Už zase to odkládám, psaní povídky na úkor čtení do školy.
Malování na úkor nutnosti dopsat esej. Vložení kontaktů do
mailing listu kvůli vnitřnímu stresu, že prostě dneska ten text MUSÍM DOČÍST!
Na povrch mi tak náhle vyplouvá moje schopnost neustále
odkládat věci, které dělám ráda, které ve mně probouzejí živelnou kreativitu a
já si tak kladu otázku – proč?
Proč pořád odkládám něco na úkor toho, co musím? Kdy si
konečně koupím to kytku do pokoje a hvězdičky na strop? Kdy si vymaluju to
mandalu na místo řešení večerních e-mailů. Je to jen na mě, já vím a přesto mám
pocit, že mi to jaksi nejde.
Napadá mě paralela k posilovně. Přijde mi, že můj mozek
musí mít uvnitř značně obludný tvar. Vždyť neustále posiluju jenom tu jednu
část – složku plánovací, analyzující, domlouvající. Ta druhá je značně ochablá,
bezvládná.
V okamžiku, kdy jí chci popustit uzdu a už už jí dát ty
činky, bere otěže zase ta pravá mozkovna, která už už vidí důsledky
v podobě špatně udělané práce a raději mě přesvědčí, že než namalovat
nedokonalý strom – to radši přečíst další výzkum do školy, nebo zapnout další
pračku.
Ta pravá půlka pomeranče je z toho nešťastná. Nabízí mi
všechny své plody, a já přesto dál raději kysele ucucávám ten citrón a
dobrovolně k tomu i žvýkám tu kúru. Šklebím se na svět kolem a obviňuju
ho, že se proti mně spiknul. Že mi nedává možnost vyniknout, být svá, být
kreativní…
A tu se upřímně dívám na svá zápěstí a zas a znovu si
uvědomuji, že tam žádná pouta nemám.
Já sama si je tam však občas představuji, jako zástěrku pro
lenost, neschopnost a lenost :D
Člověk dokáže cokoliv, jde-li po malých krůčcích.
Nadrobit si jen tolik, kolik unesu však dnes není příliš
trendy. Jít batohem pokory, kde na vás křičí pohyb za účelem pokroku, je výzva.
A já tak nějak pořád odkládám koupi těch špuntů do uší, a
dobrovolně-nedobrovolně se podrobuji dirigentu naší společnosti.
A zas a znova si zkouším ten rytmus orchestrových dní volit
sama, a zase selhávám…
