Běh v parku

Znáte to, občas máte pocit, že se dostáváte do kruhu – jako když běháte v parku.

První kolečko si vychutnáváte každým svalm vašeho těla.
Ač u druhého kolečka hraje jiná písnička, pocítíte rutinu – podobně jako v životě. 

Běh je navíc náhle stížen: HLE – lavička. PŘEKÁŽKA!¨

Zhluboka se nadechnete…a skočíte!

Když jste za ní, uvědomíte si, jak zbytečné bylo se jí bát – to jen vaše mysl to viděla jako problém.

Běžíte chvíli dále – s úsměvem na rtech si rutinní výkon svalů užíváte s úplně novou energií.

Ale pak se zaleknete! ZASE LAVIČKA! Ale tentokrát hned dvě za sebou!
Hlava zase sabotuje a našeptává, že to nezvládnete.
„Něco“ v oblasti prsou však přiškrceně probublává: „to se zvládne“! 

Nádech. Jedna noha. Druhá. HOP! SKOK!

A je to! Bylo to ještě snazší než posledně.

Při třetím kolečku si přeskoky přes lavičku euforicky užíváte – nic není problém. Uvědomujete si problémovost problematického problému spolu s jeho absurditou.

A co se stane při tom čtvrtém kole?
Na lavičce někdo sedí a vy si uvědomíte, že již nemáte potřebu si v hlavě vytvářet další překážky a snažit se je upoceně, se staženým hrdlem přeskakovat.

(takhle začíná moje další povídka...)