Když se vaše plány roztečou jako zmrzlina v parném dni

Nevím kudy kráčím, ale náhle přede mnou stojí trochu omšelý, lehce otřískaný, plechový zmrzlinový stánek, který má zmrzlináře s těma nejčokoládovějšíma očima. Čokoládová to však dneska nebude – už toho bylo DOST!

Když vám zhořkne čokoládová zmrzlina, dějou se vám v životě zlé věci. Možná je tou Vaší zmrzlinou příchutí vanilková či jahodová – každý máte tu svou oblíbenou. Tu, která nám v životě působí radost a veselost, naplnění a inspiraci. Mě se stalo, že jsem se na tu čokoládovou už nemohla ani podívat. Zasunula jsem ji hluboko do mražáku v mylném domnění, že už není moje a nechala ji zkazit – HRŮZA! Dnes se rozhoduji jinak.

Stojím opět před tou pestrobarevnou vitrínou a vidím všechny ty barvy a chutě – náhle mi dochází, že tady nejde jen o zmrzlinu,  ale o barevnost každodenní. Není to jen o chuti čokolády nebo vanilky, ale také o prošpikovanosti životních zkušeností.

Stojím dnes opět před vitrínou se zmrzlinou (po kolikáté JIŽ?)  a cítím to dobrodružství, které za chvílí okusím na vlastní jazyk! Až si vyberu svou příchuť pro tento den – i náhle mi dochází hluboká PRAVDA. Po celé tyto měsíce jsem stála a koukala na všechny ty příchutě. Příliš mnoho možností, příliš mnoho variant, přespříliš možných kombinací. Výsledkem bylo, že jsem stála jako paralyzovaná před tou vitrínou a bála se ukázat, zda to bude COOKIES nebo příchuť ŠMOULA. Stála jsem v tam, v tom běžném dni, stažená úzkostí, že se třeba rozhodnu špatně. A ten strach byl TAK hluboký, že mi ani nedovolil, aby mi ukápla jediná slina. Mysl mě držela ve víru hrůzných černo-bílých obrazů, a nedovolila mi otevřít se možnosti, že skořicová sice možná bude pěkně hnusná, ale minimálně může přinést sladké poučení pro nastávající dny. Jak jsem byla hloupá…

Objednávám si COOKIES a ČERVENÝ POMERANČ. Dokonce se odvážím požádat si o oplatek – MŇAM!

To, že tady teď sedím a lížu zmrzlinu nebyl plán – naopak! Stalo se to proto,že všechny plány selhaly, zkrachovaly a rozpustily se.

Okusím první sousto zmrzliny  a dochází mi, jak rozdílné je číst o přítomném okamžiku a reálně jím být. Všichni a všechno kolem je v pohybu, ale já jsem se KONEČNĚ zastavila a náhle vidím, že mám vlastně TAKY směr. Někdy přes stromy zkrátka nevidíme les...

Nejsem u moře a přesto se tak cítím.

Vše má prý svůj čas – proč nežijeme podle toho nejprostšího moudra?

Dívám se na zmrzlinu, jak se teče – teče svým tempem. Dokážete naplánovat roztékání zmrzliny? VYMYSLET TO? Má fyzik vzoreček zvlášť pro vanilkovou a zvlášť pro tiramisu? TEŽKO!

Záleží přitom na tolika věcech: jak je zmrzlina namražená, kolik je venku stupňů, sedím ve stinu nebo na sluníčko.

TAK křečovitě se snažíme mít život pod kontrolou, že jsme od něj celí upatlaní a zapomínáme na chuť

Tří oříšků. Zkuste poručit zmrzlině, aby tekla tak, jak pískáte. Tak, jak to máte „v plánu“. A nezapomeňte mi dát vědět. Objednám si k tomu pistáciovou a budu Vás po očku pozorovat…

Draku mraku - mám tě ráda a jsi k vzteku!

Co je to za draka?
Draku, co jsi zač? Číháš na dně duše a plápoláš. Chrlíš oheň, který spaluje mé touhy a vášně. Pálí to, bolí to a já nemám chuť se do čehoholiv pouštět. A přitom zjišťuji, že když se osmělím, dotknu se tě a podrbu Tě pod krkem - je zcela fascinující držet se za Tvé rozžhavené trny na zádech a letět vzduchem - střemhlav vstříc dalšímu slunečnému dni.

Když stromy ztrácí listí v létě

Každý známe věty: „Lidé přicházejí a odcházejí.“ Uvědomujete si ale všechny ty pocity, co jsou za tím schované?

Je to trpký pocit. Jako když s nedočkavostí rozloupnete vlašský ořech, kde čekáte inspiraci a namísto toho máte na jazyku jen HOŘKOST. Tak vypadají prvotní signály, když začínáte ztrácet podporu.

Je to taky pocit pěkně kyselý, jako když kousnete do krásné, červené jahody, ale ona klame svou barvou. Právě tak očekáváte od svých přátel určitou zralost – kyselé obličeje však matou.

Je to jako když se napijete vaší společné, oblíbené horké čokolády, ale někdo vám tam nasypal příliš mnoho chilli, a tak cítíte, jak vám po tvářích stékají slzy – je tam lítost.

A tak se cítíte jako luční včela ztracená v lese. Jste překvapeni, že tam, co rostly růže, zbyly kopřivy.

Že tam, kde byl smějící se šum společných bříz, jste vy náhle jakýmsi topolem vlnícím se mimo rytmus.

Mám ráda pořád ty stejné vylomeniny, ale náhle si na nich bolestivě lámu zuby.
Miluju pořád ty stejné zločiny, ale náhle si připadám jako skopová kráva.

Mění se okolí, mění se příroda, řeka neteče dvakrát stejně. Ale pořád si říkám, že stromy ztrácí obvykle listí až na podzim, ne v létě…

Zkuste lpět na takovém stromě, aby rostl každý rok do stejné šíře, nebo poručte třešni, aby každý rok urodila stejný počet třešní. Příroda to nedělá – to jen my lpíme.

Ale pořád to ještě bolí, jako když šlápnete na vosu právě v okamžiku, kdy jste to nejmíň čekali – KDE SE TAM VZALA? Ptáte se sami sebe… Kde se vzalo tolik arogance, odstupu a chladu?

Nechali se unášet jinou řekou? Jsem olejová kapka, která není schopná nechat se unášet volným proudem řeky?

Prší, mží mi do vlasů a po tváři mi teče slza.

Pořád ještě mám ráda citrónovou zmrzlinu v kombinaci s tou čokoládovou – a přesto je všechno jinak.

Asi je na čase nechat břízy slíznout smetanu a jít si dát jeden kopeček malinové.