HORY

„Ty jo díííívej! Tam jsme byly!“ řekne užasle má sestra.

„To je hora, co. To je kopec! A vyšly jsme tam sami, co noha nohu mine. Krok za krokem!“  odpovím s úsměvem.

"A koukej kolik jsme toho už ušly!!!"

Pááni, napadá mě: jak často se s takovým nadšením díváme zpátky. Jak často se ohlédneme a řekneme si WOW, jsem fakt dobrá! Tohle všechno jsem už zvládla, jenom svou vlastní silou! Díky mé vlastní síle, píli a vytrvalosti.

Já se teda ještě mám co učit...neb častěji koukám vpřed, navíc i s břichem lehce staženým.

Jdeme. Hřebenovka. Je to pořád nahoru a dolů, nahoru a dolů. Bolí náš každičký sval a přesto přeze všechno kráčíme do toho nejstrmějšího kopce s úsměvem od ucha k uchu – endorfiny se vyplavují na 120 %.

Napadá mě, jak často chci stát už někde na vrcholu, už už se chci v tom běžném životě kochat tím  nádherným výhledem, který nabízí body nejvyšší. A přitom se zapomínám dívat kopem. Zapomenu se rozhlížet uprostřed každičkého dne doprava a doleva a vnímám pouze zarytě tu cestu vpřed, jako býk, jako buldozer.

Funím do kopce a náhle se odvážím se zastavit. Vítr, slunce, bzukot a zeleň – proboha, zastavujme se i v tom každodenním shonu! Asi mi ani nedochází, kolik věcí mi běžně uniká, protože se to děje i tady: „Jéé hele pomněnky,“ zalkne se má sestřička radostí.

Stojím na nejvyšším vrcholu Malé Fatry a pod nohama cítím tu obrovitost té hory a mám pocit, jako bych měla její sílu. Cítím se odvážná, je to takový ten pocit, že dokážete cokoliv! A to cítím tady – zpocená uprostřed přírody! Ten pocit si beru sebou do města. Být tvrdá jako příroda a přitom vlastně velmi inspirativní a klidná. Nevyzpytatelná a vlastně velmi bezpečným přístavem mysli.

Kráčíme dál…

Prvotní nadšení vystřídá únava. Horké slunce se schová za mraky a příroda nám náhle ukazuje druhou tvář – prší. Když spadnou první kapky, pobaveně pozoruju výraz mé sestry. Říká něco jako: „Co to je? To bylo v plánu? Co budeme dělat?“ Nic, jdeme dále – úplně stejně: nahoru a dolů. Jen rychleji a s větší opatrností.

Jak často nám v životě přichází neočekávané spršky událostí, které nás dokážou zabolet, demotivovat, ranit či rozladit.

A přesto, že už nemůžeme často dál – jdeme. Zima, vítr a jediný cíl: ta zelená značka vpřed. Překvapuje nás naše odhodlání. Ani nás nenapadne se zastavit a fňukat či litovat se, kráčíme s ještě větší cílevědomostí. Kéž bych se to naučila v rámci těch stěn městských.

Byla to dvoudenní meditace. Eckhart Tolle by svou knihu Moc přítomného okamžiku mohl zkrátit do jedné věty: dejte se přechod hor a budete zaručeně tady a teď.

Příroda – moc, krása, inspirace, klid, zdroj, cesta.

Nadšení i nezájem.

Energie i únava.

Po tomto víkendu jsem se znovu rozpomněla, že lidé jsou našimi zrcadly a hory zase odrazy našich běžných dní v životě: kdo jsme a kam kráčíme...