko-jahodovo-mátový koláč? Já to mám jako Wilde: „Odolám všemu, kromě pokušení!“

A poslední je Lucka – pedigová královna. Oplétá flašky pro vaše blízké -  na slivovici, víno nebo sirup – TO CHCETE!

PŘESTAŇTE VĚCI ODKLÁDAT !

Tak zní druhá kapitola knihy Deidy - Cesta pravého muže, a já tak konečně přestávám odkládat uvěřejnění tohoto článku:

Prázdninové odkládání

Tak jo – jsou tady! KONEČNĚ! Ty letní měsíce, na které jsme se všichni tak těšili, a už se tomu přizpůsobily i okolní teploty. Já nevím, jak vy, ale já mám v létě vždy chuť tvořit, podnikat. Jsem neposedná jako šídlo a jediné, co mi pomáhá je sepsat si všechny mé myšlenky, co chci dělat na papír. Nedávno jsem si uvědomila, že některé věci mám na papíře již velmi dlouho a ne a ne se k ni dokopat. Rozhodla jsem se, že si je sepíšu a třeba Vás tím i inspiruju.

• §   Vzít sestru Aničku na vícedenní výlet do hor, nebo k Rešovským vodopádům
• §  Vzít babičku spontánně do Budapešti – vlakem!
• §  Vyrobit si přírodní odličovací mléko
• §  Upéct bezlepkový, semínkový chleba
• §  Doplnit si zásobu kamenů: šungit a orgonit
• §  Připravit tiramisu – klidně i bez Itala v kuchyni
• §  Nabatikovat bílé věci, které už nenosím – barvy už mám!
• §  Vybarvit si mandalu pastelkami!
• §  Využít slevy Happy Fota a vytvořit fotoknihu !!!

http://www.mitvsehotovo.cz/wp-content/uploads/2013/05/Konec-prokrastinace-Smy%C3%BCka.png

SMIŘTE SE S TÍM, ŽE NIKDY NIC NEDOKONČÍTE ! VŠE JE NEKONEČNÝ PROCES ! pokračuje dejda a já přidávám příspěvek o začátcích konce.

 Začátek konce, konec začátečna

„Konečná, vystupte si prosím,“ zavelí řidič autobusu, který dnes supluje rychlík jedoucí do Tišnova. Koukám z okna a vyhlížím kamarádku.

„Ale kdepak, to je teprve začátečná!“ podotkne sympatický mladík s velkou krosnou na zádech. Ta myšlenka mě zaujme!

Často v životě říkáme plni beznaděje: „No, tak to je konečná.“ V hlavě si vytváříme katastrofické scénáře, opouštíme rodiny, utíkáme z práce, nevidíme východiska. V tom daném okamžiku nám nedochází tak banální pravda: neustále něco končí a začíná.

Na začátku každé konečné – tramvajové, vlakové, i té životní, osudové – totiž pak není vzduchoprázdno. Je ten puzzlík začátečna.

A tak příště, až budete mít pocit, že jediné řešení je rvát si vlasy a dramaticky poznamenat: „Tak tohle je fakt konec!“, zkuste se na celou situaci usmát, vzpomenout si na mladíka s batohem plným dobrodružství na zádech a raději si říci: „Ne, ne to je teprve začátek!“