HOLANDSKO
„Ireno a kdybys mohla dělat cokoliv, co bys chtěla, co by to
bylo?“
„Cestovala bych a psala o tom.“
„A proč to neděláš?“
„No…ehm…protože…já ani nevím…“
„Cestovala bych a psala o tom.“
„A proč to neděláš?“
„No…ehm…protože…já ani nevím…“
Co mám
dělat…?
„Víš milá
Irenko…člověk, aby byl sám sebou, tak potřebuje odvahu…a já ti k tvým
narozeninám přeji, abys byla odvážná!“
FŇUK
„Díky babi…“
FŇUK
„Díky babi…“
Jak se mám
rozhodnout….?!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
„Jak se máš?“
„Všechno se mi v životě sype…“
„Skvělí! To se to bude moct zase znovu poskládat.“
„Všechno se mi v životě sype…“
„Skvělí! To se to bude moct zase znovu poskládat.“
Jak poznám ten správný
moment…
„Sakra to je jasný, že nemůžeš být sama sebou, když jsi
někde, kde ti není dobře.“
Daň
Někdy bych si přála být v módu „sladká nevědomost“ - nic
nevím a nikdy jsem se v sobě nezačala hrabat. Rozhodla jsem se pro modrou
pilulku: neřeším, čím jsem si prošla a kam v životě směřuju. Nepotřebuju v životě
smysl a stačí mi dennodenně jen plnit úkoly, které dostávám ze shora. Jen chodit
do práce a z práce a cítit se při tom spokojeně.
https://goo.gl/images/H4SPrX |
Ale já jsem buď vadná, nebo to neumím, protože mi v tom
životě prostě něco kur * * * * * chybí.
#
„Co chceš říkat nahlas? Tak se zeptej,“ vybízí mě terapeut.
„Jsem…divná…?,“ vzlyknu.
„Ne, myslím, že jsi jen neskutečně odvážná ponořit se do míst, kam se druzí ani neodváží.“
„Jsem…divná…?,“ vzlyknu.
„Ne, myslím, že jsi jen neskutečně odvážná ponořit se do míst, kam se druzí ani neodváží.“
V dubnu jsem byla na semináři
Emoce a uvolňování traumatu. Technikou shaking/třesení, se v mém těle
objevila známá dětská bolest. Tehdy jsem jako malá v hysterických vzlycích
objímala mámu a necítila její lásku. Skutečný proces přichází do mého
života po mém návratu ze semináře.
Náhle chápu mé odstřižení od kolegů
v práci i ty uzurpátorské potřeby mít přítele jen pro sebe – potřebuju
cítit lásku od okolí, která neproudí mým tělem. Proč jsem si tehdy
jen nevybrala tu červenou piluku!
Nádech, výdech – kdo
je tam?
Vím, kdo jsem. Jaká jsem i kam směřuji. Jen to teď nedokážu
žít. Místo uvolněné, radostné a neustále se smějící holky, je tady stažený
uzlíček. Místo punkerky, je tedy totální netykavka, které se nemůže NIC říct.
Každý večer brečí. Jestli po něčem doopravdy touží, tak je to nasednout na
surfovací prkno s názvem ŽIVOT a neohroženě plout po jeho vlnách. Zdolávat
výzvy jako Tomb Raider. Ale není postavy, které bych ve svém konání byla vzdálenější.
Být ve svém středu jako Pocahontas. No jo, tak když to nejde, tak si alespoň pobrečím
u té pohádky…
A vlastní dech mě vede jasně - pod vším tím strachem tluče moje opravdové srdce.
Nežiju!
Objektivně se nic neděje. Mám kde bydlet, co jíst, kde spát, mám v poho práci. A to je právě to! Chodím do práce a z práce, kde se cítím
být úplně odstřižená od sebe sama. Toužím vzít do ruky tužku a papír a jen si
na ni tak čmárat, kreslit, malovat. Pokládat tam vize, sny a ideály. Posaďte mě
do kreativního patra Walta Disneye. Chci cheesecake a dvojití kapůčíno - vykouzlím vám ty nejšílenější nápady, které
se určitě budou dát realizovat! Jen to nechtějte po mě!!!
https://goo.gl/images/qWfGbc |
„Irčo, můžeš tohle prosím tě vytisknout a založit?“
„Ireno, co ty polepy, když už budou?“
„Hej zase jsi tady udělala chybu! Copak to nevidíš? Mohla bys být míň nepozorná…“
„Ireno, co ty polepy, když už budou?“
„Hej zase jsi tady udělala chybu! Copak to nevidíš? Mohla bys být míň nepozorná…“
…
„Zase chyba…říkala jsi, že tentokrát si dáš už pozor…“
Pane bože…já z toho asi zešílím!!!!!
Čau deprese, už jsi tady zase?
Prý každý dostane
naloženo tolik, kolik unese…
Prý až se člověk zvedne z toho šedého bahna, bude silnější.
Prý až se člověk zvedne z toho šedého bahna, bude silnější.
A co když ne, co když tady zůstanu na věky věků? Bude se mi
to dít celý život?
Zastřelím se nakonec jako Hemingway? A nebude okno míň bolestivé?
Nebo ze mě bude druhý Tolle, ten měl taky depky ne?
Zastřelím se nakonec jako Hemingway? A nebude okno míň bolestivé?
Nebo ze mě bude druhý Tolle, ten měl taky depky ne?
I ty jedna nicko, slyšíš, jak zase volá o pomoc tvoje Ego?
Start again! Start again!
„Irčo seber se!“ sebrat tunu železa, byla oproti tomuhle
pokynu, byla hračka.
Už nevěřím na procesy,
nevěřím, že se to všechno děje z nějakého důvodu. Jen nechávám, ať se to
děje. Ať to se mnou smýká, jak s loďkou na rozbouřeném oceánu.
https://goo.gl/images/mEgc4b |
V totální apatii.
V totální letargii.
V totální letargii.
Proč?
Je mi to fuk, je mi to jedno.
Je mi to u prdele!
Je mi to fuk, je mi to jedno.
Je mi to u prdele!
Rozhodování
SPRÁVNÁ VOLBA.
Dávám si na svou tabuli vizí, abych se o půl roku později za tenhle pestře
zelený papír nejradši nakopala do vlastní prdele. Přesně toho je totiž důvod
mých paralýz. Mám se rozhodnout – jestli zůstanu, nebo odejdu. Ve vztahu,
v práci, v bytě, v republice….
http://bit.ly/2l1QjlB |
Rok zpátky jsem se přestěhovala se vším
tím bordelem uvnitř.
I díky tomu mám dnes nadhled. Praha nepomohla, abych začala
zase žít, když jsem nežila uvnitř. Žít sebe! To je to, oč tu běží.
A nemůžu jít radši do
kina? Už asi nevím, jak se to dělá…
Staré známé hlava versus srdce…dilema starší než Hamletovo
BÝT ČI NEBÝT.
Nerozumím tomu, jen
cítím, že tam kde jsem, se necítím dobře. Mé srdce touží vyletět a být zase plně svobodné. Nebýt stahované ani jediným
kompromisem. Nebýt stlačované pracovní dobou ani pravidly. To srdce touží
jen jít, jen být. NE TRYSKAT! Utéct do přírody a tam splynout a čekat, co přijde.
Ta nejistota je děsivá a ve stejný moment chutná po medu. Jeden přítel mi řekl,
že když uděláš krok do neznáma, vždycky ti tam někdo podsune puzzlík.
Nikdy neproletíš vzduchoprázdnem.
https://goo.gl/images/iLdNtg |
No jo jenže…
Pak je tady ještě ta
hlava, že jo. To racio. Které vidí tu jistotu. To zázemí. Komfortní zónu, která
mě vnitřně zabíjí, a zároveň dává nové možnosti. EGO jásá, duše krvácí.
JAK, JAK, JAK – JAK
SE MÁM KUR * * ROZHODNOUT?
Schoulit se do apatie a melancholie je tou nejsnazší
možností. Protože tady jde o život! O život mého vnitřního prožívání, které
prostě nedokáže být za stávajících podmínek šťastné. Zároveň je příliš
srabácké, aby do toho řízlo a cokoliv změnilo.
Usínám v depresi, a taky se do ní probouzím.
A tohle nejsou podzimní depky, které zapijete horkou čokoládou. Jsou to spirály myšlenek, které způsobují, že nefunguju. Jako by hlavu něco vyřadila z provozu a jsem totálně nepoužitelná – ve vztahu i v práci.
Děsí mě každé další ráno, protože nemám absolutně žádnou představu, co bude a jak ten den prožiju.
Dýchám v rytmu deprese – takže téměř nedýchám. Mrtví zaživa. Twiglight netřeba. Jediné, co mi dodává naději je to, že když to odešlo jednou, odejde to znovu. Třeba. Nebo taky ne…
Vždyť kdo se cítí permanentně šťastný, že jo?
Tak proč by to mělo s touhle mrchou být jinak?
A tak mě ta mrcha vede hezky za ruku – až na dno. A já se jí nebráním.
A tohle nejsou podzimní depky, které zapijete horkou čokoládou. Jsou to spirály myšlenek, které způsobují, že nefunguju. Jako by hlavu něco vyřadila z provozu a jsem totálně nepoužitelná – ve vztahu i v práci.
Děsí mě každé další ráno, protože nemám absolutně žádnou představu, co bude a jak ten den prožiju.
Dýchám v rytmu deprese – takže téměř nedýchám. Mrtví zaživa. Twiglight netřeba. Jediné, co mi dodává naději je to, že když to odešlo jednou, odejde to znovu. Třeba. Nebo taky ne…
Vždyť kdo se cítí permanentně šťastný, že jo?
Tak proč by to mělo s touhle mrchou být jinak?
A tak mě ta mrcha vede hezky za ruku – až na dno. A já se jí nebráním.
Kompenzační
mechanismus…
…zvaný přejídání. Jíte a jíte moc. Víc, než potřebujete.
Proč? Potřebujete za každou cenu zaplnit to prázdno, které máte ve vašem
středu. Nevnímat, co se tam děje s mými emoci.
Fuj, zase je mi blbě…ještě, že tak…alespoň nic necítím.
Odrazit se ode dna
Stav chudinky, smutněnky ani obětiny není asi pěkný na
pohled pro okolí. Pořád jenom fňukáte. Ploužíte se jako ztracená divoženka
pouští a nevíte, co se sebou. Všechno je vám jedno – co si na sebe oblečete, co
budete jíst, co vás ten den čeká. A
přesně v takové chvíli často přichází bod zlomu.
https://goo.gl/images/VGgd9u |
„Jestli jste dostatečně inteligentní, zavnímáte, že život
vám dá kopanec,“ říká Ya´Cov na křtu své knihy Jaguár
v těle, motýl v břiše.
Ten kopanec vás doslova katapultuje na druhý břeh. Plná
nálož je z katapultu odstřelena rovnou do vaší hrudi v podobě rozchodu,
nemoci nebo vyhazova z práce. Třást s vámi a křičet „seber se“, není
tak energizující, jako právě tyto momenty.
Může to být i něco daleko prchavějšího: uvědomit si zavřenost do sebe sama - hlavně nikoho do
emocionálně vyprahlého království nepouštět! Je to jako cibulový parfém.
Páchne…samotou a izolací.
Bolí to! Tak moc to bolí, protože vy chcete vonět. Malinami,
fialkami, životem!
Pak přichází dno s nadějí, že je konečně start do stavu
„normálna“. Jenže tam na vás čeká hromada vzteku. Potlačené agrese
na sebe sama - TAKHLE UŽ DÁL ŽIT PROSTĚ NECHCI! A ve stejný moment se mi podlomí
kolena. Vidím všechny ty změny, které potřebuju udělat – ve vztahu k sobě,
k práci, k druhým – to pro mě přináší neskutečný pocit tíhy. Sice se mi
za boha nechce zůstávat tam, kde jsem, ale už vůbec nebudu cokoliv měnit!!!
Vím, že se musím pohnout z místa, protože jestli to neudělám, utopím se ve
vlastní zuřivosti.
„Ne, jasně, nic se neděje,“ odpovídám mile a sladce se u
toho usmívám: „Krávo, jsi úplně blbá nebo jaká?“ děje se uvnitř.
Každé ráno se budím zpocená. Něco mě kope
z postele ven. Už nechci přemýšlet. Prosím!!! Už nechci přemýšlet. Přepnu
do stavu „robot“ a všechen ten vztek proměňuji do dělání věcí – běhám, plním,
zařizuju, skáču, vařím. Nepřemýšlím. Jen se nezastavit. Jen se nezastavit…
A co když je to dno
dvojíte?
Stav, kdy se vzchopíte a řeknete si: KURVA A DOST! Ještě
není ani zdaleka cílová rovinka. Žádná výhra.
Vztek smíchaný se stresem, že budete dál depresivní
hadřenka, vede každý váš krok. Žasnete, kolik věcí najednou dokončujete,
zvládnete.
Ale pořád to ještě nejsem já. Ten stav mě štve. Neskutečně mě
sere. Protože si říkám: „Ok, tak jdu makat“, ale vlastně mě sere, že musím.
Den za dnem – udělám jeden krok kupředu, vstříc změně a tři
další nazad. Teď už alespoň nejsem depresivní. Jsem jako zuřivá lvice, která se
bude prát do roztrhání vlastní kůže. Neví sice za co, ale klidně za to umře!
https://goo.gl/images/C4L11c |
A tehdy se začnou dít dvě zajímavé věci:
1.
Přijmu celou situaci tak, jak je.
2.
Začnu se měnit.
Buďte zodpovědní!
„Je to jako když stojíte na úpatí hory a máte vylézt na její
vrchol. A vy vůbec netušíte, jak se dostanete nahoru. Máte v srdci
veškerou pokoru, protože cítíte, jak velký je před vámi úkol - měnit věci kolem sebe,
zatímco si sami připadáte tak malincí. Každá iniciace je jen začátkem do další fáze
života. Šamanismus je to, co se děje po všech těch iniciačních rituálech a
mimosmyslových zážitcích. Nečekejte, že vás ten zážitek změní. Musíte začít být
zodpovědní!“
http://bit.ly/2l1QjlB |
Otřepu se. Brr, to je to poslední, do čeho se mi chce. A
zároveň skrze tanec čím dál tím více začínám chápat, že přesně to do
svého života potřebuju naplno integrovat.
Zodpovědnost za své tělo -
a to co jím, protože to ovlivňuje, jak se dennodenně cítím.
Zodpovědnost, jak se chovám ke svému partnerovi, protože my oba jsme zodpovědní za náš vztah.
Zodpovědnost za život, který žiju – nečekat na ezo, astro, hvězdo signály. Nerozhodovat se podle čtyřlístku. Ale zodpovědně se rozhodnout a přijmout, co rozhodnutí přinese, se všemi důsledky.
Zodpovědnost za vztahy a lidi, které ve svém životě mám a neukazovat prstem „oni jsou takoví“, nebo „oni mi udělali“.
Vykonat nějakou snahu. Selhat. Spadnout. Natlouct si a začít
znovu.
Všechno tohle jsem někde uvnitř tušila. Ale představa mě příliš
děsila.
„Pokud nás nějaká změna děsí, je to přesně ta, kterou
potřebujeme udělat v životě nejvíc,“ řekl Petr Studeník, který se
vyléčil z tinnitu – údajně nevyléčitelného hučení uší.
Na tanečním semináři, po boku jaguára a motýla, všechen ten
děs protančím. Dám mu podobu, tvar a formu. Moje tělo se svíjí v podivných
křečích. Netančím, probouzím v sobě vnitřního tanečníka a ten volá
k životu mého vnitřního šamana, který už dávno ví. Proč? Abych se pak vrátila
na úpatí té hory a začala makat.
Zodpovědně.
Naplno.
Za sebe!
http://bit.ly/2l1QjlB |
To ale vyžaduje vnitřní sílu. A pokud jste jen „sladcí milí
motýlci“, kteří si někde ulítávají na vizích a myšlenkách a všichni vás mají rádi,
nemáte vlastní hranice. Nemůžete budit důvěru a nikdo vás nebude brát vážně.
V tanci mi narostou tesáky a mým oholeným nohám přibyde
černá, lesklá srst. Stávám se jaguárem, který našlapuje přesně a vědomě. Rychle
a neohroženě. Nemá čas se rozptylovat kafíčky ani dortíky. Jde mu o život! Musí
zabrat, aby se nažral. Musí zabrat, aby utekl, pokud vycítí ohrožení. Spočine,
až ve větvích vysokého stromu. Spočine, až se naplní jeho záměr. Stává se
vlajkonošem.
dansea.cz |
Proč tenhle
článek?
Chci vám dát naději.
Že ať aktuálně prožíváte cokoliv a máte pocit, že to nemá
konec, ani dno.
Že z toho není cesty ven, ani úniku...
Že z toho není cesty ven, ani úniku...
Věřte mi prosím, že
existuje!
Já už zase běžím po schodech směrem vzhůru.
Stále trošku škobrtám, ale zase cítím sebe samu v okolí pupku. A je to zase příjemné.
Kouknu do zrcadla a v očích cítím sílu divé ženy.
Síla se snoubila s křehkostí a jemností.
Zodpovědnost ke všemu, co dělám je sladší než všechny ty čokolády, které jsem do sebe rvala.
Do mého života opět přišla radost.
A skrz ni zase začíná prosakovat láska k životu.
Stále trošku škobrtám, ale zase cítím sebe samu v okolí pupku. A je to zase příjemné.
Kouknu do zrcadla a v očích cítím sílu divé ženy.
Síla se snoubila s křehkostí a jemností.
Zodpovědnost ke všemu, co dělám je sladší než všechny ty čokolády, které jsem do sebe rvala.
Do mého života opět přišla radost.
A skrz ni zase začíná prosakovat láska k životu.
…
Je další ráno,
vyskočím z postele a jdu běhat. Cítím se jako fénix, který zase roztáhl
svá popelavá křídla a ony se vybarvily do odstínů duhy. Běžím lesem. Začíná
další etapa života a já se usmívám – nemám totiž tušení, co mě tam čeká, kromě
všech těch zodpovědných změn, které potřebuji udělat. Usměju se.
https://goo.gl/images/fe7eSo |
Věřte, že vždy existuje Cesta....
0 komentářů:
Post a Comment