ŠŤATSNÉ A VESELÉ mi v uších zní
a já přemýšlím, proč každé kouzlo časem zevšední?
V našich očích vždy vyhasne jiskra z nových aut, bot či šperků zlatých,
vánoční strom v nás však udržuje radost DĚTÍ malých.
Přemýšlím, proč každé kouzlo časem zevšední?
Proč už nedokážu se radovat z baňky
jako ten pišišvor kouzelný?
Je to snad starostmi, radostmi či realitou?
NEVÍM!
Jen chci říci prostou holou větou:
DĚKUJI ti Aničko, za NÁDHERNÉ VÁNOCE!
Užívejte je i vy s upřímnou dětskou radostí.
ŠŤASTNÉ A VESELÉ ! ! !
Recent Posts
KONEC SVĚTA?
Konec světa si představuju jako davové šílenství ve všech krámech dva dny před vánoci aneb jak trefně poznamenali v rádiu: "Potřebujete na poštu? Vemte si dovolenou!"
Něco jako autobus
Představte si, že nastupujete do autobusu. Vyjíždíte ze startovací čáry. Na první pohled to vypadá, že jste se rozhodli pro danou trasu správně s číslem XY, vy však víte, že klamete tělem. Pohyb kupředu a pokrčení kolen tak, abyste si mohli pohodlně sednout na sedadlo. Je to však v rozporu s vaší myslí. Hlavou se vám honí pochybnosti, říkáte si: co, jak, kdy, kde a proč, jestli třeba vůbec? Najednou se vás zmocní úzkost-ještě jste ani nedojeli do cíle a už jste čím dál tím více přesvědčeni o mylném volbě směru. Měly jste jet jinudy! URČITĚ!!! Nejlépe autobusem YX..Ale co teď? Upadáte do apatie, nevadí nějak to do cíle dojedete. Člověk je zvláštní stvoření. Najednou se totiž přistihnete, jak se snažíte na vaši trase hledat pozitiva a nepřemýšlet nad tím, že skrze jiné zastávky byste jich napočítali daleko více. Život je však plný náhod. Najednou se spoza zatáčky objeví právě ten druhý autobus, ta druhá volba a vy víte, že do cílové zastávky dojedou oba současně. Nerozmýšlíte se ani minutu. Vystupujete! A vaše cílová stanice se tak stává novou startovačkou !
Ženy v politice?
„…když děláte nějakou funkci … každej řekne, že děláte kariéru, ale kdo bude
vychovávat to dítě, komu ho svěříte do výchovy! Ale když to dělá muž, tak se na to nikdo neptá. Když dělá (svojí práci) ředitel, ptá se někdo a kdo bude vychovávat to dítě?“ (LV
02/2004)
„Například na předvolebním mítinku, kde mě, dneska stávající poslanec, velmi hrubě
napadl, ať se radši starám o rodinu a nepletu se do politiky…to napadení bylo velmi
hrubé, a musím říct, že tehdy jsem byla velmi překvapená.“ (LV 01/2004)
CO SI O TOM MYSLÍTE VY?
vychovávat to dítě, komu ho svěříte do výchovy! Ale když to dělá muž, tak se na to nikdo neptá. Když dělá (svojí práci) ředitel, ptá se někdo a kdo bude vychovávat to dítě?“ (LV
02/2004)
„Například na předvolebním mítinku, kde mě, dneska stávající poslanec, velmi hrubě
napadl, ať se radši starám o rodinu a nepletu se do politiky…to napadení bylo velmi
hrubé, a musím říct, že tehdy jsem byla velmi překvapená.“ (LV 01/2004)
CO SI O TOM MYSLÍTE VY?
Přání k vánocům
Mám jedno přání. Chci mít životopis jako Rudolf Švaříček ! Ale to mi nikdo nekoupí, na tom musím makat sama. Tak si přeji alespoň dostatek vytrvalosti v cestě za svým cílem, ale tu v krámě taky nenajdete. Pak snad zbývá jedině zabalit to vánočního papíru kompas, abych se při cestě za svými sny nedala na scestí.
Občas se tak ráno vzbudíš a přemítáš, jestli to, co jsi až doteď od života chtěl je to, co opravdu chceš.
Slavné slevy
Je zábavné sledovat, jak se lidé hrnou do obchodů, aby své uplatnily slevové kupóny, které platí právě do dneška! Ale to se přece vyplatí! Vždyť ušetří 2O korun! Vůbec si v tom návalu adrenalinu neuvědomí, že kdyby tu věc-kterou zas až tak nutně nepotřebují- nekoupily vůbec, tak ušetří daleko více!
Prostě svá!
Není nic krásnějšího, než se "znovunajít"! Co to přesně znamená? Jdete..je zase večer. Nestihli jste zase ani z poloviny to, co jste chtěli-tudíž se to všechno přesouvá na zítřek, vše se kupí. Kolem vás taky všechno není ideální: vaši blízcí mají problémy a vy nevíte, jak jim pomoci. Ani vy se necítíte úplně v pohodě, ale nechcete nikoho těmi zdánlivými maličkostmi zatěžovat. Atak jen jdete a posloucháte přitom muziku. A najednou vám v uších začne hrát TA písnička! Už jste ji strašně dlouho neslyšeli, jak jen jste na ni mohli zapomenout? Každým tónem čiší optimismus-zažíváte neskutečnost okamžiku. Rozezpíváte se, aniž by vám cokoliv říkál čistý tón, tančíte-bez smyslu pro rytmus! V ruce se vám objeví kytara a vy hrajete na ty neviditelné struny, ikdyž to v realitě neumíte. Usmíváte se na lidi kolem a oni se usmívají na ni-ta holka s červenou čepicí.
Kam se podějem?
"Je už ve městě výzdoba?"
Polknu. Padá namě najednou dusivá tíživost, kterou asi prožívá, když už půl roku sleduje ty samé zdi, které se mění jen vrstvčkou prachu, která narůstá a mizí, narůstá a mizí. Až budu za těch pár let umírat já, uteču! Třeba do Paříže. Na kafe!
Budu na to ale mít? Peníze, sílu, odvahu?
Proč o tom tolik lidí sní a nakonec umírá v nemocnici!
Polknu. Padá namě najednou dusivá tíživost, kterou asi prožívá, když už půl roku sleduje ty samé zdi, které se mění jen vrstvčkou prachu, která narůstá a mizí, narůstá a mizí. Až budu za těch pár let umírat já, uteču! Třeba do Paříže. Na kafe!
Budu na to ale mít? Peníze, sílu, odvahu?
Proč o tom tolik lidí sní a nakonec umírá v nemocnici!
Proč jsem si smazala FB ?!
Těch důvodů byla spousta, ale prvotním impulsem bylo asi moje sebezpytování svědomí, když jsem se sama sebe ptala: „Už jsi tady zase? A co tady jako hledáš? Nikdo nenapsal, nikdo neokomentoval, tak šup odhlásit a zase něco na chvíli dělat do školy.“ To probíhalo tak třikrát, čtyřikrát denně. Říkala jsem si, ty jo kdybych si místo toho nesmyslného klikání pročetla zprávy na netu, mám přehled jako nikdo. Nebo kdybych tak začala psát všechny ty myšlenky, co se mi honí hlavou, vznikaly by trilogie(berte mě s nadsázkou prosím=) ). A tak jsem začala uvažovat, jestli nebude lepší profil smazat.
Zároveň s touhle myšlenkou mnou projela i bodavá úzkost. Ne, to přece nemůžu udělat. Vždyť se tím úplně odstřihnu od světa, nedostanu pozvánky na události, nedostanou se ke mně možné verze zkoušek, ztratím kontakt se svými zámořskými přáteli-budu outsider! Poprvé v životě jsem si dokázala představit, jak se asi cítí člověk na něčem závislí: mít chuť se nějakého zlozvyku zbavit, ale zároveň se nemoct odstřihnout od toho nutkavého pocitu ještě jednou si zapálit-ale fakt už naposledy! Tak jsem se pokusila snižovat dávky heroinu.
Přepla jsem se do stavu-offline a snažila se při práci do školy neklikat na to tlačítko PŘIHLÁŠENÍ. Ale mé snahy byly úplně marné. Kdykoliv mě něco přestalo bavit, „klikačka“ byla první možná volba-a přitom si nepamatuju, že bych se při tom cítila míň znuzená, nebo že by mi to přinášelo pocit relaxace. Vybavil se mi podobný okamžik z doby, kdy jsem ještě byla uživatelem ICQ, to bylo něco podobného. Nuda=přečíst si profily od lidí, pamatujete si to ještě vůbec? Nebo klik klik a už procvakávám ty fotky na libimseti.cz. Obě dvě věci jsem smazala ze dne na den, protože jsem měla pocit, že mě omezují. I nyní jsem si připadala závislá, ale musela jsem se sama sebe ptát, proč to tentokrát jde hůř?
Jasně, byly to ty vaše tváře. Tváře, které tak dobře znám, charaktery, které obdivuju, lidi, kteří ve mně zanechali nějakou vzpomínku-jinak bych ni neklikla na to PŘIJMOUT PŘÁTELSTVÍ. Opravdu o ně přijdu, je možné si udržet kamarády, bez toho aniž by viděli vaše aktualizované fotky, statusy, zapomenou na vás? Pane bože, JAK ŽE JE TADY TEN FB DLOUHO???
Zároveň však když jsem chodila na přednášky, na každém třetím počítači jsem viděla modrou obrazovku. V kavárně se studenti baví o nemožných profilech svých kamarádů, vypráví vám o tom, který chodí tou a když náhodou nevíte o koho jde, není problém kliknout a ukázat o koho se jedná. Jo a aha ten! Ale vždyť oni se k sobě vůbec nehodí.. Tenhle šílený fenomén, který se po světě rozšířil rychleji než mor, mě začal neskutečně iritovat, ale stále jsem byla ve fázi, že brát drogy je sice špatné, ale jak s tím přestat?
Přemýšlela jsem, co mi FB skutečně „dává“, čím „obohacuje“ můj život a přišla jsem na to, že větší uspokojení cítím, když si zajdu do posilovny. V dnešní době se neustále vymlouváme na to, že nemáme čas, ale kdybychom sečetli počet hodin TÝDNĚ strávených na téhle modré sociosíti: s kolika přáteli byste stihli u pivka probrat váš aktuální život? Nepotřebuju vědět, jestli si můj kámoš právě čistí zuby, nebo si šel utřít zadek, chci vědět, jak se skutečně má. Chci ať mi zavolá a řekne: „Všechno je na hovno, zajdem na kafe?“ A ne, aby čekal, až mu to okomentuju ve statusu spolu se stovkou dalších účastníků. Nepotřebuju, aby mi FB připomínal, kdy mají moji přátelé narozeniny-u těch, na kterých mi skutečně záleží, si to budu ráda pamatovat. A miliony gratulantů taky nepotřebuji-stokrát napsat „Všechno nej“(nej, ptž, mnt-píšeme rychleji než datlové ťukají do stromu, ale nejsme schopni používat celé věty..) je sice pěkné, ale vyvolalo to ve vás nějaké emoce? Ve mně ani úsměv. Neudělá vám to radost ve stylu „on si na mě fakt vzpomněl“! Jasně, potom jsou tady lidé, kteří bydlí třeba i na jiném kontinentu, ale nepotěší je třeba víc když uvidí vámi napsaný dopis? Když si pokecáte na Skypu? (omluva, pokud už vám přijdu moc patetická). To byl snad jediný háček, proč jsem se rozmýšlela, jestli to opravdu udělat-oni mě vidí, já je vidím a zároveň se bez Fb třeba už nemáme šanci nikdy potkat.
Došla mi slova jistého Z.B.(fakt nevím, kdo se pod tou zkratkou skrývá): „V kyberprostoru nehrají těla žádnou roli, ale kyberprostor hraje významnou roli – rozhodující a nezrušitelnou –roli v životě těl." Kolikrát, když jste byli někde na nějaké akci, jste si řekli: „Hmm, ta se možná povedla, tu si šoupnu na zeď. Ta by mohla pobavit, tahle zase šokovat.“ Hurá z party domů, zapnout počítat a nalogovat-pokud je film Social network natočen podle pravdy, tak nutno podotknout, že ta slečna byla pro Marka Zuckerbergka motorem opravdu k velké věci. Facebook se stal naší druhou realitou. Kolikrát jste si letos s přáteli fyzicky prohlédli fotky z dovolené, vyvoláváte si je ještě vůbec? A kolikrát jste slyšeli: „Jak bylo v Řecku? Jo dobře, však mám nějaké fotky na „fejsu“ neviděl jsi je?“
Bylo rozhodnuto, ale smazat si profil trvalo déle, než jsem si myslela. Uvědomila jsem si, kolik tam mám uložených informací: úkoly ohledně školy, poštovní adresy a hlavně než jsem si zkopírovala adresy těch z vás, na které nemám ani mobil a třeba bych vás v budoucnu potřebovala kontaktovat-to byla brigádka! Poslední zaváhání přišlo při rozhodnutí deaktivovat nebo smazat, ale já tu cigaretu nakonec místo uložení do skříně, fakt radši spláchla do záchodu.
A jestli se tam někdy vrátím? Možná. Dokážu si představit, že se tam dají vysledovat cenné informace na nějaký školní projekt alá chování lidí na FB. Jaký typ fotek lidi zaujme? Jaký bude věkový průměr lidí za deset let? Smažou FB, nebo ho nechají ve svých život zároveň se svou profesní kariérou? Teď ale nemám potřebu dělat pokusné králíky ani z vás, ani ze sebe.
Zároveň s touhle myšlenkou mnou projela i bodavá úzkost. Ne, to přece nemůžu udělat. Vždyť se tím úplně odstřihnu od světa, nedostanu pozvánky na události, nedostanou se ke mně možné verze zkoušek, ztratím kontakt se svými zámořskými přáteli-budu outsider! Poprvé v životě jsem si dokázala představit, jak se asi cítí člověk na něčem závislí: mít chuť se nějakého zlozvyku zbavit, ale zároveň se nemoct odstřihnout od toho nutkavého pocitu ještě jednou si zapálit-ale fakt už naposledy! Tak jsem se pokusila snižovat dávky heroinu.
Přepla jsem se do stavu-offline a snažila se při práci do školy neklikat na to tlačítko PŘIHLÁŠENÍ. Ale mé snahy byly úplně marné. Kdykoliv mě něco přestalo bavit, „klikačka“ byla první možná volba-a přitom si nepamatuju, že bych se při tom cítila míň znuzená, nebo že by mi to přinášelo pocit relaxace. Vybavil se mi podobný okamžik z doby, kdy jsem ještě byla uživatelem ICQ, to bylo něco podobného. Nuda=přečíst si profily od lidí, pamatujete si to ještě vůbec? Nebo klik klik a už procvakávám ty fotky na libimseti.cz. Obě dvě věci jsem smazala ze dne na den, protože jsem měla pocit, že mě omezují. I nyní jsem si připadala závislá, ale musela jsem se sama sebe ptát, proč to tentokrát jde hůř?
Jasně, byly to ty vaše tváře. Tváře, které tak dobře znám, charaktery, které obdivuju, lidi, kteří ve mně zanechali nějakou vzpomínku-jinak bych ni neklikla na to PŘIJMOUT PŘÁTELSTVÍ. Opravdu o ně přijdu, je možné si udržet kamarády, bez toho aniž by viděli vaše aktualizované fotky, statusy, zapomenou na vás? Pane bože, JAK ŽE JE TADY TEN FB DLOUHO???
Zároveň však když jsem chodila na přednášky, na každém třetím počítači jsem viděla modrou obrazovku. V kavárně se studenti baví o nemožných profilech svých kamarádů, vypráví vám o tom, který chodí tou a když náhodou nevíte o koho jde, není problém kliknout a ukázat o koho se jedná. Jo a aha ten! Ale vždyť oni se k sobě vůbec nehodí.. Tenhle šílený fenomén, který se po světě rozšířil rychleji než mor, mě začal neskutečně iritovat, ale stále jsem byla ve fázi, že brát drogy je sice špatné, ale jak s tím přestat?
Přemýšlela jsem, co mi FB skutečně „dává“, čím „obohacuje“ můj život a přišla jsem na to, že větší uspokojení cítím, když si zajdu do posilovny. V dnešní době se neustále vymlouváme na to, že nemáme čas, ale kdybychom sečetli počet hodin TÝDNĚ strávených na téhle modré sociosíti: s kolika přáteli byste stihli u pivka probrat váš aktuální život? Nepotřebuju vědět, jestli si můj kámoš právě čistí zuby, nebo si šel utřít zadek, chci vědět, jak se skutečně má. Chci ať mi zavolá a řekne: „Všechno je na hovno, zajdem na kafe?“ A ne, aby čekal, až mu to okomentuju ve statusu spolu se stovkou dalších účastníků. Nepotřebuju, aby mi FB připomínal, kdy mají moji přátelé narozeniny-u těch, na kterých mi skutečně záleží, si to budu ráda pamatovat. A miliony gratulantů taky nepotřebuji-stokrát napsat „Všechno nej“(nej, ptž, mnt-píšeme rychleji než datlové ťukají do stromu, ale nejsme schopni používat celé věty..) je sice pěkné, ale vyvolalo to ve vás nějaké emoce? Ve mně ani úsměv. Neudělá vám to radost ve stylu „on si na mě fakt vzpomněl“! Jasně, potom jsou tady lidé, kteří bydlí třeba i na jiném kontinentu, ale nepotěší je třeba víc když uvidí vámi napsaný dopis? Když si pokecáte na Skypu? (omluva, pokud už vám přijdu moc patetická). To byl snad jediný háček, proč jsem se rozmýšlela, jestli to opravdu udělat-oni mě vidí, já je vidím a zároveň se bez Fb třeba už nemáme šanci nikdy potkat.
Došla mi slova jistého Z.B.(fakt nevím, kdo se pod tou zkratkou skrývá): „V kyberprostoru nehrají těla žádnou roli, ale kyberprostor hraje významnou roli – rozhodující a nezrušitelnou –roli v životě těl." Kolikrát, když jste byli někde na nějaké akci, jste si řekli: „Hmm, ta se možná povedla, tu si šoupnu na zeď. Ta by mohla pobavit, tahle zase šokovat.“ Hurá z party domů, zapnout počítat a nalogovat-pokud je film Social network natočen podle pravdy, tak nutno podotknout, že ta slečna byla pro Marka Zuckerbergka motorem opravdu k velké věci. Facebook se stal naší druhou realitou. Kolikrát jste si letos s přáteli fyzicky prohlédli fotky z dovolené, vyvoláváte si je ještě vůbec? A kolikrát jste slyšeli: „Jak bylo v Řecku? Jo dobře, však mám nějaké fotky na „fejsu“ neviděl jsi je?“
Bylo rozhodnuto, ale smazat si profil trvalo déle, než jsem si myslela. Uvědomila jsem si, kolik tam mám uložených informací: úkoly ohledně školy, poštovní adresy a hlavně než jsem si zkopírovala adresy těch z vás, na které nemám ani mobil a třeba bych vás v budoucnu potřebovala kontaktovat-to byla brigádka! Poslední zaváhání přišlo při rozhodnutí deaktivovat nebo smazat, ale já tu cigaretu nakonec místo uložení do skříně, fakt radši spláchla do záchodu.
A jestli se tam někdy vrátím? Možná. Dokážu si představit, že se tam dají vysledovat cenné informace na nějaký školní projekt alá chování lidí na FB. Jaký typ fotek lidi zaujme? Jaký bude věkový průměr lidí za deset let? Smažou FB, nebo ho nechají ve svých život zároveň se svou profesní kariérou? Teď ale nemám potřebu dělat pokusné králíky ani z vás, ani ze sebe.
Jen na chvíli si TO představte..
Jak byste strávili svou poslední hodinu života, kdyby přišla právě teď, v tomto okamžiku a neexistovala by jakákoliv překážka splnit libovolný průběh vašich finální šedesáti minut? Já bych se nahá zabalila do deky a sedla si na mrazivý balkón-abych si uvědomila reálnost okamžiku a pomíjivost vlastního těla. Otevřela bych si výběr z bobulí, zapálila dámské cigáro a začala KONEČNĚ PSÁT!
