Včera jsem při vybalování stanu našla čtyřlístek.
Vzala jsem jej do dlaní a projela mnou radost, jak lehce se mi to podařilo.Položila jsem jej na okraj chodníku a zapomněla na něj. Vzpomněla jsem si na to zelené štístko až večer, těsně před spaním, když jsem uviděla můj čtyřlístkový řetízek.
"Proboha, vždyť ona happy rostlinka tam pořád lěží!!!" V pymažu a s čelovkou jsem se vypravila hledat tu zelenou potvůrku tam, kde jsem ji nechala. Přece ji nenechám jen tak uschnout!
Hledala, hledala a nemohla ji najít. Pozorovala jsem při tom své pocity přemýšlela, jak je to podobné tomu běžnému životu!
V okamžiku, kdy jsme šťatsní, tak to bereme tak automaticky, že na to v zápětí zapomínáme. Zároveň nejsme ochotni akceptovat prchavost a pomíjivost tohoto pocitu, a tak jsme pak často nešťastní, že jsme se "nějak cítili", a už to tam není. tehdy jsem byl spokojenější, šťastnější a veselejší.
A když to přijde, zase si toho dostatenč nevážíme. Ano, čtyřlístek jsem nakonec našla =)
Moje poučení: nehledat štěstí kolem, nacházet jej v sobě. Dnes a denně skrze ty nejprostší okamžiky, ať už ono štístko držím v prstech, nebo se k němu blížím skrze louku trojlístků.
Recent Posts
