Přiletí a odletí

Naše nálady jsou jako ptáci nad hlavou. Někdy je pozorujeme ze země a smějeme se jim. Jindy jim však dovolíme, aby nám kroužili nad hlavami jako supi a ukusovali si z nás životní energii zaživa.
Vím, jaké to je být tím svobodným ptákem.
Vím i jaké to je být tou chodící mrtvolou.
Vím jaké pocity jsou spojeny s letem i bloubáním,
strachem i sněním.

Co však stále nevím je, jak najít zaručený čudlík k tomu, aby se mi v případě havárky či přistání podařilo zase svobodně vzlétnout.

A tak se občas potácím bludištěm strachů, zabahněná od všech negativních hnojů mnohokrát zahlédnu Východ z toho bludiště a záměrně se mu vyhnu.
JAKO BY MI TAM SNAD BYLO DOBŘE...

Racionálně všemi rozumím, vím, že z bludiště musím ven, ale vymlouvám se na to, že nemám sílu. Že nevím, jak na to ( jakoby mě nenaučili chodit již v prvním roce mého života).

Někdy si pak sednu na bobek a brečím v tom bludišti. Brečím sama nad sebou: nad svou nemožností, strachy i úzkostmi, zbytečnými obavami. To bloudění trvá různě dlouho: pár hodin, den, dva. U někoho i měsíče či roky.

Zatím jsem naštěstí vždycky dokázala utřít posmrkaný, usoplený nos do rukávu, udělat kotrmelec a zase vstát.

Často však jen proto, že jste mě v tom nenechali ! ! !
Děkuji.

Co to tu fouká za větříček?

Dnes mi přišla do života lekce. Vedla mě k zamyšlení, jak jít životem s lehkostí. Ne jako uragán a tajfun, který ničí všechno kolem: nadšení a energii, bourá vztahy a přátelství.

Rozhodla jsem se, že budu tím větrem, který si hraje s větvemi naší břízy: lehce fouká, ale přitom je nepoláme.

Není ráno jako Ráno - a někdy to je na RÁNU!

I přesto, že ještě neskončil únor, mám vám takový pocit – JE JARO!

Dnes ráno se mi vstávalo jaksi ztěžka a mi již po několikáté došlo, že není ráno jako rána. Jsou rána, ale také Rána nebo rááána – a někdy je to při pohledu do zrcadla pořádná RÁNA ve stylu „Neznám Tě, ale umyju Tě“.

Když máte Rána, odkopnete energeticky přikrývku a s nadšením pobíháte po bytě – čeká vás vzrušující den nabitý neočekávanými věcmi.

Jindy máte jen rána – to jsou takové ty nemastné neslané dny, kdy vám ten den sletí tak nějak mezi prsty. Nepřítomně zapínáte konvici. Možná bez energie, ale není tam ani příliš velké rozladění. Prostě další den.

A pak jsou ráááána. A to máte pocit, že byste potřebovali pár volů, aby vás z té postele dostal. Zhnuseně vypnete budík a přejete si zapomenout, že zaznovil. Zaspat jako na základce. Ale ouha – ta mysl už jede, už přemýšlí a vymýšlí. Frustrace roste, nechce se vám  z postele, ale necítí sílu pohnout levou nohou, pravou rukou a dovolit pyžamu, aby se potkalo i s jiným vzduchem, než tím, který se nachází pod vaší zaprděnou přikrývkou. Možná Nakonec váš stroj-tělo nějak nakopnete: cvičením, kávičkou – jak kdo. A možná tady bude celý váš den ve stylu zombie. Na čem to záleží? Na VAŠEM rozhodnutí.

Jednu věc totiž mají všechna rána společnou: zatím jste vždycky vstali. Aniž by vás někdo nutil..
A možná, že když jste měli jen ráno nebo ráááno, zjistili jste, že ten den byl nakonec moc fajn. Stačilo vystoupit z té teplé zón pohodlí zvaná přikrývka.

Ano,  v tyto dny po ráno stále chybí sluníčko. Chci sdílet jednu věc, která mi poslední dobou funguje. Než ráno vstanu, promítnu si hlavou všechny ty věci, co mě v ten den čekají. A začnu se na těšit. Někdy trochu násilím, protože co si budem povídat, co je vzrušujícího na praní ponožek nebo podrthávání písmenek zvýrazňovačem.

Ale světe div se, babo spadni – vede to k vyšší spokojenosti během dne, ať máte ráno, Ráno nebo rááááááno.

Přeji Vám nádherný úterní den!