Recent Posts

Pro Matúše


Matúš byl člověk, který uměl říkat: „toto já mám velmi rádi“...nebo „toto nechcem“. A uměl to velmi bezprostředně.

Měla jsem ráda jeho minimalismus. Jednoduchý, čistý prostor k bydlení, jako by kontrastoval s chaosem a bludištěm myšlenek, které se mu někdy odehrávaly v hlavě. Myšlenek, které zachytával na papír, nebo je na chvíli umlčel během.

Milovala jsem to, jak si uměl užívat život: s dobrým jídlem a přáteli. Ke spokojenosti nepotřeboval mnoho, ale když přišla nějaká chvíle – nějaký moment, který si prostě chtěl vychutnat „jen tak“, udělal to naplno! Jednou jsme byli s jeho přáteli ve Vídni, kde jsme v cukrárně chtěli okoštovat sachr. Matúš si jako nepiják kávy objednal vídeňskou kávu se šlehačkou a při výběru z dortíků prostě řekl:
„Tak si dáme od každého jeden ne?“

Někdy mu na pozadí hlavy jel vnitřní film, a já cítila, že mě moc nevnímá. Jindy jsem vnímala, že mám veškerou jeho pozornost, která byla v ten daný moment širší než oceán.
Učila jsem se od něj v okamžicích, kdy do naší vážné debaty hodil vidle a uměl ji odlehčit nějakým ironickým vtípkem.

Ze smutku se vždycky nějak oklepal, vzal si z něj „to moudro" a šel dál, nebo ještě častěji – běžel.
Zažila jsem - oproti některým z vás - asi jen pár bratislavských momentů, kde sešla kopa dobrých přátel - běžců a popíjelo se víno a rybízový džus. Matúš byl skvělý společník.

Vlastně mě samotnou překvapuje, kolik si pamatuji detailů: vidím jeho úsměv;
to, jak něco vážně říká a jeho obličej se změní v šibalský úcul, když vidí, jak překvapeně zareaguju;
jak dělá obrovské gesto, ale vlastně se chová, jako by to byla zcela běžná věc,
vidím ho, jak si vychutnává jídlo i jak ho do sebe bezmyšlenkovitě hází.

Pamatuju si jeho pohyby rukou, když připravoval oblíbený zelný čaj dovezený z cest.
Slyším ho, jak mi vypraví o svých vztazích i problémech v práci. A pak mlčí – naslouchá….
Matúš měl neskutečně dobré srdce. Byl to dobrák do morku kostí. Prozrazovaly to jeho oči, a to nejen v momentech, kdy přišel s větou: „Udělal jsem na snídani palačinky, dáš si?“

A tohle jsou jen mé postřehy. Každý z vás má ty své. Chybí mě, chybí vás a bude bez debat chybět této společnosti. Byl to opravdový inspirátor, který byl aktivní v tolika oblastech života, že to člověka až vede k myšlence, jak to všechno stíhal a kdy jako spal?

Zároveň cítím, že tím, že v pondělí Matúš umřel, odstartoval další vlnu inspirace. To, co Matúš tak přirozeně žil pro každého z nás náhle nabývá na intenzitě. A to především v oblastech, kde máme rezervy.

Mě osobně to dodalo impuls k odvaze: vykašlat se na věci, které mi nedávají smysl a dělám je „protože by se měli“ a dělat to, co jsem doopravdy já. Protože právě proto je nás tady tolik! Právě proto Matúš zasáhl tolik lidí – a to včetně mých přátel, které ho potkali jednou v životě.

Matúš byl sám sebou! Žil a předával to nejlepší ze sebe, protože byl přesvědčen, že tak je to správně. Měl odvahu jít proti proudu. Přála bych každému z nás, abychom to dokázali. Protože, když se rozhlédnete kolem sebe…uvidíte, jak silný dopad to má, když člověk jednoduše žije sebe a dělá to, čemu bytostně věří.

Cítím, že všichni potřebujeme jít dál. Bolí to, a ještě asi dlouho bude. Ale nyní je potřeba odpustit. Odpustit životu, který nám teď možná přijde, že není fér. 

Odpustit sobě, že jsme se s ním nevídali častěji, nebo že jsme neudělali něco víc pro to, aby žil.
Odpustit Matúšovi, že dostal tak bláhový nápad a zaplatil za něj vlastním životem a nechal tady na zemi tolik smutných a naštvaných přátel, lidí, rodinu.

Věřím, že by si to Matúš tak přál, protože odpuštění mělo i v jeho životě velký význam.
Možná je to pravda, možná je to jen fráze a dost možná mi to jen pomáhá lépe zpracovat fakt, že můj velmi blízký přítel odešel...ale já osobně věřím, že se s ním všichni zase tam nahoře potkáme. Protože smrt nás všechny taky čeká – dříve, či později.

A mě osobně teď uklidňuje fakt, že je Matúšovi už je dobře a upřímně mu trošku závidím, že už zná odpověď na všechny otázky, nad kterými si občas tak lámal hlavu. Že už nepotřebuje filozofovat nad smyslem všeho a ničeho, protože teď už to všechno ví. Byl cestovatelem a dobrodruhem a teď je z něj tulák po hvězdách…

Odešel z našeho světa, ale žije právě teď a tady v každém z nás.
Uchovávejme tedy jeho vzpomínku tak, jak nejlépe dokážeme.


Matúš totiž může zůstat navždy živý v každém z nás, skrze naše vztahy, činy, myšlenky a akce, kterými nás tak hluboce inspiroval.


Ať se ti krásně cestuje dál Matúši TAM, kde my zatím nemůžeme…




0 komentářů: