Recent Posts

LONDÝNSKÁ POHÁDKA

23.11.
LONDÝNSKÁ POHÁDKA

Bylo nebylo…ale tohle opravdu bylo…

Předpůlnoční přípravy

Tak se to stalo, že jednoho večera jeden kluka jedna holka nešli spát. Místo toho před půlnocí kouzlili nad pánvičkami a hrnci, aby zaplnili plastové krabičky snídaňovou kaší, obědovou pohankou a Večeřovou pomazánkou z fazolí. Pak cvakli dveře a po vlastních nohách se přenesli na Durhamské nádraží, kde jezdí nejdražší vlaky jejich života. Za necelých 11 minut jízdy do Newcastlu zde dáte 6,9 liber (cca 255 Kč). Jaký to údiv, když ví, že se dá cestovat i na koštěti, nebo zadarmo cizím autem se zvednutým palcem.

Pokračování zde....

HELLO FROM THE OTHER SIDE


Jsi na správné straně? Na správném břehu svého života? Kráčíš s proudem, ale vlastně máš pocit, že plaveš proti proudu?

Já mám plán jako kormidelník – připlout z bodu A do bodu B. Ale dnes ráno při pohledu na veverky, které si svobodně běhají lesem, kdesi z hloubi vyplaval hlásek: „Co to tady proboha dělám.“ A vnitřní nervozitu, která často funguje jako stimul do věci, do kterých se nám nechce, které nejsou naše, odvanul vítr. A zpod tenké krustičky ledu vyvanul všechen ten smutek, který se tam ukrýval.

„Ahoj! Zdravím Tě z druhé strany břehu,“ poslouchám novou písničku ADELE Hello a po tvářích mi nekontrolovatelně tečou slzy. Už se je nesnažím zastavit. Copak dokážete zastavit déšť? Obojí má svůj význam…

Každý ho v sobě máme. Toho panáčka, který sem tam vyleze a ptá se naší uspěchané a upovídané hlavy: Jsi na správné straně řeky? A stíháš ještě koukat po kamínkách kolem? Nebo je jen ve spěchu sbíráš do váčku a nestíháš si užívat jejich krásu.

Tělo je jako nádoba plná emocí a pokud jej budete živit jenom jídlem a nedávat mu potravu pro vaši duši, dá vám to dříve či později sežrat. Tělo je kompas -  mě tak dnes zavedlo do slzavého údolí, ve kterém máčím kapesníky a říkám si „jak dlouho ještě, když už je to tak dlouho“?

Někdo mi podává deštník a já se náhle začínám usmívat, i když vím, že stále prší a moje boty budou ještě chvíli mokré. JE TO V POŘÁDKU. Usmívám se – po dešti často přichází slunce.

Jsem nyní na jiné straně břehu. Možná je víc blátivý, to ale ještě nutně neznamená, že je špatný.
Nevím, zda to byli stavitelé egyptští nebo Šmoulové, ale někdo vymyslel, že přes řeky lze stavět most.

Most přes minulost,
                                               Most z jednoho břehu na druhý,

                                                                    Most tam, kde ten Tvůj panáček může skákat a radovat se.

Protože se bude cítit, že je konečně doma.¨

Já jsem nyní na opačné straně mostu a můj panáček na mě volá: „HELLO FROM THE OTHER SIDE!“

A já vím, jaké to bude, chytit jej za ruku a zase se s ním spojit!

Vím, jak barevný život pak bude, jak mi bude veselo a lehko – a tak si říkám, že když to vím už teď!
Když už nyní vím, jaké to bude ty pocity cítit – otvírám se jím teď a tady!


I přesto, že jsem zatím na druhé straně břehu a něco vevnitř mě jako magnet volá: „HELLO FROM THE OTHER SIDE…“

JAKO BYCH NEVĚDĚLA, ŽE ZEMĚ SE TOČÍ

Mé dny probíhají asi dost podobně jako ty vaše. Možná za hranicemi jiné státu, možná platím jinou měnou a lidi mluví jiným jazykem. Ale i tady jím třikrát denně, přepadají mě chvilky euforie, smutku a zmatku. Přichází povinnosti a chvilky odpočinku. Proč se ti lidi vlastně ženou za hranice, když je to ve finále všude stejné…?

Pokračování...