Tak mi dnes řekli, abych vymazala svoje pocity - dost blbí, když to je právě to, co mi jde zachytit nejlíp.
A kolotoč pochybností se roztočil:

"Kde jsem a kam směřuji."

Při ranní jízdě vlakem se mi objevila věta : "Jedeme na hory!" Kolikrát jsem ji již slyšela a kolik roztodivných pocitů se začaly prohánět po mém těle.

A už to dělám zase - jdu do emocí.

Ha, kudy z toho ven?

Jak přijmout okolí, aniž by dnes a denně nedocházelo k popírání toho, kým skutečně jsi a kam skutečně jdeš ! ! !