Stává
se nám to doma celkem běžně – většinou u klidné kávy nebo druhé sklenky vína.
Já a mé sestry máme jinou „pravdu“, než je ta, které věří mí rodiče. Může to
být pravda o životě, stravování, výchově dětí, chování se ve vztahu, pracovním
vytížení, trávení volného času. Debata často končí vírem emocí, kdy se
zpravidla alespoň jeden z členů naštve na tolik, že něčím třískne a
odběhne, začne brečet, nebo se o celé věci odmítne dál bavit, protože „má svou
pravdu“.
 |
| http://www.dobakonce.cz/wp-content/uploads/2013/05/true-false.jpg |
#
Po
novém roce jsem byla v Ha-divadle na přednášce o
post-pravdě, která byla o tom, jak se v dnešním světě mizí dříve
stanovené hranice mezi světem iracionálně emocionálním a tím logicky
racionálním, který spojujeme s vědou nebo politikou. (VELMI DOPORUČUJI K POSLECHU!!!)
A
pár dní na to jsem viděla film Tohle je náš
svět. Je o otci, který vychovává svých pět děti odstřižené od
civilizace, učí je jak přežít v divoké přírodě, a zároveň jim poskytuje
veškerou inteligentní a studijní výbavu, aby z nich nebyli Tarzani, ale měli
svůj názor na literaturu, politické dění, o kterém však čtou pouze z knih.
 |
| https://storage.cinemaware.eu/katalogy/images/3/f/3fdd1433-2c90-11e6-9adf-9c8e9959be16.jpg |
Často
ve svém okolí pozoruju potřeby dnešních mladých lidí ostříhávat se od konzumu
všude kolem a navracet se do přírody, k prostotě bytí, zpátky ke kořenům.
Je to jakési vtipné esíčko, které obepsalo tvar: naši rodiče mohli vystoupit
z chudoby svých rodičů, dopřát nám hojnost a luxus, a my nyní netoužíme po
ničem více, než tento těžce vydřený a vybudovaný život opustit, protože nám
nedává smysl.
Tendence
„odstříhávat se“ mohou být různě
extrémistické - někdy jsou jen
odstřižením se od civilizace „na zkoušku“ jako ve filmu Všechen čas
na světě, jindy představují silnou filozofii rodičů, kde pak děti od pěti
let vyrůstají s koníky jako v dokumentárním snímku Jmenuji se Ela. Nebo představují podobu
„nového zeleného luxusu“. Píše o něm socioložka Líbrová v knihách:
 |
| http://www.worn.cz/public/files/0ba/186155-Matavenero_01-tile.jpg |
Když
autorka říká luxus, nemyslí tím šperky, auta ani „all inklusive“ dovolené u moře, ale možnost
vzdát se své kupní síly, úspěchu v kariéře a přestěhovat se s rodinou do
míst, kde není slyšet hluk tramvají, vaše pozornost není rozstřelována jednou
reklamou a kulturní akcí za druhou a večer místo televize můžete nad hlavou
pozorovat nebe plné hvězd. Taková místa dnes již existují, například ve
Švédsku, Jižně od Stockholmu, kde vznikla vesnička, která je známá svou super-eco-hippies pověstí.
Ve
filmu Tohle je náš svět mi
došlo, co se děje při konfrontaci se „dvěma světy“: „ten konzumní, luxusní“
versus „ten v dobrovolné skromnosti, přírodě, v totálním odstřižení…“ Jak způsob života „zelenáče“ může vypadat
zcela absurdně, pošahaně a až na hraně se zdravým rozumem. Je to asi jako když
jedna strana maminek dnes bojuje proti očkování, zatímco ta druhá je odsuzuje za
nezodpovědné a hloupé.
Ve
scéně filmu, kde má otec na pohřbu své ženy proslov působí jako blázen, u
kterého, kdybych neznala díky předešlým scénám kontext jeho slov, bych byla tou
první, co by volal policii. U stolu, kde otevřeně mluví se svými dětmi o sexu a
depresi, bych byla pštrosem, který by se styděl do morku kostí, kdybych neznala
kontext jeho hodnot, které ho k upřímné komunikaci vedly. Představuju si,
že podobně tak to má jedna strana maminek, kterým po očkování ochrnuly děti –
ta druhá nesdílí jejich zkušenost, a tak nedokážou pochopit jejich pravdu a
přesvědčení. Cítím podobnost i v diskuzích, které se nesou
v atmosféře nepochopení ze strany mých rodičů, když se debata stáčí směrem
k tomu, že „recyklací to nekončí, ale začíná“; „že koupí oblečení činím
politické rozhodnutí“, „že snížením konzumace masa sice nezachráním planetu,
ale když se podívám na světovou nadprodukci, cítím, že musím začít u sebe a
nejíst maso mi dává absolutní smysl“.
Nesuď druhého,
když jsi nenosil/a jeho kalhoty – to je pravda, která mě díky filmu znovu
praštila do očí!
Po
zhlédnutí filmu jsem zůstala oněměle civět do stropu, kde mám nalepené
fosforeskující hvězdy jako slabou, městskou útěchu. CO JE TEDY SPRÁVNĚ? Jednu
dobu jsem byla přesvědčená, že žít v lese, na eko-farmě je jediný správný
a zdravý styl života. Film mi však krásně odzrcadlil, že oba extrémy mohou být
zdraví škodlivé!
Nemůžu
spát, mluvím o mých myšlenkách s přítelem:
„Ale vždyť jako rodič vždycky děláš to nejlepší pro své dítě! Jak se to pak může tak jednoduše obrátit proti tobě?“
 |
| https://www.kamsdetmi.com/_data/admin/clanky/scio/9587539_xl.jpg |
„Nikdy neděláš to nejlepší pro své dítě, ale pro sebe.“
„Cože? Tomu nerozumím. Jak jako pro sebe? Tak snad to děláš pro to děcko sakra ne?“
„Ne, ty si projdeš nějakou zkušeností, na základě které nabydeš přesvědčení, že tohle je nejlepší pro tebe, a tudíž i pro tvé dítě, ale pak se často ukazuje, že to dítě chce nebo potřebuje něco úplně jiného.“
„Na tom něco bude. Ale pak je to přece ještě o mnohem víc těžší! Protože když si projdu zkušeností, že televize a sladkosti jsou škodlivé a budu to dítěti s tou nejlepší vírou a myšlenkou odpírat, abych ho ušetřila té dementní zkušenosti, kterou jsem prošla já, tak mu ve finále můžu ještě víc uškodit.“
Koloběh
– přírody – i stylů života – přesvědčení a pohledů na výchovu…….točí se mi
z toho hlava.
Říká
se, že pravda je jenom jedna. Do určitého věku věříte, že ji mají rodiče.
Pak
třeba věříte v Boha,
Buddhu,
Vesmír,
nebo sebe sama…
Já jdu každopádně ten večer spát
s novým přesvědčením, že pravda neexistuje…
…a že možná není ani tak
důležitá, jak jsem si doposud myslela.
