Pamatujete si ten díl HP, kde
v tom prvním díle jde do banky a jede si ke svému sejfu? Projíždí řadou
chodeb a chodbiček – točí se doprava a doleva. Některé jsou temné a jiné ještě
temnější. Nakonec však dojede před své dveře a otevře bránu do svého pokladu.
Vezme si jen tolik, kolik potřebuje.
Připomíná mi to, že i my mladí
v tyto dny hledáme ten náš vnitřní poklad. Seberealizaci, která nám bude
vydělávat peníze. Někdo jsme blíže, jiný dále. Někdo tomu věří víc, jiný méně.
Před pár minutami jsem shlédla video, které s vámi chci sdílet a mě zase
došlo, jak prostá může být pravda.
Nevím, jak to máte vy. Mě se plní
každé, každičké přání – zkrátka jim věřím. Ale světe div se, hajzle spadni –
musela jsem si přiznat, že ani tak bych nedokázala říct: „jsem šťastná, jsem
naplněná.“ A už se objevují výčitky – kdy
už konečně budeš spokojená?
Povídám si s lidmi různého
věku, a musím vám říct: řešíme to všichni, ať je nám dvacet nebo padesát. Je to
až zarážející - i v šedesáti
budu hledat? Asi je to o tom, čemu věříš.
Já věřím ve své sny a ideály –
ale občas za to pykám. Samotou a otevíráním očí, že i sny obsahují rutinu. I ke
snům vede cesta přes trní a nepříjemné, běžné, banální věci – a to mě často
odrazuje. Brzdí. Nechce se mi do toho. Odkládám to – a pak zklamávám okolí. A
hlavně sebe sama.
Je to legrační, mám pocit, že
život se hodně podobá té horské dráze Harryho Pottera. Je to vlastně velmi
prosté – stačí nasednout a jet vstříc ke svému pokladu: práce, princ, hobby. Je
to skutečně tak jednoduché ! ! ! Ale naše hlava, ta obsahuje ta temná zákoutí,
která křičí: „nezvládneš to“, „nemá to cenu“, „tím se neuživíš“.
Velmi časté jsou také slova:
„první snad povinnosti, ne?“
Výsledek? Neustálé odkládání. Je
to jako když hladoví supi krouží kolem toho trezoru Harryho Pottera. Je to,
jako když máte klíč k tomu sejfu, ale šíleně se děsíte toho, že
v okamžiku, kdy se přiblížíte k tomu sejfu, tak by vás ti supi
rozcupovali - a tak se vymlouváte:
-
Z práce odejdu až…
A tak to odkládáte:
-
Začnu tvořit až budu mít víc času…
Tolik lidí už na tohle téma
napsalo tolik knih, zfilmovalo tolik videí, že mi přijde žalostné skládat další
písmenka k sobě a tvořit slova, sdělující totožný obsah – a stejně: zase
se tím neřídíme!
Zůstáváme v těch stejných
kolejích. Rutině, která nás obíjí a děsí. A TO JE VŠECHNO? Rutině, kde nepomáhá
nabarvit si vlasy, přestěhovat se, ani přidat nového koníčka. Proč? Protože TO
MUSÍ VYCHÁZET Z NÁS! Jinak to všechno budou pouze překližky.
Mám úžasnou práci, a přesto se mi
do ní často nechce. Nadávám si: co by za to dali druzí, ty kachno nelétající.
Bavím se o tom s kolegyní – prožívá to taky…
Coelho o tom píše knihu s názvem
NEVĚRA.
Jsme nevěrní sami sobě?
Potkávám stejně starou holku, je na
dně beznadějného bazénu. Och, jak důvěrně to dno znám…tolik chápu její pocity.
My, dnešní mladí – nemáme závazky, nemáme povinnosti. Máme „jen“ možnosti – kdo
by řekl, že mohou být v mnohých případech TAK depresivní.
Bavím se s druhou kolegyní –
prožívá to taky! Nechce se jí do práce, i když jí to naplňuje. JE TO NORMÁLNÍ!
Výčitky slábnou.
Někdo má přesvědčení „je to jen
práce“. A mě až dnes dochází význam těch slov. Ano, je důležité dělat práci,
která člověka naplňuje a dává mu smysl, ale zároveň – jen z práce nemůže
být člověk živ…
To se pak dostavují stavy, kdy
máte chuť otevírat si kavárnu, i když o tom absolutně nic nevíte.
Jste na sebe zlí, škaredí a
hnusní – přesto, že se nic neděje. Jediným důvodem je únava a vyčerpanost – ale
kdo za ni může? (nebudu ukazovat prstem)
Všichni máme sny. Ale pokud je
chceme pouze snít, nikdy nezažijeme stav letící.
Každý máme vize, ale napít se
číše toho poháru je často hořká a tvrdá práce.
Ideály – jsou motorem a trpkým učitelem, který mi dnes a denně
šeptá do ouška: „Uvědomuješ si, že tvé zklamání pramení pouze z představy,
která neexistuje?“
Představa - je to fikce, kterou
si uložila naše hlava vlivem filmů. Je to nostalgie, kterou si zapamatovala
naše hlava z minulosti. Je to filtr, který selektoval to špatné od toho
pěkného. Jsou to nůžky, které vystříhaly nábytek z IKEA katalogu do podoby
idylické, láskyplné rodiny. DO KOŠE S TÍM.
Ten reálný život je daleko míň
idylický, zato však daleko víc opravdový! A právě ve schopnosti vidět krásu
v zalití čaje horkou vodou, je ten největší poklad. No jo, jenže jak
přeprat tu mysl, že?
Jak, když únava a vyčerpanost je na denním pořádku? Jak, když už
ani káva a cukry nepomáhají?
Vyčerpanost se často mění
v lenost a apatii. Stačí nedostatek zimního sluníčka a myšlenky se
mění k nepoznání. Z aktivního
životního stylu se stává peciválství. Sebelepší vize a sny se stávají pouze nástěnkou,
která vás frustruje, protože nemáte vnitřní sílu, stimul, chuť ani odhodlání.
Důležité je, si odpustit!
Vaše sny Vás doženou. Buď ten
odpor proměníte v motor, nebo vás jako rez bude tak brzdit, až vás donutí
zastavit se, a začít dělat ty věci jinak!
ŽIJEME JEN JEDNOU, ŽIJEME TAK
KRÁTCE – není čas NEužívat si ! ! !
