Toulky červnovou Prahou

Procházím se Pražskými uličkami po rozpálených dlažebních kostkách. Před poledním slunečním žárem utíkám do klimatizovaného Palladia, abych vyřídila, co bylo potřeba  a rychlostí gazely zdrhla do Govindy – zklidnit mysl a potěšit své chuťové pohárky a buňky.

Míjím při tom spousty krámků a při pohledu na ty hromady zbytečností, mnou projede hluboká lítost. Tolik serepetiček jen v tomhle jednom obchůdku, jen v téhle jediné uličce – KOLIK JICH JE NA 

CELÉM SVĚTĚ?

Mou pozornost upoutá obchůdek s koženými věcmi. Konkrétně se mé oči zastavují na  kožených barevných šňůrkách. Jsou tady všechny barvy: žlutá i hnědá, modrá i zelená – i ty, které jsem nejmenovala! Neodolám. Vcházím do krámku a jen si tak se šňůrkami pohrávám v konečkách prstů. Najednou cítím slanost moře, chuť paelly, žhavý písek a sluneční svit. Vnímám, jak mi má španělská kamarádka plete cop ve vlasech – právě z těchto kožených provázků. Vracím se ze vzpomínky zpět do obchůdku, který najdete na ulici Celetná. Jsem totiž zvědavá, co mě zde ještě zaujme.

Jsou to vílí karty od Doreen Virtue. Dívám se na ta krásná stvoření s křídly a cítím, jak mě barevné obrázky zcela pohlcují. Propadám se do světa křišťálových vodopádů, duhy a létajících jednorožců. Vysílám přání: ty karty budou jednou mé!

Vracím je zpět  do poličky a se zvědavostí dítěte kráčím k pultu, kde najdete kameny všech barviček. Některé jsou vybroušeny do tvaru srdce. Jednoho se dotknu a potom jej uchopím. Takové to je mít srdce na dlani? Jen to tak pozoruji a vnímám symboliku, která ke mně v ten daný okamžik promlouvá.

To srdce je kropenaté. Náhle mě píchne u toho mého, vlastního srdce. Kdy jsem se uzavřela lásce? Otevřenosti MILOVAT beze strachu? Jaká barva PRÁVĚ TEĎ převládá v mém srdci – černá nebo bílá?

Intuitivně beru do pravé dlaně druhý kamínek. Je chladivý a nádherně průzračný. Zmateně koukám zprava doleva. Těkám očima mezi těmi dvěma dlaněmi: takové to bylo a takové to je nyní?

OTEVŘENOST – ZAVŘENOST.

                                                               NADĚJE – BEZNADĚJ.

                                                                                                              VÍRA – POCHYBNOSTI.

TOTÁLNÍ ODEVZDANOST – STRACH!

Co se zavřelo? Co to způsobilo? Asi tuším…
Po tváři mi stéká slza plná bolesti.

Pokládám obě srdíčka do levé dlaně a vybírám si k nim jedno malinké. Přidám jej do levé ruky a pozoruji, 

co ve mně daný obraz vyvolává…

TŘI – to už je rodina, že ano?

Zamyšleně odcházím z obchůdku, aniž bych si cokoliv koupila.

Jdu tam, kam mě nohy nesou s představou zeleného parku. Najdu HO! I s tím stromem, který mi poskytne sluníčko a stín v ideální kombinaci. Chvíli pozoruju sojku, jak nade mnou louská zobáčkem cosi dobrého. Poté mě zaujmou zelené listy, které díky stínům nemají ani zdaleka stejnou barvu. Některé jsou logicky tmavší, jiné světlejší. Až doposud mě však nikdy nenapadlo, že při kresbě stromu bude třeba namíchat 

různých odstínů zeleně. Únava v parném odpoledni je značná. Oči to vydrží, mysl vypíná a já usínám.

Probudí mě chuť na zmrzlinu. Tu, kterou objevím chutná po malinách.

S kufrem a dvěma taškami stojím na Karlově mostu a dívám se do řeky pode mnou. Vítr si pohrává s mými vlasy, slunce hladí lýtka a já koukám na ten obrovský nafukovací balón, který se mi vznáší před očima. Taky se těším, až roztáhnu křídlo a zase poletím.

Jsem unavená. Sesunu se podél kamenné hradby a užívám si svolení, které jsem si dala: kecnout si ve žluté sukni na zaprášené dlažební kostky a zcela ignorovat nechápavé pohledy okolí.

Proč byste museli POŘÁD všechno chápat?

Brzy ke mně přisedá skupinka španělských turistů – ti v sobě také evidentně zcela neumlčeli své vnitřní dítě.

Nesedím dlouho. Přes Kampu mám namířeno do parku na Karlově náměstí. Po cestě se ještě jednou zastavuji – to když v uličce zaslechnu zvuk klavíru. Zasteskne se mi po domově…

Po sesterském objetí,
a společné kávě s makovcem.
TĚŠÍM SE NA BRZKÉ RODINNÉ SHLEDÁNÍ!

Jsem zde! Po druhé v tomto dni ulehám do chladivého trávníku, hned vedle Elišky Krásnohorské.

V poslední minutě mě ještě napadne myšlenka, jak by na okolí působilo, kdybych tady takhle ležela v jiném oblečení, v jinou roční dobu. Co by si pomysleli vy?

Pak usnu. A čekám, až přijde.