Matúš byl člověk, který uměl říkat: „toto já mám velmi rádi“...nebo
„toto nechcem“. A uměl to velmi bezprostředně.
Měla jsem ráda jeho minimalismus. Jednoduchý, čistý prostor
k bydlení, jako by kontrastoval s chaosem a bludištěm myšlenek, které
se mu někdy odehrávaly v hlavě. Myšlenek, které zachytával na papír, nebo
je na chvíli umlčel během.
Milovala jsem to, jak si uměl užívat život: s dobrým jídlem
a přáteli. Ke spokojenosti nepotřeboval mnoho, ale když přišla nějaká chvíle – nějaký
moment, který si prostě chtěl vychutnat „jen tak“, udělal to naplno! Jednou
jsme byli s jeho přáteli ve Vídni, kde jsme v cukrárně chtěli
okoštovat sachr. Matúš si jako nepiják kávy objednal vídeňskou kávu se
šlehačkou a při výběru z dortíků prostě řekl:
„Tak si dáme od každého jeden ne?“
Někdy mu na pozadí hlavy jel vnitřní film, a já cítila, že mě
moc nevnímá. Jindy jsem vnímala, že mám veškerou jeho pozornost, která byla
v ten daný moment širší než oceán.
Učila jsem se od něj v okamžicích, kdy do naší vážné debaty
hodil vidle a uměl ji odlehčit nějakým ironickým vtípkem.
Ze smutku se vždycky nějak oklepal, vzal si z něj „to
moudro" a šel dál, nebo ještě častěji – běžel.
Zažila jsem - oproti některým z vás - asi jen pár
bratislavských momentů, kde sešla kopa dobrých přátel - běžců a popíjelo se
víno a rybízový džus. Matúš byl skvělý společník.
Vlastně mě samotnou překvapuje, kolik si pamatuji detailů:
vidím jeho úsměv;
to, jak něco vážně říká a jeho obličej se změní v šibalský úcul, když
vidí, jak překvapeně zareaguju;
jak dělá obrovské gesto, ale vlastně se chová, jako by to byla zcela běžná věc,
vidím ho, jak si vychutnává jídlo i jak ho do sebe bezmyšlenkovitě hází.
Pamatuju si jeho pohyby rukou, když připravoval oblíbený zelený čaj dovezený
z cest.
Slyším ho, jak mi vypraví o svých vztazích i problémech v práci. A pak
mlčí – naslouchá….
Matúš měl neskutečně dobré srdce. Byl to dobrák do morku
kostí. Prozrazovaly to jeho oči, a to nejen v momentech, kdy přišel
s větou: „Udělal jsem na snídani palačinky, dáš si?“
A tohle jsou jen mé postřehy. Každý z vás má ty své.
Chybí mě, chybí vám a bude bez debat chybět této společnosti. Byl to opravdový
inspirátor, který byl aktivní v tolika oblastech života, že to člověka až
vede k myšlence, jak to všechno stíhal a kdy jako spal?
Zároveň cítím, že tím, že v pondělí Matúš umřel, odstartoval
další vlnu inspirace. To, co Matúš tak přirozeně žil pro každého z nás
náhle nabývá na intenzitě. A to především v oblastech, kde máme rezervy.
Mě osobně to dodalo impuls k odvaze: vykašlat se na věci, které mi
nedávají smysl a dělat je „protože by se měli“ a dělat to, co jsem doopravdy
já. Protože právě proto je nás tady tolik! Právě proto Matúš zasáhl tolik lidí
– a to včetně mých přátel, kteří ho potkali jednou v životě.
Matúš byl sám sebou! Žil a předával to nejlepší ze sebe, protože byl
přesvědčen, že tak je to správně. Měl odvahu jít proti proudu. Přála bych každému
z nás, abychom to dokázali. Protože, když se rozhlédnete kolem sebe…uvidíte,
jak silný dopad to má, když člověk jednoduše žije sebe a dělá to, čemu bytostně
věří.
Cítím, že všichni potřebujeme jít dál. Bolí to, a ještě asi
dlouho bude. Ale nyní je potřeba odpustit. Odpustit životu, který nám teď možná
přijde, že není fér.
Odpustit sobě, že jsme se s ním nevídali častěji, nebo že jsme neudělali
něco víc pro to, aby žil.
Odpustit Matúšovi, že dostal tak bláhový nápad a zaplatil za něj vlastním
životem a nechal tady na zemi tolik smutných a naštvaných přátel, lidí, rodinu...
Věřím, že by si to Matúš tak přál, protože odpuštění mělo i v jeho životě
velký význam.
Možná je to pravda, možná je to jen fráze a dost možná mi to
jen pomáhá lépe zpracovat fakt, že můj velmi blízký přítel odešel...ale já
osobně věřím, že se s ním všichni zase tam nahoře potkáme.
Protože smrt nás všechny
taky čeká – dříve, či později.
Mě osobně teď uklidňuje fakt, že je Matúšovi už je dobře a upřímně mu trošku
závidím, že už zná odpověď na všechny otázky, nad kterými si občas tak lámal
hlavu. Že už nepotřebuje filozofovat nad smyslem všeho a ničeho, protože teď už
to všechno ví. Byl cestovatelem a dobrodruhem a teď je z něj tulák po
hvězdách…
Odešel z našeho světa, ale žije právě teď a tady
v každém z nás.
Uchovávejme tedy jeho vzpomínku tak, jak nejlépe dokážeme.
Matúš totiž může zůstat navždy živý v každém z nás, skrze naše vztahy,
činy, myšlenky a akce, kterými nás tak hluboce inspiroval.
Ať se ti krásně cestuje dál Matúši TAM, kde my zatím
nemůžeme…