Musím se Vám k něčemu přiznat – NESTÍHÁM! Nestíhám se
s Vámi všemi potkávat tak, jak bych chtěla a to ve mně vzbuzuje úzkost.
Jak by řekl Nohavica „na trase Kolín-Přerov-Praha-Plzeň“ je ten týden tak
neskutečně krátký a ten den snad ani nemůže mít 24 hodiny, když sotva co vstanu
a otočím se – je již večer…
Začínám mít několik druhů přátel:
Tou nejpočetnější jsou Ti virtuální – k těm asi netřeba
cokoliv dodávat. Vím, jak jim to slušelo na dovolené, ale reálně je další dva
roky neuvidím.
Další jsou kamarádi a přátelé „kávoví“. Nemáme společné zážitky, ale sem tam se potkáme na
kafíčko, kde na sebe vychrlíme, jak se máme, jak jde život, co nového
v rodině, co ten chlap. Sníme k tomu dva, tři dorty a potkáme se zase
půl roku.
Potom jsou to kamarádi „plánovací“.
Z těch začínám být značně zoufalá…S vámi si totiž neustále vyměňuju maily,
smsky a volám si. Ptám se, jak se máte a domlouvám se s Vámi na tom, kdy
se konečně potkáme a pojedeme na ty hory – začínám si říkat, jestli to
neodložím na příští život…
Kamarádi za hranicemi:
žijou, dýchají, mám Vás ráda a sem tam napíšu delší e-mail, při kterém mě
stresuje, kolik času mi to vzalo. Domlouváme skype-setkání, která se nikdy
neuskuteční. Pošlu alespoň pohled, nebo vám minimálně kupuju pohlednici a půl
roku nosím v kapse známku – za chvíli budou vánoce, tak to třeba konečně
pošlu!
Možná jsem tím měla začít, ale je tady samozřejmě taky rodina!!! Ti nejbližší, ti co toho pro
mě neustále tolik dělají, podporují, s něčím mi pomáhají. A já nemám čas
(zase) s v klidu sednout a půl dne strávit s vlastní babičkou –
ale moc ráda si od ní vezmu buchtu, olivy – cokoliv. Zase jsem si nenašla chvilku,
abych si hrála se svou mladší sestrou – vždyť za chvíli půjde do školy a už to
nebudou panenky a plyšáčci…jaký to máme spolu vztah? Místo toho jsem běhala po
městě a sháněla nabíječku na noťas…grrrr. Kde jsou priority? Tak třeba příště?
Zase jsem nestihla zajít s mamkou na to vínko, protože…proč vlastně? Tak
třeba příště?
Moje odpovědi Vám se zkracují, často i odepsat na smsku mi
trvá několik dní. Letos jsem zapomněla na miliony narozenin mých přátel a jsem
z toho nešťastná.
Je mi to líto…přišla další pozvání a já tam zase budu
chybět.
Mrzí mě to, doufám tedy alespoň že se máte dobře.
Máme FB, mobily, e-maily ale už ne ty společné okamžiky – co
s tím uděláme?
POTKEJME SE!
Mám Vás ráda =*
