„Všechno kolem jsou
jen příběhy, kterým se rozhodneme věřit anebo taky ne,“ řekl mi nedávno
Jirka Charvát. A ta věta mi připomněla
změnu, kterou právě procházím.
∞
Do rukou mi jako z nebe začaly přílétat knihy Robina Sharmy,
Louise L. Hay a Eckharta Tolleho. Víra v to, jak funguje společnost,
kterou mi před sedmi lety dávalo studium sociologie, se roztříštila. Zcela nevědecky
jsem hltala informace o fungujících principech života hlubších, než jsou z hloubkové
analýzy dat. Dvacetileté holce se rozbily akademické brýle. A s novým
pohledem na svět přišla do života řada změn – většina z nich byla špatně
stravitelná hlavně pro moje okolí. Třeba že jsem přestala jíst maso.
Koupila jsem si
Průvodce
začínajícího vegetariána, prošla kurzem vegetariánství v praxi od
Škvařilových, na FB jsem si našla vegan události, kde se scházela komunita lidí,
kteří žili příběhem, kterému věřili. I tak mě ale české pochyby o bezmasé
stravě vnitřně dost strašily.
Proč nejíst maso? Byly to důvody etické „nezabíjet živou bytost“, důvody zdravotní „po vysazení masa se cítím lehčí a spravilo se mi zažívání“ i ekologické
„víš kolik je potřeba vody a jídla na
vykrmení jedné krávy, která se pak rozřeže, naporcuje a ve finále třeba
v Tescu vyhodí“? Dávalo mi to
smysl! Cítila jsem se skvěle a měla jsem kolem lidi, kteří potvrzovali to, co
jsem pokládala za správné.
Krize na studiích způsobila další hledaní odpovědi:
„kudy vede moje cesta“. A tak
jsem se potkala s
terapií
Cesta. Seznámila jsem se s lidmi, kteří věřili, že to, co
v životě žiješ a prožíváš, je odrazem tvých emocí, které roztáčíš uvnitř. Toto
přesvědčení nevznikalo na základě čtení akademických ani jiných osvícených
textů, ale z jedinečné zkušenosti metody, kdy se díky průchodu emocionálními
vrstvami propadnete do něčeho, co tvoří vaši skutečnou podstatu. Do radosti,
smíchu, klidu a lásky.
 |
| http://bit.ly/2A3fR8E |
Po takovém prožitku „na vlastní emoce“ už nelze
na druhé koukat skrze výčitky a křivdy jako dřív. Pochopila jsem, že všechny
agrese jsou jen obrannými mechanismy ega. Že pod nánosy strachu, jízlivosti a
zlosti je VŽDY dobrý člověk.
I v této komunitě vegetariánství dávalo smysl. Ječmenem a
chlorellou odstartovalo mé veganské období, které se samovolně přehlouplo
v raw. Zvedal se mi žaludek nejenom ze syrového masa, ale i sýrů. Snídat
mrkev s jablkem a oříšky mi připadalo naprosto smysluplné. Svým jídlem
nikomu nebližuju, paráda! Měla jsem spoustu energie a jakékoliv vařené jídlo mi
ji ubíralo.
Dnes si říkám – bylo to tak skutečně
nebo jsem tomu jen pod vlivem okolností uvěřila?
Po nějakém čase mě ale každá mrkev, rajče i paprika začaly šíleným
způsobem tlačit v břiše. Vydala jsem se tedy znovu na cestu, hledat - a potkala jsem se s tradiční čínskou
medicínou, která apeluje na to jíst podle tělesné konstituce, v návaznosti
na roční období. Otevřely se mi dveře do světa potravin, které tělo ochlazují a
zahřívají. Pochopila jsem význam mé tělesné konstituce. Po pohance s mrkví
jsem málem vyletěla do vesmíru – tak dobře to dělalo mému pupku!
„Měla byste zařadit více masa,“ říkala mi má čínská léčitelka, ale já byla hluchá.
Stále ještě jsem věřila, že nejíst maso je správně.
Stala jsem
se terapeutkou Cesty a začala pomáhat lidem s jejich emocionálními
problémy.
∞
Klienti a klientky mi často říkají, že mám velké štěstí, že jsem
potkala terapii Cesta v tak mladém věku. Ale řeknu vám, není to žádný med.
Odstartovalo to ve mně řadu procesů, které pro 21letou holku nebyly úplně
jednoduché. V života, kde mí vrstevníci chodili „kalit“ a „chlastat“, si
s nimi povídat o smyslu života fakt nemělo smysl! Začala jsem znovu
hledat…
Ve 23 letech jsem se potkala s klukem, který měl v sobě
NĚCO, co jsem chtěla taky! Překvapilo mě, že spoustu věcí, které jsem já znala
z Cesty (a často si připadala moudrá jak Šalamoun), znal i on - jen odjinud. Pověděl mi
o meditacích Vipassany.
Dnes zpětně vím, že se mi líbil
především jeho klid a vyrovnanost, kterou jsem uvnitř necítila.
 |
| Photo by Jojo Norell |
Nespavost, zažívací problémy, úzkosti, asociální sklony a
depresivní epizody, mě vedly k tomu, že jsem si sedla
svůj první kurz Vipassany. Seděla jsem
na zadku víc jak 12 hodin denně a dovolila, aby vyplouvaly na povrch mé
mentální vzorce, tak silně fyzicky zakořeněné ve vlastním těle. Díky meditacím
jsem na úrovni buněk prožila to, co jsem ve 21 letech poprvé slyšela ve
filmu Tajemství:
„Jediná realita, která skutečně
existuje, je ta, která se děje uvnitř nás – vše ostatní je jen odrazem našeho
vnitřního prožívání.“
Buddhovým učením se mi otevřely zase další dveře. Co mi meditace
přinesly jednou větou? Vyrovnanost mysli s vědomím, že se vše neustále
mění. Příběh Buddhy mi byl navíc i skvělým potvrzením toho, že jíst maso je
špatně. Jenže….
∞
…přišla změna…
Kde se vzalo tu se vzalo, přišlo velmi stresové období plné změn: dvojnásobné
selhání ve škole, existenční strachy spojené s hledáním prvního
zaměstnání, stěhování do velkoměsta.
Potřebovala jsem se nějak ukotvit v sobě, protože kolem mě se
vířil oceán a všude byl jeden velký chaos. Úpěnlivě jsem se snažila držet něčeho,
co už jsem znala, jenže mi nic z toho nefungovalo.
v Ztratila
jsem víru v terapii Cesta
v Meditace?
Ani omylem!
v Staré triky
„kafe a cukry“ mi nefungovaly.
v
Ani s jídelníčkem bez lepku a laktózy
jsem se nemohla normálně vys***
v Zoufalství
– kde je příčina? V těle nebo v psychice?!!!
v Nepomohly
ani odvary z TČM.
v Super
vachrlatá psychika: neustálé pochyby v sebe sama, pocity nedokonalosti a
nespokojenosti z čehokoliv, co dělám.
v Každý den
byl boj o to, aby mi bylo co nejméně fyzicky zle.
v Na radost
ze života nebyla kapacita.
Ztracená na cestě…
…se objevila nová odbočka. Vydala
jsem se na
Pouť
českou krajinou a došlo mi, jak silnou a léčivou moc příroda má. Volání mé
umělecké duše, která v práci krvácela čím dál tím intenzivněji, jsem
pochopila díky
Soulcfrat
– síla duše.
Potřeba zase splynout s přírodou, mne letos vyslala na
ženské putování. V přírodě při ranních probuzeních se mi vracely
vzpomínky na lehkost těla, které šlo ráno do školy a těšilo se! Záblesky odpočinutého
těla, které se s radostí probouzelo do prázdninového dne plného letního
slunce. Na to jsem vzpomínala v těle bez špetky energie, bez schopnosti
pochopit, co dělám TAK špatně. Proč se proboha cítím tak mizerně…
V knize Plotkina jsem narazila na báseň Rilkeho:
Jak
jistě zákon přitažlivosti
silný jako oceánský proud
zmocňuje se i té nejmenší věci
a táhne ji k srdci bytí.
Každá bytost -
každý kámen, květ i dítě -
je držena na svém místě.
Jen my ve své aroganci
odstrkujeme se od toho, k čemu každý přináležíme,
pro jakousi prázdnou svobodu.
Kdybychom se jen odevzdali moudrosti země,
mohli bychom růst zakořeněni,
jako stromy.
Místo toho se zaplétáme do smyček vlastního tvoření
a bojujeme,
osamělí a zmatení.
A tak jako děti
začínáme se znovu učit od věcí,
neboť ony spočívají v srdci božím;
nikdy ho neopouštějí.
To nás mohou věci naučit:
padat,
trpělivě a důvěřovat vlastní tíži.
I pták tak musí učinit,
než může vzlétnout.
Rainer Maria Rilke
Při čtení mě verše silně udeřily do očí! Musím ve svém stravování něco razantně změnit!
TEĎ HNED!!! Ale mojí mysli, navyklé na kávu a cukr, se do toho vůbec nechtělo…
Nedokázala jsem to…Připoutanost na příběhu o správnosti nejíst maso, byla silná.Znamenalo
by to opustit všechny příběhy, kterým jsem doposud věřila.
O ketto stravě jsem poprvé slyšela
ve videu
Tomáše Hajzlera. Už tehdy ve mně tento příběh vyvolával děs – byl totiž totálně
mimo rámec toho mého! V mém těle ale cosi toužilo po míchaných vajíčkách
se slaninou s pořádným kusem másla!
Má pokračující hypoglykemická rána mne dohnaly k lékařce,
která mi doporučila „zkuste paleo stravu,“. Byla jsem dost vyděšená. Znamenalo
to přehodnotit z gruntu mé představy o zdravém stravování: vyměnit tofu za
vajíčka, luštěniny za steak, opustit odpolední kávičky s dortíky jako
přísun energie, a věřit ve vlnu tuků. Se změnou jsem vyčkávala…
Ale jógový víkend, kde nám vařila
foodbloggerka super zdravou a vyváženou
veganskou stravu, byly pro moje zažívání posledním hřebíčkem
do rakve. JDU DO TOHO! Odhodila jsem sacharidy jako hlavní zdroj energie a ze
dne na den jsem přivítala pořádný živočišný tuk, maso, ořechy a semínka.
„Domnívám se, že v zásadě neexistuješ.
Potřebuješ mě, abych ti potvrzoval, kým jsi,“
říká mi Jirka u oběda mezi sousty jeho salátu s jablkem a mého vepřového
závitku s grilovanou zeleninou.
V knihovně jsem vybrakovala regály
o paleo
výživovém směru. Při pročítání
knihy Jídlo na
prvním místě jsem se jen pousmála nad příběhem stravování
vysvětlovaný „návratem ke kořenům“ a jídlu našich předků dřív, než začaly
rafinovaně upravované potraviny. Věděl to už Hrabal:
„Příběh, všechno má příběh – jen
ho stačí vidět.“
Mohla jsem si spoustu mých mentálních stavů ušetřit, kdybych dříve
přestala slepě věřit, že maso je špatné? S přechodem na paleo stravu se totiž
stal zázrak nejen v mém těle, ale hlavně na úrovni psychiky. Jaké změny si
uvědomuju?
v
Pravidelný záchod, bez nafouklosti střev, při
vyprazdňování mi není na zvracení.
v
Lehkost v těle.
v
Navrácení přirozeného pocitu hladu.
v
Příval energie bez nutnosti pít kávu.
v
Mizí mé dosavadní úzkosti.
v
Problém ≠strach ze selhání --- problém = pojď
do akce a vyřeš ho!
v
Mizí pocity ošklivosti – jsem plná, ženštější
a cítím se dobře tak, jak jsem.
Nenaplnily se ani mé obávané představy s masem spojení, že:
v
Přestanu meditovat – ba naopak, zase sedím a
medím.
v
Nebudu cvičit jógu – cvičím s radostí každé
ráno a je mi skvěle.
Ano, cesta je skutečně jen jedna. Je to ta, která je vydlážděná
naší zkušeností. A jako taková může mít nekonečné množství variant, odboček i
slepých uliček…
 |
http://bit.ly/2zWwm9c |
Jirka se se mnou po obědě loučí a do
ruky si bere knihu Na prahu změn.
Jdu si ji pro zajímavost půjčit a přečíst, i přesto, že věřím, že je uvnitř mě něco,
co mě vede lépe než všechna písmenka knih světa.
