10 věcí, které o tobě (téměř) nikdo neví

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

A JAKÉ JSOU TY TVÉ....

VEGETARIÁNKA, KTEROU VYLÉČILO MASO

„Všechno kolem jsou jen příběhy, kterým se rozhodneme věřit anebo taky ne,“ řekl mi nedávno Jirka Charvát. A ta věta mi připomněla změnu, kterou právě procházím.

∞

Do rukou mi jako z nebe začaly přílétat knihy Robina Sharmy, Louise L. Hay a Eckharta Tolleho. Víra v to, jak funguje společnost, kterou mi před sedmi lety dávalo studium sociologie, se roztříštila. Zcela nevědecky jsem hltala informace o fungujících principech života hlubších, než jsou z hloubkové analýzy dat. Dvacetileté holce se rozbily akademické brýle. A s novým pohledem na svět přišla do života řada změn – většina z nich byla špatně stravitelná hlavně pro moje okolí. Třeba že jsem přestala jíst maso.

Koupila jsem si Průvodce začínajícího vegetariána, prošla kurzem vegetariánství v praxi od Škvařilových, na FB jsem si našla vegan události, kde se scházela komunita lidí, kteří žili příběhem, kterému věřili. I tak mě ale české pochyby o bezmasé stravě vnitřně dost strašily.

Proč nejíst maso? Byly to důvody etické „nezabíjet živou bytost“, důvody zdravotní „po vysazení masa se cítím lehčí a spravilo se mi zažívání“ i ekologické „víš kolik je potřeba vody a jídla na vykrmení jedné krávy, která se pak rozřeže, naporcuje a ve finále třeba v Tescu vyhodí“?  Dávalo mi to smysl! Cítila jsem se skvěle a měla jsem kolem lidi, kteří potvrzovali to, co jsem pokládala za správné.

Krize na studiích způsobila další hledaní odpovědi: „kudy vede moje cesta“. A tak jsem se potkala s terapií Cesta. Seznámila jsem se s lidmi, kteří věřili, že to, co v životě žiješ a prožíváš, je odrazem tvých emocí, které roztáčíš uvnitř. Toto přesvědčení nevznikalo na základě čtení akademických ani jiných osvícených textů, ale z jedinečné zkušenosti metody, kdy se díky průchodu emocionálními vrstvami propadnete do něčeho, co tvoří vaši skutečnou podstatu. Do radosti, smíchu, klidu a lásky.

http://bit.ly/2A3fR8E

Po takovém prožitku „na vlastní emoce“ už nelze na druhé koukat skrze výčitky a křivdy jako dřív. Pochopila jsem, že všechny agrese jsou jen obrannými mechanismy ega. Že pod nánosy strachu, jízlivosti a zlosti je VŽDY dobrý člověk.

I v této komunitě vegetariánství dávalo smysl. Ječmenem a chlorellou odstartovalo mé veganské období, které se samovolně přehlouplo v raw. Zvedal se mi žaludek nejenom ze syrového masa, ale i sýrů. Snídat mrkev s jablkem a oříšky mi připadalo naprosto smysluplné. Svým jídlem nikomu nebližuju, paráda! Měla jsem spoustu energie a jakékoliv vařené jídlo mi ji ubíralo.

Dnes si říkám – bylo to tak skutečně nebo jsem tomu jen pod vlivem okolností uvěřila?

Po nějakém čase mě ale každá mrkev, rajče i paprika začaly šíleným způsobem tlačit v břiše. Vydala jsem se tedy znovu na cestu, hledat -  a potkala jsem se s tradiční čínskou medicínou, která apeluje na to jíst podle tělesné konstituce, v návaznosti na roční období. Otevřely se mi dveře do světa potravin, které tělo ochlazují a zahřívají. Pochopila jsem význam mé tělesné konstituce. Po pohance s mrkví jsem málem vyletěla do vesmíru – tak dobře to dělalo mému pupku!
„Měla byste zařadit více masa,“ říkala mi má čínská léčitelka, ale já byla hluchá. Stále ještě jsem věřila, že nejíst maso je správně. Stala jsem se terapeutkou Cesty a začala pomáhat lidem s jejich emocionálními problémy.

∞

Klienti a klientky mi často říkají, že mám velké štěstí, že jsem potkala terapii Cesta v tak mladém věku. Ale řeknu vám, není to žádný med. Odstartovalo to ve mně řadu procesů, které pro 21letou holku nebyly úplně jednoduché. V života, kde mí vrstevníci chodili „kalit“ a „chlastat“, si s nimi povídat o smyslu života fakt nemělo smysl! Začala jsem znovu hledat…

Ve 23 letech jsem se potkala s klukem, který měl v sobě NĚCO, co jsem chtěla taky! Překvapilo mě, že spoustu věcí, které jsem já znala z Cesty (a často si připadala moudrá jak Šalamoun), znal i on -  jen odjinud. Pověděl mi o meditacích Vipassany.

Dnes zpětně vím, že se mi líbil především jeho klid a vyrovnanost, kterou jsem uvnitř necítila.

Photo by Jojo Norell

Nespavost, zažívací problémy, úzkosti, asociální sklony a depresivní epizody, mě vedly k tomu, že jsem si sedla svůj první kurz Vipassany. Seděla jsem na zadku víc jak 12 hodin denně a dovolila, aby vyplouvaly na povrch mé mentální vzorce, tak silně fyzicky zakořeněné ve vlastním těle. Díky meditacím jsem na úrovni buněk prožila to, co jsem ve 21 letech poprvé slyšela ve filmu Tajemství:  

„Jediná realita, která skutečně existuje, je ta, která se děje uvnitř nás – vše ostatní je jen odrazem našeho vnitřního prožívání.“

Buddhovým učením se mi otevřely zase další dveře. Co mi meditace přinesly jednou větou? Vyrovnanost mysli s vědomím, že se vše neustále mění. Příběh Buddhy mi byl navíc i skvělým potvrzením toho, že jíst maso je špatně. Jenže….

∞

…přišla změna…

Kde se vzalo tu se vzalo, přišlo velmi stresové období plné změn: dvojnásobné selhání ve škole, existenční strachy spojené s hledáním prvního zaměstnání, stěhování do velkoměsta.

Potřebovala jsem se nějak ukotvit v sobě, protože kolem mě se vířil oceán a všude byl jeden velký chaos. Úpěnlivě jsem se snažila držet něčeho, co už jsem znala, jenže mi nic z toho nefungovalo.

v  Ztratila jsem víru v terapii Cesta

v  Meditace? Ani omylem!

v  Staré triky „kafe a cukry“ mi nefungovaly.

v  Ani s jídelníčkem bez lepku a laktózy jsem se nemohla normálně vys***

v  Zoufalství – kde je příčina? V těle nebo v psychice?!!!

v  Nepomohly ani odvary z TČM.

v  Super vachrlatá psychika: neustálé pochyby v sebe sama, pocity nedokonalosti a nespokojenosti z čehokoliv, co dělám.

v  Každý den byl boj o to, aby mi bylo co nejméně fyzicky zle.

v  Na radost ze života nebyla kapacita.

Ztracená na cestě…

…se objevila nová odbočka. Vydala jsem se na Pouť českou krajinou a došlo mi, jak silnou a léčivou moc příroda má. Volání mé umělecké duše, která v práci krvácela čím dál tím intenzivněji, jsem pochopila díky Soulcfrat – síla duše.

Příběh Billa Plotkina, který na vrcholu své vědecké kariéry všechno opustil, protože jeho Duše už kopala tak silně, že se to nedalo vydržet, se mnou silně zarezonovala. Dovolil si opustit všechno, „co by se podle společnosti mělo“ a dnes pomáhá lidem najít odvahu podívat se na to, kým doopravdy jsou.

Potřeba zase splynout s přírodou, mne letos vyslala na ženské putování.  V přírodě při ranních probuzeních se mi vracely vzpomínky na lehkost těla, které šlo ráno do školy a těšilo se! Záblesky odpočinutého těla, které se s radostí probouzelo do prázdninového dne plného letního slunce. Na to jsem vzpomínala v těle bez špetky energie, bez schopnosti pochopit, co dělám TAK špatně. Proč se proboha cítím tak mizerně…

V knize Plotkina jsem narazila na báseň Rilkeho:

Jak jistě zákon přitažlivosti
silný jako oceánský proud
zmocňuje se i té nejmenší věci
a táhne ji k srdci bytí.

Každá bytost - 
každý kámen, květ i dítě - 
je držena na svém místě.

Jen my ve své aroganci
odstrkujeme se od toho, k čemu každý přináležíme,
pro jakousi prázdnou svobodu. 

Kdybychom se jen odevzdali moudrosti země,
mohli bychom růst zakořeněni,
jako stromy.

Místo toho se zaplétáme do smyček vlastního tvoření
a bojujeme,
osamělí a zmatení.

A tak jako děti
začínáme se znovu učit od věcí,
neboť ony spočívají v srdci božím;
nikdy ho neopouštějí.

To nás mohou věci naučit:
padat,
trpělivě a důvěřovat vlastní tíži.
I pták tak musí učinit,
než může vzlétnout.

Rainer Maria Rilke

Při čtení mě verše silně udeřily do očí!  Musím ve svém stravování něco razantně změnit! TEĎ HNED!!! Ale mojí mysli, navyklé na kávu a cukr, se do toho vůbec nechtělo… Nedokázala jsem to…Připoutanost na příběhu o správnosti nejíst maso, byla silná.Znamenalo by to opustit všechny příběhy, kterým jsem doposud věřila.

O ketto stravě jsem poprvé slyšela ve videu Tomáše Hajzlera. Už tehdy ve mně tento příběh vyvolával děs – byl totiž totálně mimo rámec toho mého! V mém těle ale cosi toužilo po míchaných vajíčkách se slaninou s pořádným kusem másla! 

Má pokračující hypoglykemická rána mne dohnaly k lékařce, která mi doporučila „zkuste paleo stravu,“. Byla jsem dost vyděšená. Znamenalo to přehodnotit z gruntu mé představy o zdravém stravování: vyměnit tofu za vajíčka, luštěniny za steak, opustit odpolední kávičky s dortíky jako přísun energie, a věřit ve vlnu tuků. Se změnou jsem vyčkávala…

Ale jógový víkend, kde nám vařila foodbloggerka super zdravou a vyváženou veganskou stravu, byly pro moje zažívání posledním hřebíčkem do rakve. JDU DO TOHO! Odhodila jsem sacharidy jako hlavní zdroj energie a ze dne na den jsem přivítala pořádný živočišný tuk, maso, ořechy a semínka.

„Domnívám se, že v zásadě neexistuješ. Potřebuješ mě, abych ti potvrzoval, kým jsi,“
říká mi Jirka u oběda mezi sousty jeho salátu s jablkem a mého vepřového závitku s grilovanou zeleninou.

V knihovně jsem vybrakovala regály o paleo výživovém směru. Při pročítání knihy Jídlo na prvním místě jsem se jen pousmála nad příběhem stravování vysvětlovaný „návratem ke kořenům“ a jídlu našich předků dřív, než začaly rafinovaně upravované potraviny. Věděl to už Hrabal:

„Příběh, všechno má příběh – jen ho stačí vidět.“

Mohla jsem si spoustu mých mentálních stavů ušetřit, kdybych dříve přestala slepě věřit, že maso je špatné? S přechodem na paleo stravu se totiž stal zázrak nejen v mém těle, ale hlavně na úrovni psychiky. Jaké změny si uvědomuju?

v  Pravidelný záchod, bez nafouklosti střev, při vyprazdňování mi není na zvracení.

v  Lehkost v těle.

v  Navrácení přirozeného pocitu hladu.

v  Příval energie bez nutnosti pít kávu.

v  Mizí mé dosavadní úzkosti.

v  Problém ≠strach ze selhání --- problém = pojď do akce a vyřeš ho!

v  Mizí pocity ošklivosti – jsem plná, ženštější a cítím se dobře tak, jak jsem.

Nenaplnily se ani mé obávané představy s masem spojení, že:

v  Přestanu meditovat – ba naopak, zase sedím a medím.

v  Nebudu cvičit jógu – cvičím s radostí každé ráno a je mi skvěle.

Ano, cesta je skutečně jen jedna. Je to ta, která je vydlážděná naší zkušeností. A jako taková může mít nekonečné množství variant, odboček i slepých uliček…

http://bit.ly/2zWwm9c

Jirka se se mnou po obědě loučí a do ruky si bere knihu Na prahu změn. 

Jdu si ji pro zajímavost půjčit a přečíst, i přesto, že věřím, že je uvnitř mě něco, co mě vede lépe než všechna písmenka knih světa.