A jak vypadá váš pravdivý svět?

Stává se nám to doma celkem běžně – většinou u klidné kávy nebo druhé sklenky vína. Já a mé sestry máme jinou „pravdu“, než je ta, které věří mí rodiče. Může to být pravda o životě, stravování, výchově dětí, chování se ve vztahu, pracovním vytížení, trávení volného času. Debata často končí vírem emocí, kdy se zpravidla alespoň jeden z členů naštve na tolik, že něčím třískne a odběhne, začne brečet, nebo se o celé věci odmítne dál bavit, protože „má svou pravdu“.

http://www.dobakonce.cz/wp-content/uploads/2013/05/true-false.jpg

#

Po novém roce jsem byla v Ha-divadle na přednášce o post-pravdě, která byla o tom, jak se v dnešním světě mizí dříve stanovené hranice mezi světem iracionálně emocionálním a tím logicky racionálním, který spojujeme s vědou nebo politikou. (VELMI DOPORUČUJI K POSLECHU!!!)

A pár dní na to jsem viděla film Tohle je náš svět. Je o otci, který vychovává svých pět děti odstřižené od civilizace, učí je jak přežít v divoké přírodě, a zároveň jim poskytuje veškerou inteligentní a studijní výbavu, aby z nich nebyli Tarzani, ale měli svůj názor na literaturu, politické dění, o kterém však čtou pouze z knih. 

https://storage.cinemaware.eu/katalogy/images/3/f/3fdd1433-2c90-11e6-9adf-9c8e9959be16.jpg

Často ve svém okolí pozoruju potřeby dnešních mladých lidí ostříhávat se od konzumu všude kolem a navracet se do přírody, k prostotě bytí, zpátky ke kořenům. Je to jakési vtipné esíčko, které obepsalo tvar: naši rodiče mohli vystoupit z chudoby svých rodičů, dopřát nám hojnost a luxus, a my nyní netoužíme po ničem více, než tento těžce vydřený a vybudovaný život opustit, protože nám nedává smysl.

Tendence  „odstříhávat se“ mohou být různě extrémistické -  někdy jsou jen odstřižením se od civilizace „na zkoušku“ jako ve filmu Všechen čas na světě, jindy představují silnou filozofii rodičů, kde pak děti od pěti let vyrůstají s koníky jako v dokumentárním snímku Jmenuji se Ela. Nebo představují podobu „nového zeleného luxusu“. Píše o něm socioložka Líbrová v knihách:

-           Pestří a zelení: Kapitoly o dobrovolné skromnosti.

-          Vlažní a váhaví: (kapitoly o ekologickém luxusu).

http://www.worn.cz/public/files/0ba/186155-Matavenero_01-tile.jpg

Když autorka říká luxus, nemyslí tím šperky, auta ani  „all inklusive“ dovolené u moře, ale možnost vzdát se své kupní síly, úspěchu v kariéře a přestěhovat se s rodinou do míst, kde není slyšet hluk tramvají, vaše pozornost není rozstřelována jednou reklamou a kulturní akcí za druhou a večer místo televize můžete nad hlavou pozorovat nebe plné hvězd. Taková místa dnes již existují, například ve Švédsku, Jižně od Stockholmu, kde vznikla vesnička, která je známá svou super-eco-hippies pověstí.

Ve filmu  Tohle je náš svět mi došlo, co se děje při konfrontaci se „dvěma světy“: „ten konzumní, luxusní“ versus „ten v dobrovolné skromnosti, přírodě, v totálním odstřižení…“  Jak způsob života „zelenáče“ může vypadat zcela absurdně, pošahaně a až na hraně se zdravým rozumem. Je to asi jako když jedna strana maminek dnes bojuje proti očkování, zatímco ta druhá je odsuzuje za nezodpovědné a hloupé.

Ve scéně filmu, kde má otec na pohřbu své ženy proslov působí jako blázen, u kterého, kdybych neznala díky předešlým scénám kontext jeho slov, bych byla tou první, co by volal policii. U stolu, kde otevřeně mluví se svými dětmi o sexu a depresi, bych byla pštrosem, který by se styděl do morku kostí, kdybych neznala kontext jeho hodnot, které ho k upřímné komunikaci vedly. Představuju si, že podobně tak to má jedna strana maminek, kterým po očkování ochrnuly děti – ta druhá nesdílí jejich zkušenost, a tak nedokážou pochopit jejich pravdu a přesvědčení. Cítím podobnost i v diskuzích, které se nesou v atmosféře nepochopení ze strany mých rodičů, když se debata stáčí směrem k tomu, že „recyklací to nekončí, ale začíná“; „že koupí oblečení činím politické rozhodnutí“, „že snížením konzumace masa sice nezachráním planetu, ale když se podívám na světovou nadprodukci, cítím, že musím začít u sebe a nejíst maso mi dává absolutní smysl“.

Nesuď druhého, když jsi nenosil/a jeho kalhoty – to je pravda, která mě díky filmu znovu praštila do očí!

Po zhlédnutí filmu jsem zůstala oněměle civět do stropu, kde mám nalepené fosforeskující hvězdy jako slabou, městskou útěchu. CO JE TEDY SPRÁVNĚ? Jednu dobu jsem byla přesvědčená, že žít v lese, na eko-farmě je jediný správný a zdravý styl života. Film mi však krásně odzrcadlil, že oba extrémy mohou být zdraví škodlivé!

Nemůžu spát, mluvím o mých myšlenkách s přítelem:  

„Ale vždyť jako rodič vždycky děláš to nejlepší pro své dítě! Jak se to pak může tak jednoduše obrátit proti tobě?“ 

https://www.kamsdetmi.com/_data/admin/clanky/scio/9587539_xl.jpg

„Nikdy neděláš to nejlepší pro své dítě, ale pro sebe.“    
„Cože? Tomu nerozumím. Jak jako pro sebe? Tak snad to děláš pro to děcko sakra ne?“    
„Ne, ty si projdeš nějakou zkušeností, na základě které nabydeš přesvědčení, že tohle je nejlepší pro tebe, a tudíž i pro tvé dítě, ale pak se často ukazuje, že to dítě chce nebo potřebuje něco úplně jiného.“
„Na tom něco bude. Ale pak je to přece ještě o mnohem víc těžší! Protože když si projdu zkušeností, že televize a sladkosti jsou škodlivé a budu to dítěti s tou nejlepší vírou a myšlenkou odpírat, abych ho ušetřila té dementní zkušenosti, kterou jsem prošla já, tak mu ve finále můžu ještě víc uškodit.“

Koloběh – přírody – i stylů života – přesvědčení a pohledů na výchovu…….točí se mi z toho hlava.

Říká se, že pravda je jenom jedna. Do určitého věku věříte, že ji mají rodiče.

Pak třeba věříte v Boha,      

                                          Buddhu,

                                                         Vesmír,

                                                                     nebo sebe sama…

Já jdu každopádně ten večer spát s novým přesvědčením, že pravda neexistuje…

…a že možná není ani tak důležitá, jak jsem si doposud myslela. 

NE/DŮVĚRA – NE/ZIŠTNOST – NE/ZODPOVĚDNOST

Při přípravě na sociologické státnice jsem se při četbě knihy PROČ TAK SNADNO – rodinné důvody sametové revoluce, pročetla k zajímavé myšlence, která mě vedla k zamyšlení se nad českou nedůvěrou, tendencí si stěžovat a pocity zavázanosti z daru.

Sociolog Ivo Možný ve své knize píše, že v českém státu, kde řada běžných věcí byla nedostupným zbožím, nebo zbožím, na které abyste dosáhli, bylo potřeba známostí, vedlo k tendencím vyvlastňovat stát. Brzy se tak osvojila rétorika „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. 

https://static01.nyt.com/images/2009/08/11/science/11klassCA01.span.ready/11klassCA01.span.ready-jumbo.jpg

Rodiny se spojily a začaly si vzájemně vyměňovat „fušky“ – služby, které stát nedokázal zprostředkovat. Vznikala tak reciprocita ve stylu „já ti pomůžu opravit střechu za to, že ty pak dostaneš mého syna na vysokou“. To samozřejmě vedlo k řade věcem. Rodiny de facto vyvlastnily stát – rozprodaly a povyměňovaly si zboží ještě dříve, než se k nim „běžný“ člověk bez konexí dostal. Tahle reciproční síť vedla na jednu stranu k utužení sociální vztahů, které však rozhodně nebyly protkány nezištností, ale vždy zde byl obsažen skrytý záměr, že vlastně nikdy nevím, kdy se mi tahle sousedova pomoc může hodit, a tak mu raději vyplním to, co ode mě potřebuje a pokusím se mu sehnat ten kočárek.

http://www.trefy.cz/vymenny.barterovy.obchod/index_soubory/image018.jpg

Po přečtení knihy jsem náhle daleko více chápala některé chování mé babičky. Jejím tendencím dělat si zásoby a nakupovat za tři, když žije sama, se dnes již jen usmívám. Avšak vnitřně se mi často příčilo takové to „to jsi tomu doktorovi musela dát bonboniéru, aby nás vzal přednostně“. Až díky té knize mi došlo, jak významná strategie chování to byla v celé tehdejší socialistické společnosti. Lidi zužovaly obavy, že peníze časem přestanou mít jakoukoliv hodnotu a že budou potřebovat konexe i na to, aby si opatřily mléko a brambory.

http://g.denik.cz/57/bc/tuzex201407ova_denik-600.jpg

Možný na konci knihy, kde rozebírá důvody rozpadu socialistického státu, říká, že vedle těch ekonomických byla důvodem jeho rozpadu ztráta veškeré důvěry: nejen ve stát, ale i v lidi kolem sebe. Ve straně před převratem už pak nikdo nevěděl, kdo komu může věřit. Obyčejní lidé nevěřili úřadům, protože je podezírali, že tam sedí nějaký skrytý úředníček. Nevěřili sousedům, protože, co kdyby to byl nějakej „tajnej“. Nevěřili ani sami sobě, protože stát jim kladl klacky pod nohy a často jim neumožňoval dělat věci, které byli jejich vášní či posláním. Ze spisovatelů se stávali disidenti, z lékařů omývači oken. Pošlapaná důvěra a sebedůvěra. Vzpomínám na střední školu, kdy v případě problémů rodiče některým mým spolužákům kladli na srdce: „Raději se moc neozývej a mlč.“ A my jsme jejich strach nechápali a hlasitě protestovali proti věcem, které se nám nelíbili. Chápu nyní také lépe kritické komentáře na úřady, ač mě se ještě nikdy nestalo, že by ke mně byl někdo nevstřícný či protivný. Nenesu si ublížená přesvědčení a nezažila jsem období nedůvěry, a tak ve mne byrokratické procesy můžou vyvolávat maximálně tak netrpělivost, ale rozhodně ne nevraživost či pocity, že jsou na mě všichni hnusní. Lékaři bych bonboniéru asi nikdy nepřinesla. Přišlo by mi to potupné. Vůbec nejzajímavější fenoménem mi rozhodně přijde tendence obdarovávat druhé spolu se službami pro ně.

Klasickým příkladem, který Možný v knize uvádí, je zabijačka: zabíjí jedna rodina a obdarovává sousedy. Aniž by to bylo explicitně řečeno, je zde předpoklad, že až bude příště zabíjet Pepa, taky se se mnou o jitrnice podělí. Z daru tak vzniká jakási vázanost, očekávaná reciprocita, která pokud nebude naplněna, bude osoba vystavena pocitům studu, „že se o něm něco bude říkat“. A ten tlak sociální sítě pak způsobuje reakci, která se tváři sice nezištně, ale ve skutečnosti je za akcí vždy očekáváno něco nazpátek.

Prožívám to často na narozeniny, kdy když dostávám dárky, v hlavě už si značím, komu „bych měla“ taky něco koupit. A přesto, že s tím vnitřně nesouhlasím, je to jakási moje tendence, která vlastně ani nevím, odkud se bere. Při tom vím, jak krásné je obdarovat druhého „jen tak“ – čistě bez nutnosti očekávat cokoliv nazpátek. Takže čistý dar rozhodně existuje, avšak naše svátky a tradice jej pro mě často pokřivují a zastiňují skutečnou radost z obdarovávání.

http://i.huffpost.com/gen/1455019/images/o-CHILD-CHRISTMAS-facebook.jpg

Stačí si vzpomenout na předvánoční šílenství, kdy vám neustále zvoní telefony a jeden rodinný příslušník po druhém se vás ptá, co letos chcete k vánocům. Nebo zoufalé pohledy prarodičů, když se blíží narozeniny. Nevíš? Tak mi nekupuj nic! Pro mě je nejvíc ten společný čas, vínko, pokec s de facto cizími lidmi, se kterými mne pojí biologie, ale o jejichž životech toho často vím čím dál tím méně…

Téma nezištnosti daru se kolem mě poslední dobou točí v kontextu rodičů. Dělali pro mne rodiče vše od malička nezištně? Nebo za to ve skutečnosti něco očekávají? Očekávají, že se o ně postarám, až budou staří? Jsem zodpovědná za jejich štěstí? Měla bych jim finančně pomáhat tak, jako oni pomáhali mě? Podporovat je, i když s nimi nesouhlasím? Tyhle otázky moje generace dnes řeší, aniž by na ně znala správnou odpověď.