Beru si to bahno k srdci

Je pondělí. Začal semestr a s ním přišla i moje supermanská snaha všechno stihnout: teď hned, ideálně během jediného dne. Lítám, šílím, vyřizuju: knihy, papírnictví, nákup, oběd, kafe, měsíčník…Kde že jsou ty moje přesvědčení o volnějším životním stylu?

Viber, Facebook, mobil – a jsme zase tam, kde jsme byli.

Všechno se to děje naprosto nevědomě. Mám ze sebe dokonce dobrý pocit, že vše stíhám podle plánu. Život je však standardně plný paradoxů, že?

Můj celodenní maraton zakončuju během – a hle paradoxně ten mě nutí zastavit se!

Běžím svou obvyklou trasou a na ní bahno – HROMADA BAHNA! Chvíli přemýšlím, zda se vrátit, ale plán je PLÁN. Zvolním tempo ale podklouzne mi noha, skoro upadnu – hups. Až nyní mi dochází, jak jsem se celý den honila…

Bahnou houstne, jako když Křemílek s Vochomůrkou vařili povidla. Jsem nucena se zastavit. Najednou nemám ani kde přeskočit suchou nohou – bahno je všude. Stále se mi nechce se vracet – jak často se v tom životě držíme totálně nefunkčních věcí: vždyť zvyk je železná košile.

Ta tam je běloba běhacích bot – stejně jako můj prázdninový klid. Musím se sama nad sebou zhluboka zasmát: jak lehce se dávají ty rady druhým.

Nicméně to nevzdám (trestem je mi nové zbarvení tenisek): proběhnu bahnem a už konečně vidím kamenitou cestičku (nicméně mě čeká ještě cesta zpět). Tady je bahno ještě celkem švanda, v tom životě máme tendenci ho proklínat a přitom si za něj můžeme často sami  - jak jsem totiž měla zjistit při příštím běhu, vedla tudy i jiná cesta.

Beru si to bahno k srdci (vždyť to jsou dneska jedny z nejdražších masáží!!!) a od zítřka nanovo: až se mi zase myšlenky začnou kutálet jako roztržené korále a já budu cítit chaos, shon a zběsilost. Až 

zítra zase budu cítit totální nestíhačku – podívám se na své zablácené botasky a připomenu si:

There is more to life than increasing its speed.

Mahatma Gandhi

Jsme děti života, co si zapomínají hrát

Dejte dospělákovi sponky do vlasů a pozorujte, jak se jeho vážnost rozpouští.

Obdarujte ho nálepkami a smějte se nad tím, jak se mu rozzáří obličej.

Viďte ho s plyšákem v ruce – a máte pocit, že vlastně nikdy nedospěl.

Nesu si z víkendu jedno ponaučení: všichni jsme děti.

Všichni umíme tančit a stříkat po sobě vodu, která ve skutečnosti neexistuje.

Všichni umíme mrčet, brumlat a vztekat se – jako ty malé děti, které za to tak často okřikujeme.

Víc se bav, víc se směj, víc si hrej – to mi přinesl můj víkendový proces a já se v copami a pihami cítím jako štika ve vodě.

Tak krásně bláznivě a uvolněně, jako to malé dítě, které vidí nejvyšší smysl ve stavění kostek.

Hrejme si v tom běžném dni. Hrajeme v tom životu jednu hru za druhou. Neustále si bere nějaké kostýmy a rekvizity nejrůznějších společenských rolí, ale zapomínáme být herci lehkosti.

Bereme si jen ty role dřiny, povinností. Padnou nám role Mrzoutů, Bručounů a Ustaránků.

A přitom, jak by vypadal náš den, kdybychom se blékli do zářivé kápě dětské hravosti a každý každičký úkol prožili s čarovnou hůlkou s vírou, že vše dobře dopade, že vše stihnu včas, že není kam spěchat.

Hrajeme denně a uvědomujeme si to, až když se zastavíme a ptáme se sami sebe, jaký to má všechno smysl. Ale ve té skutečné, opravdové  hře, je to přece jedno, protože největším smysle je ZÁBAVA.

Ale my máme pocit, že tu si musíme zasloužit – a co kdyby to tak nebylo?

Zvu Vás do dětské zóny: oblečte si jeden den do práce něco bláznivého, dejte si na snídani krupicovou kaši „jako za mala“, KUPTE SI NÁLEPKY a napište někomu přáníčko o tom, čeho si na něm vážíte.

Buďte hraví: ať nakupujete nebo žehlíte. Učme se od dětí, abychom neztratili to vnitřní dítě v nás, neboť :

„Kde je serióznost, tam je Ego. Kde je smích, tam je Bůh.“

                                                                                                                                                    

(autora jsem zapomněla…ale i tak s ním souhlasím)

Knihy

Lidé si chtěli předávat zkušenosti a příběhy – a tak vznikly knihy.

Pak někoho napadlo, že by bylo super, kdyby o těch příbězích mohla vědět hromada lidí – a náhle je to díky internetu možné.

Už to není jedna kniha, kterou vám půjčila sousedka od vedle.

Jsou to hromady knih, které nestíháte přečíst, protože jste neustále v pohybu.

A tak vznikly knížky do ouška – audioknihy.

Jak dlouho budeme mít ČAS poslouchat je?

Těkavá pozornost letních dní ANEB jak do toho zase nesklouznout?

Prázdniny končí, štrůdl povinností se otevírá a já si pro výstrahu čtu své prázdninové řádky, kde jsem nedokázala zkrotit vlastní myšlenky - naučila jsem se něco?

Tak jo, tohle už se nedá zkrátka vydržet! Už to ve mně bublá příliš dlouho a já napsání tohohle článku odkládám už tak dlouho ( než jsem napsala tyto dva řádky, tak jsem v mezidobí stihla zkontrolovat FB, mobil a napsat si další 3 poznámky, co musím udělat). Už to nebublá, už to vře jako vroucí voda na těstoviny bez těstovin, která se za chvíli spálí a způsobí, že se celý hrnec propálí..

CO SE DĚJE? MÁM PRÁZDNINY!!!!! Ale vůbec se tak necítím.

Znáte to taky? Ten slastný okamžik po ránu, kdy se probudíte a vaší hlavou nelítí ani jedna jediná myšlenka. Jak dlouho ten stav trvá? Minutu, dvě, několik sekund? Otočíte se na druhý bok a silou vůle zavřete oči, pozorujete vlastní dech, ale je to marné – maily, odjezd vlaku, prázdniny, projekty, rodiče – všechno se to tam honí jako pestrobarevná cukrátka. Nemám nejmenší energii zapínat hned po ránu počítač a prohrabávat se zatuchlými e-maily. Silou koňské vůle se přemůžu a na pár minut si zacvičím. Z toku myšlenek, který připomínal vodopád se stane potůček. Uff, to bychom měli… Co se to děje? 

Pozoruji to již nějakou dobu a hádám, že v tom nejsem sama. S letními měsíci měl nastat i letní režim, ve kterém jsem chtěla zvolnit, zpomalit, zklidnit se. Přečíst všechny ty báječné knihy, které již tak dlouho odkládám, nabatikovat si šaty, naučit se háčkovat, pravidelně sportovat. Ale světe div se, hajzle spadni – neděje se tak…

S hrůzou jsem si uvědomila, že moje „výkonnostní vzorce chování“, ve kterých funguju přes rok, kdy pořád něco řeším, plánuju, organizuju mi jaksi nedovolí si „jen tak“ sednout a číst si 2 hodiny knihu. Minule jsem se skoro rozbrečela: z tlustého románu jsem přešla k povídkám kratšího charakteru: „tady snad pozornost udržím.“ To sotva! Již 3. Týden čtu prvních 20 stran stále dokola. A seznam báječných knih se kupí, za chvíli začíná škola a já už zase vím, že to nestihnu. Štve mě to a ptám se sama sebe – můžu si za to sama? A jakou roli v tom hraje ta dnešní uspěchaná doba?

Kamarádka mi nedávno doporučila knihu Tyranie okamžiku – právě o tom fenoménu, který zažíváme dnes a denně: roztěkanost. Nedostatek času na běžné věci, krátká zastavení během dne a bezmyšlenkovité chvilky.  Ač máme k dispozici veškeré vynajítka, která by nám k tomu měla pomáhat – opak je pravdou.

Nervozita, úzkost…

Včera jsem si nechala nabíječku na noťas na opačném konci ČR. Ten se vybil a náhle ho nebylo jak nabít. Páááni, bylo neskutečné pozorovat, co se ve mně dělo. Nepotřebovala jsem akutně nic řešit, jen odepsat na pár mailů, nic urgentně nehořela. A s údivem jsem celé dopoledne pozorovala to nervózní Já, které přemýšlelo, jak to udělat, abych ten noťas dala do pohybu. Hej! Tak toho využij! Čti si na chvíli nebo tak? Uf, ještě že mám alespoň ten mobil!!!

Víte, co je nejhorší – šíleně vás to štve, vytáčí vás, že vás taková věc, jako nezametené maily tolik frustruje a přesto si nedokážete pomoci – takhle se cítí kuřák bez cigarety?

Jak je možné, že mě v hlavě dokáže jako nádor tlačit neodepsaný e-mail! VĚC, KTERÁ REÁLNĚ NEEXISTUJE! A to filmové plátno vám jede v hlavě a uniká vám kvůli tomu často i dialog, který se odehrává před vámi: „Posloucháš mě vůbec?“

Kdyby tak prodávali vodítko na vlastní pozornost. Koupila bych si ho i se škrtícím obojkem, abych hezky přidusila všechny poletující myšlenky.

Post-prázdninové myšlenky

Sedím V Mekáči nad středním kapucínem a můj život mi nedává smysl. Vím, že je to jen dočasné, ale je to tady...

Mám se jako prasátko v žitě a přesto mi můj život nedává smysl.

„Být pokornější, než tráva,“ och, jak měl ten můj moudrý kamarád zase jednou pravdu.

Chceme, makáme, jdeme a snažíme se – a pak někdy zapomínáme žít. Ne všichni, ne vždy, ale řekněme dost a často.

Poslední dva měsíce byly velmi transformativní. Před prázdninami jsem chtěla ujet – pryč, daleko. Cítila jsem, že potřebuju totálního  restartu: jen tak někde stlát postele v hotelu, nebo roznášet kafe v příjemné kavárně. Přestat na chvíli řešit e-maily, plánovat každou minutu týdne, abych vše zvládla a měla ze sebe dobrý pocit. Řešila jsem obrovské dilema (samozřejmě, že 99% lidí kolem mě řeší daleko závažnější věci) – odjet či setrvat?

Nakonec jsem neodjela: doklapla pracovní nabídka, potkala jsem zajímavého člověka. Jsem za to neskutečně vděčná, neboť jsem si uvědomila obrovské množství věcí, které by mi za hranicemi asi nikdy nedošlo. O některé „aha-myšlenky“ se s Vámi chci podělit:

ŽIVOTNÍ STYLY

Potkala jsem se s hromadou kamarádů a známých, kteří žijí různými životními styly. Někteří se koupou v hojnosti aut, peněz, dovolených – zkrátka blahobyt. Jiní žijí minimalisticky –buď proto, že chtějí nebo proto, že jim to vyhovuje, někteří nemají moc na výběr. Ze všech však čiší optimismus  radost ze života. Čtvrtá skupina se nachází na křižovatce: něco řeší, něco se v nich mění. Tápou, hledají a nevědí. Jsou smutní, bezmocní nebo ztracení. Záblesky krize jsem viděla v očích bohatých, chudých i tápajících – všichni máme své issues.

Setkání s vámi mi umožnili vytvořit si puzzle svého života: nemusím být mniška, outdoorová holka, ani workhololička či byznysmenka – baví mě vzít si paletu barev těchto možností a štětcem si na plátno DNE namíchat od každého kousek.

Poučení: opouštím dogmata o tom, jak bych měla žít.

EMOCE-BÝT RADOSTNÁ JAKO DÍTĚ

Obecně se nám často více líbí ty příjemné pocity zamilovanosti, radosti a štěstí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem je často o prázdninách nepociťovala. Říkala jsem si: „teď můžu cokoliv!“ Ale nežila jsem to…

 Mohla jsem být pořád free, happy a v pohodě, ale nebylo to tak! A to až do okamžiku, kdy jsem si začala psát deník vděčnosti, kde jsem každý den napsala ty malé drobnůstky, které většinou v roji myšlenek, před kterým utíkám ve školním roce, nevidím tu euforii, když si dám s rodiči šálek kávy. Neuvědomuju si tu blaženost, když můžu vzít batoh na záda, nic neřešit a jen tak jít do hor.  Zapomínám na tu výjimečnost situace, že právě JÁ můžu vzít mobil a sejít se s člověkem mě blízkým a strávit s ním kvalitní čas nad kouskem dortíku.

Tak často hledáme důvody, PROČ být veselí, že to pomalu úplně zapomínáme prožívat.

Je 1.9. vstávám a připadám si jako mumie, která vylézá ze sarkofágu. Pomalu se bulám ze strany na stranu, zatížena kopcem myšlenek. V tom ke mně přiskočí moje drahá sestřička. „JDU DO ŠKOLY TRA LALA!!!“ švitoří a vytáhne mě tak dokonale z mých chmurů.

Během týdenní rodinné dovolené, jsem si uvědomila, že NIC vás nedokáže vytáhnout z chmurů mysli, jako čistá dětská radost, která se dokáže těšit z duhy, motýla nebo chleba s Lučinou. UČME SE OD DĚTÍ, neboť pak bude mít můj i tvůj život úplně jiných kvalit.

SDÍLENÍ SPOLEČNÝCH CHVIL¨

Během prázdnin jsem byla neustále v nějakém kolektivu: rodinném, přátelském. Měla jsem z Toho trošku strach. Jsem zvyklá hodně času trávit sama... Prázdniny končí a mnou zmítá nový strach: strach z toho, že už to takhle dál nechci. Sem tam je fajn si vychutnat expresso o samotě,..není však nic lepšího, než si jej vychutnat s dobrým přítelem. Společné ohníčky, obídky a vaření. Tří hodinové snídaně, na které plynule navázala hodinová kávička, která dále přešla do oběda – jo, něco málo mi z těch prázdnin bude chybět.

POTRAVA ANEB JAK (SE) NEOTRÁVIT

Prázdninový režim byl řekněme hodně svobodomyslný v tom, co mi prošlo ústy. Z dávné úzkosti „je to dostatečně zdravé“ se vyloupla zábava typu: „dejme si pizzu, pojeďme na halušky a neřešme chvíli ten lepek.“ Potkala jsem se s lidmi, kteří odmítají maso, lepek, alkohol a glutamáty. Povídala jsem s vámi, kteří nic z toho neřeší. Někteří pijou mléko, jiní by se ho nedotkli. A mě zas a znovu dochází, že „jen“ o jídle to nebude. Je to o radosti z jídla, aneb jak říkají Číňané: „Správné jídlo je takové, u kterého se cítíte lépe po něm, než před ním.“ Jestli je to tofu nebo steak je věc chuti, názoru, přesvědčení a hlavně RADOSTI Z PROŽITKU – MŇAM !

ALKOHOL

Po abstinenčním období jsem si toto léto velmi vědomě užívala alkohol. Co to znamená? S radostí jsem si s Vámi vždy dala vínečko, pivečko nebo drink, přesto, že vím, že jej nepotřebuju. S vědomím, že dokážu tančit na stole i bez tequilly, mě dokázalo velmi pobavit, když jsem se ocitla ve víru opilých lidí a jen tak je tiše pozorovala. TO BY BYLO NA PÁR OSKARŮ.

Byly i chvíle, kdy ten mok dokázala otevřít témata, která byla již dlouho zavřená, a tak vlastně napomoci k jejich vyřešení. A možná tak já neřeším své problémy, ale posunula jsem se v tom, že tento způsob konečně přestávám odsuzovat a více se dokázala fungovat v módu: „žij a nechej žít“.

PRAVIDELNOST A POTŘEBA ŘÁDU

Byla jsem překvapená, když jsem se ocitla na chatě, uprostřed lesa, kde jsem mohla každé ráno chodit běhat do lesa a nebyla jsem se schopná dokopat. Každé ráno jsem hrála ping pong se svými myšlenkami a přesvědčovala samu sebe, abych už jako fakt vyměnila to pyžamo za běhací kalhoty. TO BYL HOROR. Byla jsem na sebe naštvaná. Přes rok cítím často po ránu frustraci, že jakmile stanu, sahám po mobilu, kontroluju maily a nenajdu si čas na sebe, na sport.

Najednou jsem nemusela řešit e-maily a hýbat se mi stejně nechtělo. Opět mi velmi intenzivně došla pravda citátu, jak je důležité „stát se otrokem dobrých zvyků“. Najít tu rozumnou mez, kdy na jednu stranu jdu sportovat, když to cítím, ale nepřemáhám se, když to tělo potřebuje pauzu.

Nejhlubší zjištění dávající mi svobodu:  když se „odpojím“ od světa, on poběží bez problémů beze mě. Jsem nahraditelná!

E-MAILY, E-MAILY, TY ZATRACENÉ E-MAILY

Na týden jsem si vypnula mobil, internet (takový matrix-detox) a pozorovala, co se bude dít. Budete se divit, ale první jsem byla dost nervózní. Protože najednou jsem měla fakt čas na tu knihu, o která mluvím už tak dlouho, že si přečtu. Náhle jsem měla čas, prostor a mě se šíleně nechtělo. Došlo mi (po kolikáté již), kolik času zabíjím u toho internetu jen kvůli tomu, že zrovna nevím, co dělat…

Detox měl kouzelný účinek: po „napojení“ mi většina e-mailů přestala dávat smysl. Náhle jsem neměla takovou tu životní potřebu odepsat na e-mail, protože jinak se zboří celý svět. Přestalo mě to tlačit, přestala jsem to řešit. To, že budu nepostradatelná totiž bylo pouze v mojí hlavě – během těch 7 dní mě skoro nikdo nesháněl, skoro nikdo mi nevolal. Pocit potřeby neustálého propojení se všemi mými známými a kamarády utichl. Nyní mi často stačí myšlenka na Vás, nestresuju se tím, že nemám čas napsat. Největší sranda totiž je, že pak Ty píšeš sám/a od sebe (=

To mě fakt baví =D

HORY-SPORT-LEZENÍ

„Sport, to je životní styl.“ Řekla mi jedna žena, kterou jsem potkala v Adršpašsko-teplických skalách a mě velmi intenzivně došla její slova. Někomu k odpočinku stačí film, já potřebuju sbalit si pár švestek a vyrazit na pár dní do hor – mimo město, ruch a tramvaje. Až tam – v místě, kde se vrcholky hor dotýkají nebe – se cítím skutečně svobodná. Tento vjem mi nedá ani kreditka plná peněz, ani prostor dělat si během dne cokoliv, co se mi zamane. Svoboda má pro mě podobu větru ve vlasech, unavených stehen a horkého čaje s citrónem po celodenní túře.

Někoho nabíjí kultura, já jsem zjistila, že ještě více, než sledovat pohyb diváků na prkně miluju pohyb vlastních svalů, když se vinou jako břečťan po úbočí skály – ideálně, kdy na vrcholu čeká nějaká sladká odměna.

Ne vždy je prostor kamsi vyrážet. Jít si zaběhat – cítit tu pevnou půdu pod nohama mi dodávalo stabilitu v okamžicích, kdy se zdálo, že ji pod kolotočem myšlenek zase ztrácím.

Když mi můj den nedával smysl – a ano, i o prázdninách se takové našly – stačilo si pustit muziku a zavlnit se v bocích – toto léto jsem propadla africkým bubnům. JSEM ŽIVEL!

Prázdninové poučení: škatule, škatule hejbejse! HLAVNĚ PRAVIDELNĚ !

PENÍZE

Před začátkem prázdniny jsem byla často v řeči nad tím, kolik peněz co stojí. Jak se ty bankovky rychle kutálí, a že téměř není možné projít jedním jediným dnem bez toho, aniž bych utratila minimálně dvacku. Vlivem různých míst, setkání s Vámi a tráveního toho času pestrobarevným způsobem mi došly dvě věci: že je to vždy moje volba (čekali jste hlubší moudro, je mi líto), za co ty peníze utratím. A že ty nejlepší věci jsou ZADARMO: nic nechutná totiž tak, jako natrhané borůvky na vysokohorské túře!

Nikdo po vás nechce poplatek za vstup, když jdete běhat, rozděláte si oheň nebo hrajete na kytaru.

Poučení: když budeš chtít vidět věci složité, budou takové.

HLOUBAVÉ ROZHOVORY

S rodiči u praskajícího krbu, za šelestu větrů na skalách i s holkami u výborného červeného se často rozproudily zajímavé a hluboké diskuze. Někdy jsem k nim měla co říct, jindy jsem byla jen potichu a učila se. Došla mi spousta věcí: jak jsme všichni k sobě neskutečně kritičtí, jak řešíme všichni velmi podobné věci. Zároveň však dokáže člověku pomoci i vědomí, že to, co Já mám definováno jako nezvladatelný problém, druhý člověk absolutně vůbec neřeší, což mi dává sílu, že i já daný „problém“ dokážu zvládnout.

Prázdniny pomalu končí, naznačuje to i počasí, které má již záblesky podzimu. Poslední srpnový den přišel pláč. Možná byl ovlivněn tím deštivým počasím, možná i strachem, že teď končí pohoda a začnou zase povinnosti, plánování a asi i větší shon. Jsou to dobré paradoxy: na začátku prázdnin mě znervózňoval klid, který najednou protkal moje všední dny. A teď mám strach, že ten klid v návalu chaotických dní zase ztratím. Naštěstí jsou to jen obavy, které reálně neexistují a nikdo neříká, že to tak bude (kromě mojí podsouvané hlavy, ale ta je prevít odjakživa). Takže nakonec otírám slzy a vyrážím vlakem zase o kousek dál.

Tuším totiž, že tenhle podzim bude jízda!

Mám v plánu se do toho totiž pořádně opřít!

                                                             

Přátelé, známí, kamarádi a rodino…

Musím se Vám k něčemu přiznat – NESTÍHÁM! Nestíhám se s Vámi všemi potkávat tak, jak bych chtěla a to ve mně vzbuzuje úzkost. Jak by řekl Nohavica „na trase Kolín-Přerov-Praha-Plzeň“ je ten týden tak neskutečně krátký a ten den snad ani nemůže mít 24 hodiny, když sotva co vstanu a otočím se – je již večer…

Začínám mít několik druhů přátel:

Tou nejpočetnější jsou Ti virtuální – k těm asi netřeba cokoliv dodávat. Vím, jak jim to slušelo na dovolené, ale reálně je další dva roky neuvidím.

Další jsou kamarádi a přátelé „kávoví“. Nemáme společné zážitky, ale sem tam se potkáme na kafíčko, kde na sebe vychrlíme, jak se máme, jak jde život, co nového v rodině, co ten chlap. Sníme k tomu dva, tři dorty a potkáme se zase půl roku.

Potom jsou to kamarádi „plánovací“. Z těch začínám být značně zoufalá…S vámi si totiž neustále vyměňuju maily, smsky a volám si. Ptám se, jak se máte a domlouvám se s Vámi na tom, kdy se konečně potkáme a pojedeme na ty hory – začínám si říkat, jestli to neodložím na příští život…

Kamarádi za hranicemi: žijou, dýchají, mám Vás ráda a sem tam napíšu delší e-mail, při kterém mě stresuje, kolik času mi to vzalo. Domlouváme skype-setkání, která se nikdy neuskuteční. Pošlu alespoň pohled, nebo vám minimálně kupuju pohlednici a půl roku nosím v kapse známku – za chvíli budou vánoce, tak to třeba konečně pošlu!

Možná jsem tím měla začít, ale je tady samozřejmě taky rodina!!! Ti nejbližší, ti co toho pro mě neustále tolik dělají, podporují, s něčím mi pomáhají. A já nemám čas (zase) s v klidu sednout a půl dne strávit s vlastní babičkou – ale moc ráda si od ní vezmu buchtu, olivy – cokoliv. Zase jsem si nenašla chvilku, abych si hrála se svou mladší sestrou – vždyť za chvíli půjde do školy a už to nebudou panenky a plyšáčci…jaký to máme spolu vztah? Místo toho jsem běhala po městě a sháněla nabíječku na noťas…grrrr. Kde jsou priority? Tak třeba příště? Zase jsem nestihla zajít s mamkou na to vínko, protože…proč vlastně? Tak třeba příště?

Moje odpovědi Vám se zkracují, často i odepsat na smsku mi trvá několik dní. Letos jsem zapomněla na miliony narozenin mých přátel a jsem z toho nešťastná.

Je mi to líto…přišla další pozvání a já tam zase budu chybět.

Mrzí mě to, doufám tedy alespoň že se máte dobře.

Máme FB, mobily, e-maily ale už ne ty společné okamžiky – co s tím uděláme?

POTKEJME SE!

Mám Vás ráda =*

Barevná Ostrava

Festival skončil a já mám pocit, že ta pravá jízda teprve začíná!

Tolik poezie, hudby, filmů a divadel!

Tolik osobností…boha jeho – OSTRAVA MÁ TAK NESKUTEČNÝ POTENCIÁL!

Jako každý z nás!

Ten prostor pro mě fungoval jako inkubátor, ve kterém klíčí semínka nových myšlenek, které jsou smělé a velké.

 Na tom festivalu nečepovali jen pivo! Byl to koktejl nabitý proteinovou inspirací, které jsem se nalokala až do dna.

Pár útržkových okamžiků z posledního dne

GAGY Z DIVADLA BOLKA POLÍVKY:

-          Ten sendvič představuje rakev kulinářské kuchyně! –

-          To sis posrala sendvič!!! –

-          JSOU TO KOUZELNÍCI! Mají takové žluté nálepky a na co to nalepí, to zmizí…

-          Víš, kolik se otrávilo plynem? Prej, ŠPATNÁ KARMA.

A další:

-          Nikdyde…  -

-          ZAZ film:

-          17 hippies

-          SEIMU

-          STAY TRUE TO YOURSELF !

Barevné myšlenky druhého dne

- Poezie v krabici. -

- Dej mi chuť k jídlu a taky něco k snědku! -

- Oschlé zbytky konverzace, které ohříváme v mikrovlnce. -

- Kuk sem, čumendo tam - jako v běžném životě. -

-Intelektuálno má příchuť kávy a tvar konferenčního sálu. -

- Tajemství (z) prostěradel: žena, která hraje na světový patník. - 

- Proč mi nikdo neřekl, že Bůh je černej ?!!! -

-"Jak psal Jules Verne?" aneb jeho příběhy najdete i ve Vítkovických železárnách.

- ZaZe jsem se energicky roztančila! -

- "Jsem z toho úplně dojemná..."

 § 

V lese, síla skal a vůně větru

CVAK - existuje krásnější zvuk než cvaknutí karabiny?

Křup - exituje dokonalejší zvuk, než protažená páteř po řádně vylezené šetce?

Úsměv - nemůže být větší, než ten, který se Vám objeví na Tváři ráno, když se probudíte uprostřed přírody.

Žádná restaurace vám nenaservíruje luxusnější snídani, než jsou meruňky v trávě.

Žádný oběd nechutná jako ten, který dáte do prázdného žaludku po pořádném lezení.

A jak vypadá Váš pocit štěstí? 

HORY

„Ty jo díííívej! Tam jsme byly!“ řekne užasle má sestra.

„To je hora, co. To je kopec! A vyšly jsme tam sami, co noha nohu mine. Krok za krokem!“  odpovím s úsměvem.

"A koukej kolik jsme toho už ušly!!!"

Pááni, napadá mě: jak často se s takovým nadšením díváme zpátky. Jak často se ohlédneme a řekneme si WOW, jsem fakt dobrá! Tohle všechno jsem už zvládla, jenom svou vlastní silou! Díky mé vlastní síle, píli a vytrvalosti.

Já se teda ještě mám co učit...neb častěji koukám vpřed, navíc i s břichem lehce staženým.

Jdeme. Hřebenovka. Je to pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů. Bolí náš každičký sval a přesto přeze všechno kráčíme do toho nejstrmějšího kopce s úsměvem od ucha k uchu – endorfiny se vyplavují na 120 %.

Napadá mě, jak často chci stát už někde na vrcholu, už už se chci v tom běžném životě kochat tím  nádherným výhledem, který nabízí body nejvyšší. A přitom se zapomínám dívat kopem. Zapomenu se rozhlížet uprostřed každičkého dne doprava a doleva a vnímám pouze zarytě tu cestu vpřed, jako býk, jako buldozer.

Funím do kopce a náhle se odvážím se zastavit. Vítr, slunce, bzukot a zeleň – proboha, zastavujme se i v tom každodenním shonu! Asi mi ani nedochází, kolik věcí mi běžně uniká, protože se to děje i tady: „Jéé hele pomněnky,“ zalkne se má sestřička radostí.

Stojím na nejvyšším vrcholu Malé Fatry a pod nohama cítím tu obrovitost té hory a mám pocit, jako bych měla její sílu. Cítím se odvážná, je to takový ten pocit, že dokážete cokoliv! A to cítím tady – zpocená uprostřed přírody! Ten pocit si beru sebou do města. Být tvrdá jako příroda a přitom vlastně velmi inspirativní a klidná. Nevyzpytatelná a vlastně velmi bezpečným přístavem mysli.

Kráčíme dál…

Prvotní nadšení vystřídá únava. Horké slunce se schová za mraky a příroda nám náhle ukazuje druhou tvář – prší. Když spadnou první kapky, pobaveně pozoruju výraz mé sestry. Říká něco jako: „Co to je? To bylo v plánu? Co budeme dělat?“ Nic, jdeme dále – úplně stejně: nahoru a dolů. Jen rychleji a s větší opatrností.

Jak často nám v životě přichází neočekávané spršky událostí, které nás dokážou zabolet, demotivovat, ranit či rozladit.

A přesto, že už nemůžeme často dál – jdeme. Zima, vítr a jediný cíl: ta zelená značka vpřed. Překvapuje nás naše odhodlání. Ani nás nenapadne se zastavit a fňukat či litovat se, kráčíme s ještě větší cílevědomostí. Kéž bych se to naučila v rámci těch stěn městských.

Byla to dvoudenní meditace. Eckhart Tolle by svou knihu Moc přítomného okamžiku mohl zkrátit do jedné věty: dejte se přechod hor a budete zaručeně tady a teď.

Příroda – moc, krása, inspirace, klid, zdroj, cesta.

Nadšení i nezájem.

Energie i únava.

Po tomto víkendu jsem se znovu rozpomněla, že lidé jsou našimi zrcadly a hory zase odrazy našich běžných dní v životě: kdo jsme a kam kráčíme...