Naše nálady jsou jako ptáci nad hlavou. Někdy je pozorujeme ze země a smějeme se jim. Jindy jim však dovolíme, aby nám kroužili nad hlavami jako supi a ukusovali si z nás životní energii zaživa.
Vím, jaké to je být tím svobodným ptákem.
Vím i jaké to je být tou chodící mrtvolou.
Vím jaké pocity jsou spojeny s letem i bloubáním,
strachem i sněním.
Co však stále nevím je, jak najít zaručený čudlík k tomu, aby se mi v případě havárky či přistání podařilo zase svobodně vzlétnout.
A tak se občas potácím bludištěm strachů, zabahněná od všech negativních hnojů mnohokrát zahlédnu Východ z toho bludiště a záměrně se mu vyhnu.
JAKO BY MI TAM SNAD BYLO DOBŘE...
Racionálně všemi rozumím, vím, že z bludiště musím ven, ale vymlouvám se na to, že nemám sílu. Že nevím, jak na to ( jakoby mě nenaučili chodit již v prvním roce mého života).
Někdy si pak sednu na bobek a brečím v tom bludišti. Brečím sama nad sebou: nad svou nemožností, strachy i úzkostmi, zbytečnými obavami. To bloudění trvá různě dlouho: pár hodin, den, dva. U někoho i měsíče či roky.
Zatím jsem naštěstí vždycky dokázala utřít posmrkaný, usoplený nos do rukávu, udělat kotrmelec a zase vstát.
Často však jen proto, že jste mě v tom nenechali ! ! !
Děkuji.
Recent Posts
1 komentářů:
Vždycky se najde naštěstí dobrá duše, která je nablízku, vždycky jsou oči či uši co vidí a slyší ..... jen musíš chtít aby oči viděly a uši slyšely, člověk stejně je pro všechna zásadní rozhodnutí vždy a vždy jen sám se sebou a musí se zodpovídat vždy jen sobě. Rozhodnutí musíme dělat často i když se nám nechce a nevíme jak dopadnou. Ale je lepší se jednou třeba rozhodnout špatně právě pro to aby se to už příště nestalo. Pak už bude člověk vědět kudy nejít.
Post a Comment