Thajská karma je zdarma

Přeji si, abych v sobě zlomila vnitřní nejistotu ve vztahu, tím či oním směrem ke štěstí obou. Děkuji.

Stalo se – dne 16.3. jsem si kolem půl čtvrté jsem si v thajské zatáčce zlomila pravé stehno a levé zápěstí. Proč? To je jednoduché: přála jsem si to. Ale bylo to opravdu nutné k tomu, abych v sobě zlomila vnitřní pocit nejistoty?

Zpětně si říkám, že ne a zároveň si uvědomuju, že se toho ve mně zlomilo mnohem více

v  Zlomil se můj vztah s přítelem -  důvěra, odevzdanost, láska.

v  Zlomil se ve mně můj vztah k životu: pokora, vděčnost, pokora!

v  Zlomil se ve mně můj vztah ke mně samotné.

Na téhle dovolené jsem skrze mé ne-vinné přání dostala ne-jednu lekci. Přináším je vám tady jako jistá doporučení - aneb pořádně si rozmyslete, než si sami budete něco přát.

Bacha na to, co si přeješ!

https://pixabay.com/cs/bublina-lucerna-sv%C4%9Btlo-nebe-3206530/

Vybavuju si ten moment v letadle, kdy píšu do deníku tu větu a říkám si: „Hlavně to nesmím napsat negativně! Nějak neutrálně…“ No zpětně to beru sportovně – taky jsem mohla použít slovesa jako rozseknout, rozlomit, rozbít…jak by ty události naší dovolené vypadaly pak?

Mám to, co jsem si přála – nejistota zlomena, partnerská podpora a láska ve vztahu nastolena. Ale za jakou cenu? Šrouby v noze, snížená pohyblivost, zima bez lyží, znovu učící se proces chození.

Tradááá a splnily se mi i další (teď se na ně dívám jako stejně nesmyslná) přání:

v  Přeji si být sama sebou v každém okamžiku.

v  Je nádherné, jak lehké je zhubnout a zpevnit si tělo.

v  Přeji si se smát, smát, smát.

v  Přeji si potkat zajímavé lidi.

v  Jsem vděčná, že jsem ochutnal TOLIK božských jídel.

v  Nikdy nezapomenu na to nádherné potápění a podmořský svět.

Ano, mé výkřiky bolesti byly skutečně velmi autentické. No a když víc jak dva dny před operací nejíte, nějaká ta hmota odpadne a ten zbytek, co na vás zůstane, se zaručeně zpevní. Když vás převáží z jedné nemocnice do druhé a řeknou: „Máte to vykloubené, ne máte to zlomené, jo a budeme vás operovat,“ máte dvě možnosti reakcí:

A)    Zblázníte se z toho

B)    Smějete se – tenhle způsob mi fungoval tisíckrát lépe

Usměvaví a free lidi, které jsem si přála potkat, nepařili na pláži s kokosem v ruce, ale místo toho se o mě láskyplně starali v každé z nemocnic, na letišti, v sanitce – všude kde jsem jako Iráček mrzáček potřebovala pomoc – další přání splněno: potkala jsem miliony thajských sestřiček, ortopedů, chirurgů, anesteziologů, rehabilitačních i saniťáků – všechno to byli velmi zajímaví lidé. Morfínu a jiných dobrůtek taky nebylo zrovna málo. Takže ty roztodivné světy, které jsem navštěvovala nebyly sice podmořské, ani jsem je neobjevovala se skafandrem a plynovou bombou, ale s kapákama, dýchací maskou a analgetiky v žíle. A nemocniční thajská strava? Ta by mohla s přehledem dostat mišelinskou hvězdu.

Tuž zkrátka příště, až někam pojedu, budu si přát: užít si to a ve zdraví se vrátit zpátky – zbytek nechám vesmíru.

Poslouchej své emoce

http://bit.ly/2uL4fZ7

„Cítíš se na řízení?“
Vlnka nejistoty říkající jasné ne!
„Hmm tak jo…?“ chci zpátky tu svobodu a jistotu, kterou jsem měla dřív.
„Zvládneš? Jsi si jistá?“
A něco ve mně signalizuje nejistotu.
„Jasně, když tak se zase prohodíme.“
Nejistě jedu boční uličkou, zdánlivě mám vše pod kontrolou, pohoda. Ale jakýsi vnitřní hlásek šeptounká: A zvládneš tu hlavní silnici? Nechceš si už sesednout?
Přece nebudu přizdisráčka! Zvládnu to!
Jak myslíš…
Několik zatáček, několik jemných zašimrání v břiše – takhle ale nešimrá dobrodružství, ale nejistota.
A pak přišla ta zatáčka, kdy se to prostě nepovedlo a já havarovala na thajském ostrově.

V životě každého z nás, než se stane nějaký průser, nehoda, „nečekaná“ událost, tak se nad hlavou rozsvítí červená kontrolka. Když ji nevěnujeme pozornost, umlčíme ji, dostaneme lekci, abychom příště poslechli své emoce.

Do konce života budu mít na levém zápěstí deseticentimetrovou jizvu – až příště nebudu vědět, jak se rozhodnout, přejedu po ní pravým prstem a vzpomenu si…

Víš, koho máš doopravdy po svém boku?

http://bit.ly/2uL4fZ7

Já na to na nějakou dobu zapomněla. Očekávání se nakupilo na očekávání a já to přestala vidět. Musela přijít nehoda, abych zase v činech partnera pochopila, jaký houževnatý a milující poklad mám vedle sebe.

Veškeré mé dosavadní chmury, myšlenky, smutky, nejistoty a krizovečky se náhle rozplynuly a mi došlo, že nejdůležitější v životě jsou oči! Tedy to, s kým kráčím životem – rodina, přátelé, partner, kamarádi.

Představte si, že byste je neměli. Nebo je už nikdy neviděli – jak by vám doopravdy bylo?

Buď zodpovědná k životu svému…

Půl roku zpátky jsem přítelovi nabourala firemní zbrusu nové auto. Tehdy jsem se modlila, abych škodu na autě neplatila, aby šla kompletně z firemní pojistky – stalo se! No, jenže karma je zdarma a hle – máme tady novou situaci: nehoda na thajském ostrově Ko Chang. A že neuhádnete, jakou částku dohromady dala škoda za nabouraný a skútr a motorku. Přihořívá? Je to tak – cena za nabourané firemní auto, které jsem pár měsíců zpátky neplatila.

Ani nevíte, s jakou radostí tentokrát tu škodu zaplatím! Opět jsem ji zavinila já. Ale tentokrát díky prožitku „žiju!“, to udělám s neskutečným vděkem.

ZODPOVĚDNOST! Už se jí nebojím – přijímám ji v každém aspektu mého života. Za každé mé rozhodnutí. Došlo mi, že nesu zodpovědnost i za svá přání.

Je to tak – ať chceš nebo ne.

Miluj své tělo!

V den nehody mnou jely výčitky: „Šestý den na dovolené, a ještě jsem se pořádně nehýbala, DNESKA už si půjdu na té pláži FAKT zaběhat, ať se ty nohy úplně nerozkydnou.“ Když jsem o hodinu a půl ležela na sanitním lehátku a na trajektu mě převáželi směr nemocnice – a bylo evidentní, že dneska, zítra ani pozítří běhat fakt nepůjdu – ukápla mi slza: „Ach ty hloupoučká…“

V nemocnici jsem se po operaci dívala na své ochablé nohy a byla jsem tak vděčná, že je mám. Prožívala jsem takové štěstí, že jsem se na ně mohla už druhý den po operaci postavit a byla jsem na sebe tak pyšná, když jsem si po čase dokázala zase sama dojít na záchod!

Tolik se těším, až zase budu moct sportovat! Asi nechytnu první kolo ani brusle, ale i tak, vím, že od teď budu vždy  prožívat neskutečnou vděčnost.

Budu upřímná - dřív jsem hodně připomínala stroj: makala jsem na sobě, abych nějak vypadala, aby moje tělo mělo tvar dle mých představ – demence! Dva měsíce už se pořádně nehýbu a víte co? Tělo pořád drží a já si musela přiznat, že jsem spokojenější, než když jsem se úzkostně snažila do všech mých plánů narvat ještě posilku, běh a kruháč.

Každý krok, který ve svém dni uděláš je zázrak.

http://bit.ly/2Gy0aZC

Bud vděčná, že funguješ.

Ležela jsem na posteli den po operaci. A pak i ten druhý. Nemohla jsem pohnout levou zlomenou rukou a ani tou pravou, protože byla znecitlivělá po anestézii. Nacévkovaná jsem prosila o klystýr, abych se mohla konečně vys­***. Na levé noze bandáž, aby tam nevznikla trombóza, pravou neschopná pohybu zírám do stropu.

A pak se začaly dít malé zázraky – postupně. Nazvala jsem je #Baby kroky Irči #. Tak třeba:

v  22.1.2018 Zajdu si sama na záchod s chodítkem!

v  16.2. Učešu si zase sama culík a zvládnu otevřít moka konvičku.

v  22.2. Zvládám chodit po kuchyni bez chodítka!

v  13.3. TANČÍÍÍÍÍM!!!

v  18.3. Můžu spěchat na metro a brát schody „na rychlo“

v  1.4. Vyjdu kopec v lese a dýchám čerstvý vzduch kolem.

Být vděčný za život

Víš, život není jen tvoje práce, tvoje depky, tvoje majetky, tvoje dovolené. Znovu mi doteklo, že můj život je i sprcha. Ano, sprcha!

Víš, jak krásné je cítit teplou vodu klouzat po zádech. Zase si být schopná umýt sama vlasy a pak je i sepnout do culíku gumičkou. Uvědomuješ si, jak precizní pohyb obou zápěstí to vyžaduje?

Od té doby, cokoliv teď dělám, dělám to s absolutní radostí. A když se mi na čele objeví vráska zamyšlení či přílišné vážnosti, usměju se =). Na operační sál mě nevezou - tak co!

Nečekej, až se ti začne něco zlého a začni to taky trénovat – výsledek stojí za to.

Krása jako základ

Každé ráno na sebe mrknu do zrcadlo a jsem sama překvapena – ta krása už nikam nemizí. Netěká. Dřív to bylo jinak. Mrška klouzavá byla proměnlivá dle mnoha proměnných. Dnes ji beru jako základ. Protože jsem našla tu krásu mnohem hlouběji, uvnitř. Ač mě to stálo pár jizev, je to krásný pocit – když s vodou po teplé vaně, kterou si zase po zahojení jizev můžete dopřát, můžete nechat odplavat i veškeré vaše ideály krásy a konečně se začít vidět jako dokonalou.

Subjektivní prožívání vlastní krásy dřív podmíněná sportovním výkonem, výživovým složením talíře, náladou či počasím, jsou náhle jasně dané – jste nádherná a je to prostě neoddiskutovatelný fakt!

Absolutní přítomnost

Sedím s babičkou s nohama hore, pod dekou pozoruju poletující sníh a piju vaječňák. Ne nejsou vánoce, ale půlka března. Plně ji poslouchám. Je víkend a já se po neskutečně dlouhé době dívám do následujících dní. Nesplývají mi v jeden chaos, ve sněť úkolů a povinností. Ano jsou nabité. Ano, těším se na ně. Ale jen to mnou na milisekundu projede a pak se zase vracím zpátky do obýváku, kde je mi moc hezky. Jsem plně v přítomnosti – včera, teď a snad budu i zítra

Tolleho odkládám na poličku. Nepotřebuju to hledat nikde v knihách – žiju to!

http://bit.ly/2Gw0Qml

U Elišky

Je neděle ráno. Venku jemně dopadá sníh na zápraží. Za oknem sýkorky zobou z krmítka a já ležím pod peřinou. Z vrchu slyším jeden z nejkrásnějších zvuků na světě – dětský smích! Jsme u kamarádky doma a já vnímám tu kouzelnou nedělní rodinou atmosféru jako vystřiženou z knížky.

Po neskutečně dlouhé době konečně nevnímám rozdíl v sobě a okolní atmosféře. Dřív jsem na plné obrátky intenzivně vibrovala stresem a napětím ať jsem byla kdekoliv. Nedokázala jsem se uvolnit. Šmitec, padla opona – zlomilo se to. A já vnímám tu opojnou pohodu, kdy prostě ráno jen tak vstanete a dáte si k snídani vajíčka.

Být pomalý

Nikdy dřív jsem nedokázala tak bravurně pozorovat, miliardy myšlenek, které musely zůstat bez akce, protože jsem se nemohla hnout ze dvou pokojů. Pomalé pohyby mě naučili si vychutnávat a všímat si každého jednoho pohybu, kdy jsem se po ránu oblékala.

Občas jsem zlostně pozorovala rychlé myšlenky, naštvané, že „tam ještě nejsem“, když jsem se pomalu začala ploužit městkými uličkami. Asi jen v totálním zpomalení vám může dojít, jak daleká je cesta mezi Náměstím republiky a Staromákem.

Uvědomila jsem si na ní téměř celý můj život a taky to, že fakt není kam spěchat.

Trpělivost je krásná dovednost – umíš ji?

Existují různé druhy trpělivosti. Tu, kterou potřebujete se svými dětmi, spolupracovníky, partnery. 

Nebo tu, kterou potřebujete k vyšívání, kutilství, šití. 

A pak je tady ta, kdy musíte mít trpělivost s vlastním tělem a neustále si připomínat, že jste právě tak silní, jako vaše nejslabší část.

http://bit.ly/2Gw0Qml

Bolest je součást života.

Příběh o bolesti s malými krůčky neskončil. Ba naopak. Ten pocit mi dělá dál společnost stejně jako ona zmiňovaná radost nebo vděčnost. Bolí to, když ráno vstátám, když se v noci otáčím i když během dne chodím. Místa v těle, která dřív byla extra pružná, jsou nyní super ztuhlá.

„Rozcvičujte to zápěstí do bolesti,“ točím zápěstím do maxima nahoru a dolů a už se jen usmívám. Bolest prostě bude vždy. Až se tohle všechno zahojí rozhýbe a bude fit, přijde operace, aby mi vytáhli šrouby a zase to bude bolet.

Má cenu být smutný kvůli něčemu, co ať chcete nebo ne, je součástí života?

Bolest fyzická nebo ta mentální – utrpení své i lidí kolem, kterému můžete jen soucitně přihlížet.

Odpověz si sám a dávej majzla na to, co si přeješ – bo síla myšlenky ti fakt dokáže zlomit i kosti.