„Ty jo díííívej! Tam jsme byly!“ řekne užasle má sestra.
„To je hora, co. To je kopec! A
vyšly jsme tam sami, co noha nohu mine. Krok za krokem!“ odpovím s úsměvem.
"A koukej kolik jsme toho už ušly!!!"
Pááni, napadá mě: jak často se s takovým nadšením díváme zpátky. Jak často se ohlédneme a řekneme si WOW, jsem fakt dobrá! Tohle všechno jsem už zvládla, jenom svou vlastní silou! Díky mé vlastní síle, píli a vytrvalosti.
Já se teda ještě mám co učit...neb častěji koukám vpřed, navíc i s břichem lehce staženým.
Jdeme. Hřebenovka. Je to pořád
nahoru a dolů, nahoru a dolů. Bolí náš každičký sval a přesto přeze všechno
kráčíme do toho nejstrmějšího kopce s úsměvem od ucha k uchu –
endorfiny se vyplavují na 120 %.
Napadá mě, jak často chci stát už
někde na vrcholu, už už se chci v tom běžném životě kochat tím nádherným výhledem, který nabízí body
nejvyšší. A přitom se zapomínám dívat kopem. Zapomenu se rozhlížet uprostřed každičkého
dne doprava a doleva a vnímám pouze zarytě tu cestu vpřed, jako býk, jako
buldozer.
Funím do kopce a náhle se odvážím
se zastavit. Vítr, slunce, bzukot a zeleň – proboha, zastavujme se i v tom
každodenním shonu! Asi mi ani nedochází, kolik věcí mi běžně uniká, protože se
to děje i tady: „Jéé hele pomněnky,“ zalkne se má sestřička radostí.
Stojím na nejvyšším vrcholu Malé
Fatry a pod nohama cítím tu obrovitost té hory a mám pocit, jako bych měla její
sílu. Cítím se odvážná, je to takový ten pocit, že dokážete cokoliv! A to cítím
tady – zpocená uprostřed přírody! Ten pocit si beru sebou do města. Být tvrdá
jako příroda a přitom vlastně velmi inspirativní a klidná. Nevyzpytatelná a
vlastně velmi bezpečným přístavem mysli.
Kráčíme dál…
Prvotní nadšení vystřídá únava.
Horké slunce se schová za mraky a příroda nám náhle ukazuje druhou tvář – prší.
Když spadnou první kapky, pobaveně pozoruju výraz mé sestry. Říká něco jako: „Co
to je? To bylo v plánu? Co budeme dělat?“ Nic, jdeme dále – úplně stejně:
nahoru a dolů. Jen rychleji a s větší opatrností.
Jak často nám v životě přichází
neočekávané spršky událostí, které nás dokážou zabolet, demotivovat, ranit či rozladit.
A přesto, že už nemůžeme často
dál – jdeme. Zima, vítr a jediný cíl: ta zelená značka vpřed. Překvapuje nás
naše odhodlání. Ani nás nenapadne se zastavit a fňukat či litovat se, kráčíme s ještě
větší cílevědomostí. Kéž bych se to naučila v rámci těch stěn městských.
Byla to dvoudenní meditace.
Eckhart Tolle by svou knihu Moc přítomného okamžiku mohl zkrátit do jedné věty:
dejte se přechod hor a budete zaručeně tady a teď.
Příroda – moc, krása, inspirace,
klid, zdroj, cesta.
Nadšení i nezájem.
Energie i únava.
Po tomto víkendu jsem se znovu
rozpomněla, že lidé jsou našimi zrcadly a hory zase odrazy našich běžných dní v životě: kdo jsme a kam kráčíme...
