JE NĚCO VE VESMÍRU NEBO PROSTĚ JEN JEDE ŽIVOT?

Potkávám se s lidmi a pokládám otázku "na tělo": jak se máš?
Většina odpovídá podobně a dalo by se to shrnout větou: „Valí se to na mě ze všech stran a mám pocit, že nestíhám vůbec nic. Natož snad mít nějaký čas na sebe.“ Když mi to řeklo víc jak patnáct lidí, napadlo mě, že to asi nebude jen moje téma…

#

Ptám se sama sebe, jestli je to dojezd léta, nebo si jen díky přicházejícímu podzimu začínáme uvědomovat naše běžné zběsilé tempo.

Při rozhovorech jsem si potvrdila, že bez rozdílu toho, jestli jsme úspěšní nebo po uznání toužíme, bojíme se selhání. I ti s nejzdravějšími návyky po ránu bojují s brzkým vstáváním a joggingem. Ať máme den perfektně zorganizovaný nebo totální chaos, často uleháme večer s pocitem, že jsme nestihli vše.

Pokud nedržíme půst, rozhodně nezapomeneme jíst 3x (kdy je stres, tak i víckrát) denně, ale úplně s klidem odložíme pohyb, jako by nebyl stejně důležitý a nedostatek serotoninu se snažíme alespoň na chvíli doplnit kávou.

A já mám otázku na vás, i na sebe – skutečně takto chceme žít dál? 

Před pár týdny jsem se zabořila do knihy Sedmidenní víkend a totálně jsem se nadchla! Bylo tam přesně TO, co cítím, že mi tepe v srdci, že věřím, že je možné – nemuset makat 8 hodin, 5 dní v týdnu od-do, ale dovolit si pracovní dobu rozvolnit tak, aby mi v tom bylo fakt dobře. 

Proč si dopoledne nezajít do kina, když vím, že pak budu produktivněji (a hlavně radostněji!!!) makat i 10 hodin? Co si ráno zpříjemnit hodinou jógy, nebo si před obědem na zajít zaběhat? Libí se mi to, chci to, jdu to žít! Ale ejhle...

Pozoruju, že když poruším navyklé schéma, které je zakopané kurňa hluboko, protože:

·        9 let ZŠ od-do,

·        4roky SŠ od-do,

·        5 let VŠ od-do

·        a 1,5 roku práce od-do - - - najednou to nejde!

Moje vnitřní přesvědčení, že nemusím makat jak fretka, abych se strhala, se bije s rytmem těla, které potřebuje jet na výkon, aby se vyplavily hormony dopaminu. A regál HARMONIE v TESCU beznadějně zeje prázdnotou.

Je to výzva! Stejně jako ta zodpovědnost.

Většina volnonohařů mluví o svobodě. Svobodě moct si to uspořádat, jak chtějí. Pracovat, jak chtějí. To vše je krásné, jen je s tím spojená stejně bezbřehá zodpovědnost: nikdo vám totiž neříká, co udělat teď, co pak a co potom.
Nikdo vám neřekne jak, ani jestli jste to udělali dost dobře a jestli jste za den zvládli dost práce. Vy sami jste jediným soudcem.

Možná nesnášíte, když vám někdo říká, jak to máte dělat, nedejbože v jakém pořadí! Prostě pocit vlastní autonomie bezpodmínečně potřebujete. V pořádku. No, jenže za něj občas platíte ztuhlýma rukama, které se pro divné sevření v těle nedokážou pohnout, nebo je paralyzovaná vaše mysl, která neví, co dřív.

Poslední dva týdny, kdy jsem se snažila posunout se svými vizemi dál, mě úspěšně vrátily zase na začátek. Kam? Zpátky k sobě. Proč? Přistihla jsem se totiž při tom, že sedím před počítačem a mračím se, a to i přesto, že to mám v tom pracovním životě právě tak, jak jsem si už fakt dlouho přála. Moji vnitřní bubáci ale nevymizeli.

Pořád se učím ve víru denních úkolů uvolňovat a mít z nich radost – návyk ze školy, že „teď musím“. 

Denně se dotýkám toho hlubokého pocitu vnitřní prázdnoty jako při psaní diplomky, kdy jsem vůbec netušila, co budu ten dany den dělat a co z toho jako nakonec vznikne.

Stále se potykám s vlnami pochybnosti, jestli má vize, která mi tluče v srdci úplně přirozeně, bude fungovat.

Stejně jako občas z čista jasna přiletí otázka, zda to, o co se tady snažím, má nějaký smysl.

  #

Čtu teď knihu Light in the Heart of Darkness:

„Témata, která v životě právě řešíte, se s velkou pravděpodobností příliš nemění. Můžete si je ale uvědomit, a oslabit tak moc, kterou nad vámi mají.“

Tato věta mi dodala jistotu, že vše, co prožívám je v pořádku. A nebyla to jen slova v knížce, ale i spousta lidských setkání.

„Jak zvládáš ten strach ze zodpovědnosti, o kterém mluvíš?“ ptám se jednoho leadra na setkání Nech se vést, veď nebo vypadni.
„Chodím na terapie a snažím se meditovat.“

                                                                      #

Myslela jsem si, že se s tímhle potýkám jen já, nebo ti, kteří mají volnější možnost fungování během dne. A opět jsem si tím potvrdila vlastní ignorantství =D.  Ten večer jsem definitivně zahodila do koše představu, že lidé, kteří jsou v mých očích "dál než já", neprochází stejným kolotočem emocí. Rozdíl je v tom, jak se k tomu, kdo postaví.

Cítím, jak se mi nenávratně rozpadá představa o tom, že až ty věci budou tak, jak chci, tak budu šťastná, protože moje vnitřní témata se ne(z)mění samy od sebe.

Rozpadá se taky ideál o silných, schopným, jedinečných osobnostech, které nezažívají stres nebo strach z neúspěchu.

Praská ta bublina o tom, že lidi, co mají právě jeden směr a od-do, jsou spokojenější.

Všichni během těch pěti nažďouchaných dní řešíme, jak se nezbláznit z práce, dopřát si trochu pohyby, pověnovat se partnerovi, dětem a dát si alespoň jeden drink společenského večera!

(Jestli jste někdo přišel na úspěšný recept, zvu vás na oběd - chci to znát!)

Všichni se pořád donekonečna učíme, jak plout v tom, co se děje kolem nás, ale vlastně mi přijde, že bychom se spíš měli učit rozumět tomu, co se děje uvnitř nás. A to nutně nevyžaduje jíst tofu a meditovat pětkrát denně. Bohužel nám na to často nezbývá čas a pak jsme úplně nesmyslně uhnaní a vyčerpaní.

                                                                          Co tě žene???

pixabay.com

Je to skutečně o tom, kde jsem a co dělám, nebo o tom, jak to dělám a jak se přitom cítím? Tedy o přístupu.

Tohle mi nedávno řekla moje známá:

„Jak se máš?“
„Ty jako furt se něco děje, ale snažím se z toho neposrat. Řekla jsem si, že je to o mojem přístupu a beru to pozitivně,“ její hlas jasně vyjadřoval to, že není takový ta fanatická sluničkářka s batikou kolem krku, ale že si naplno uvědomuje bolestivost i náročnost daných situací, a přesto se právě do nich nebojí pozvat sílu humoru. Od toho setkání, když mám pocit, že se v týdnu se mnou všechno točí, usměju se.

Kde je vážnost, tam je ego.

Kde je smích, tam je Bůh.

Na osobním koučinku mi zacvakl další puzzlík: je to o vztazích! O lidech, se kterýma to celé dělám. Točím vesmírem, pracuju, potkávám se, směju se. Sama nejsem nikým…

Je to opravdu jen naše mysl, která staví zdi na cestě k tomu, jací chceme být.
Jak chceme žít. 

Proto má za mě smysl vracet se k sobě a pracovat na sobě. Najít si svůj vlastní vyhovující způsob, a prozkoumávat vlastní vnitřní bariéry.

Z jakého jsou materiálu? Jak je zeď široká? Co se stane, když ji přelezu? Jaká má část mě nedočkavě čeká na druhé straně? Je tam ostnaný drát? můžu zeď obejít zprava? Zleva? 
Můžu ji podhrabat?
Co se musí stát, abych ji dokázala rozsekat?


                                                                                Vytrvejte a strhnete ji.

pixabay.com

A co mi osobně pomáhá ty zdi přetrhat?

Sebedisciplína – začala jsem budíka ze sedmičky nastavovat každý den o pět minut dřív, abych se dostala na šestku a stihla svěží všechny báječné věci, co mě další den čekají.
Lidi a pokec s nimi – zjistíte, že mnozí to TO zažívají obdobně.
Meditace – jakmile začnu ztrácet kontakt se sebou samou, řítím se do průseru. A na kruháči mých opakujících se vzorců si to uvědomím dříve či později.
Písničky – sestavte si motivační playlist – zde několik tipů: 1. Come alive, 2. Co z tebe bude, 3 Chci tančit.
Filmy – o tom, že proměnit váš sen v živou realitu je možné. Mě se v poslední době nejvíc dotkl THE GREATEST SHOWMAN
COCO
JEDEN DEN

(Máte nějaké vlastní tipy na film, kde se sen stává skutečností?)

Film vás spojí s vaší představivostí, emocemi a dotknete se tak  zase vaší vnitřní síly, která je ke změně nezbytná. 

                                                                  RADOST je energie.

Víte kolik v sobě máte síly? Pusťte si svou oblíbenou písničku a pozorujte, co to dělá s vaším tělem a emocemi v něm. Já teď frčím na téhle

Roztančete cestu sebepoznání – fakt stojí za to, ač to znamená spolknutí matrixové pilulky odpojení.


Cest existuje nekonečně mnoho!
Najdete si tu svou - terapie Cesta je jednou z nich.

@Jestli jste dočetli až se, napište mi, co ve vás text vyvolal a jak to máte v životě vy?
    DÍKY!

KDY UŽ MĚ SAKRA KONEČNĚ PŘESTANE BOLET TA HLAVA?

„Měla byste začít meditovat,“ říká mi doktor na pohotovostním příjmu nemocnice Motol, kam jsem si po práci přijela pro injekci na uvolnění svalů a nervů. Ke své cenné radě přidá dva recepisy na léky uvolňující svaly a něco na spaní.

„Tak jak se vám daří?“ ptá se mě paní doktorka v lázních.
„Skvěle! Jen jsem šíleně unavená…“

#

Myslela jsem si, že je to prací, tak jsem ji změnila.
Myslela jsem si, že stresové reakce v těle vyvolává cukr, tak jsem ho vysadila.
Myslela jsem si, že když si dám „pauzu“ a klidovější režim, tak to bude cajk.

A místo toho tady sedím a říkám si ZASE?

pixabay.com

Opět přišly noci trávené s kámoškou nespavostí. I v režimu klidu a pohody mě nasává silný zvyk dát si kafíčko na kuráž. Je to zajímavé, protože objektivně chybí jakýkoliv vnější stresor – všechno se to děje ve mně, kdesi hodně hluboko a díky důkladnému pozorování si můžu říct jedno důrazné stop!

Nepřestávám přitom ale věřit na zázraky! Jen znovu vyplouvám na loď s tím, že vše, co potřebuji už dávno vím a znám. Takže:

·        Opět začínám čarovat s autopatií, která mi vrací vitální energii. Uvědomuju si díky ní intenzivněji mé vzorce jednání, které spouští bolesti všude možně po těle.

·        Každé ráno cvičím sérii jógy a SM cviků na záda a buduji si tak svou oázu klidu.

·        Vracím se k meditacím a pravidelně ráno a večer pozoruji svaly napěchované stresovou šťávičkou a díky tomu spím jako miminko.

·        Přestávám dělat vylomeniny a jím jen věci, co fakt vypadají jako jídlo!

·        Těším se na podzimní půst, který vyčistí má střeva – cukernaté bakterky třeste se!

pixabay.com

Dřív jsem pro sérii změn, které jsem cítila, že musím udělat, měla spousty výmluv a mou oblíbenou aktivitou byly odklady na „až“. A taky jsem na ni po pravdě neměla mentální kapacitu -  v pracovním prostoru, kde to nejste naplno vy, to ani nejde a ujíždět si na vlně návyků, které vám spíše ubližují, je prostě takový setrvačník.  

Ale pak jsem se nově ocitla v prostoru, po kterém jsem tolik toužila a představovala si ho při čtení knihy MŮŽEŠ COKOLIV, CO CHCEŠ. Najednou se přede mnou otevřelo pole možností, objevili se inspirativní lidé a já mohla být zase sama sebou a nehrát žádné zavděčující hry. V tomhle kouzelném prostoru, který se stal mou denní realitou, jsem se ale cítila stále stejně unaveně a znovu jsem si uvědomila, že jsem tak silná, jak má nejslabší část.

Moje rozhořčené „kdy už mě konečně přestane bolet hlava“ se tak mění na „kdy už se o sebe konečně začneš pořádně starat, maximálně pečovat o své tělo a nakládat si jen tolik, kolik unesu“.

A jdu na tom začít makat, protože člověk je mistr v „dělání“, ale občas je potřeba taky to „dolce far niente“.

 Jdete do toho se mnou? Napište mi o vašich fyzických bolístkách a zadumejte, zda si uvědomujete jejich mentální příčinu.

Já tu svou ano a říkám si, kdy jindy ji začít měnit, když ne teď?

pixabay.com