Ježíškova obloha

„Dej, já ti to radši nalepím, ať to máš přesně,“ bere mi taťka s úsměvem fosforeskující hvězdičku a já tak nemusím skákat do stropu a trefovat tvar velkého vozu.

Je mi tak šest, sedm, osm? A od toho dnes usínám s hvězdnou oblohou nad hlavou.

Dnes tu nejsi, a tak lepím ten dárek od Ježíška sama. Kolik z vás má nad hlavou Velký vůz a Kasiopeu?

Jen si tak ležím a říkám si, že bych asi nemohla být spokojenější. Přemítám, jak lehké je dotknout se hvězd, jak omamné je stát se hvězdou, jak naplňující je zářit jako noční obloha uvnitř.

Jen tak koukám na strop podobající se planetáriu. Mám pocit, jakoby mě ten prostor začínal vcucávat a já se propadám do minulosti.

Zhasínám čelovku a koukám na noční oblohu v Tatrách.

Padá hvězda, přej si něco…

V ruce držím kelímek s červeným vínem a v peřové bundě poslouchám záři hvězd v Krkonoších.

Napadlo tě někdy, jak fascinující je, že se do tvého oka vejde celá noční obloha?

Mexiko-Švédsko-Malorka – všude mají stejně nádherný velký vůz!

Ty hvězdy jsou jako stejně magické jako oheň. Mají sílu natáhnout veškerý balast vašich myšlenek a zůstává jen klidné prázdno.

Mám vlastní noční oblohu! Celkem fajn, než zase uvidím tu na horách.