Zvykli jsme si, že dnes je normální prostě "jen tak nějak fungovat".
Nechali se ušlapat šedí, namísto abychom nadále vnímali duhu každého dne.
Recent Posts
Ikona kávy
Sedím a usrkávám šálek kapučína. Přála bych si, aby tento okamžik NIKDY neskončil. Kolem mě proudí davy lidí a já se cítím šťastná.
Pozoruju, jak se ti mravenci v lidské velikosti hemží a prodírají mezi regály - já jsem naštěstí v bezpečí svého koutu, za kofeinovou oponou.
Dívám se, jak se zájmem berou různé předměty do a zase je pokládají zpět - jo, za chvíli jsou hold Vánoce!
Nevím, jestli to dělá ta vanilková příchuť kávy, nebo vědomí, že všechny ty nákupy vlastně znamenají, že chtějí předat svým nejbližším trochu lásky - mám radost!
Po očku pokukávám na postarší pár, kteří popijí risretto. Nemluví, přítomný okamžik jim absolutně vystačí, aby zářili jako vánoční komety.
Dívám se i na mladou dvojici, která labužnicky ujídá dvojitou pěnu kapučína spolu s čokoládovým kusem místní dobroty.
Asi jsem příliš nostalgická a sentimentální, neboť i na takovém franšízovém místě jako je prodejna Tchibo, mi opět ta nádhera, která se skrývá v aktu pití kávy. Možná, že některým ta káva ani nechutná, aniž by si to uvědomovali. Možná, že skutečným důvodem pití tohoto nápoje je vonění k pocitu radosti, užívání si mléčné pěny klidu a ochutnávání radosti a smíchu ve dvou a více lidech.
Namítnete možná, že toto se dá prožít i u jiného pitiva a já nebudu moci cokoliv namítat. Ano, ale káva se v důsledku všudypřítomné reklamy stala ikonou oázy klidu, obrázkem úspěšnosti, spokojené rodiny i opravdového přátelství. A my ten předkládaný obraz kopírujeme, neboť nám v tom zběsilém každodenním shonu často nabízí jedinou chvilku opravdového klidu a pohody.
Pozoruju, jak se ti mravenci v lidské velikosti hemží a prodírají mezi regály - já jsem naštěstí v bezpečí svého koutu, za kofeinovou oponou.
Dívám se, jak se zájmem berou různé předměty do a zase je pokládají zpět - jo, za chvíli jsou hold Vánoce!
Nevím, jestli to dělá ta vanilková příchuť kávy, nebo vědomí, že všechny ty nákupy vlastně znamenají, že chtějí předat svým nejbližším trochu lásky - mám radost!
Po očku pokukávám na postarší pár, kteří popijí risretto. Nemluví, přítomný okamžik jim absolutně vystačí, aby zářili jako vánoční komety.
Dívám se i na mladou dvojici, která labužnicky ujídá dvojitou pěnu kapučína spolu s čokoládovým kusem místní dobroty.
Asi jsem příliš nostalgická a sentimentální, neboť i na takovém franšízovém místě jako je prodejna Tchibo, mi opět ta nádhera, která se skrývá v aktu pití kávy. Možná, že některým ta káva ani nechutná, aniž by si to uvědomovali. Možná, že skutečným důvodem pití tohoto nápoje je vonění k pocitu radosti, užívání si mléčné pěny klidu a ochutnávání radosti a smíchu ve dvou a více lidech.
Namítnete možná, že toto se dá prožít i u jiného pitiva a já nebudu moci cokoliv namítat. Ano, ale káva se v důsledku všudypřítomné reklamy stala ikonou oázy klidu, obrázkem úspěšnosti, spokojené rodiny i opravdového přátelství. A my ten předkládaný obraz kopírujeme, neboť nám v tom zběsilém každodenním shonu často nabízí jedinou chvilku opravdového klidu a pohody.
snídaně se střídá s obědem
jaro, léto s podzimem
a já se těším, co přinese další den
? třeba budu tančit s medvědem?
Život jako dovolená
Žít život jako na dovolené:
-dovolit si ranní klidnou kávu
-zapomenout na čas
-dovolit si noční drink
-dovolit si ten klidný a rozradostněný pocit uvnitř, co zvoní jako ta rolnička vánoční
-dovolit si relax a klidnou mysl
-dovolit si se smát a usmívat, jakoby všechny povinnosti byly dovolené
Dovolit si nedovolené.
Otevřít závoru a nechat proudit veškeré dovolení pro to, abychom si byli schopni užívat každý den s úsměvem, ať se v něm děje cokoliv
Přestala jsem spěchat a stala se přesýpacími hodinami
Přestala jsem spěchat a začala tančit průběhem dne.
S vědomím toho, že jednou je to to bude v rytmu pomalého blues, jindy divokého jivu.
Jak se to stalo? Měla jsem místo hlavy kamennou skálu, kterou podpíraly dřevěné tyčky. Hlavu, která se bála všech těch okolních informací. Ale ak se vám ale stala zvláštní věc. Ta skála se rozdrolila v písek. A já viděla sama sebe, jak si na břehu moře pohrávám s tím pískem a vybírám si jen taková zrníčka, která jsou pro mě relevantní.
Stala jsem se přesýpacími hodinami: žádná vteřinová ručička!
A navíc - tím úzkým hrdlem projde jen omezené množství zrnek písku, takže nehrozí, že by se mi všechny ty myšlenky zase rozsypaly jako přetržené stavidlo.
S vědomím toho, že jednou je to to bude v rytmu pomalého blues, jindy divokého jivu.
Jak se to stalo? Měla jsem místo hlavy kamennou skálu, kterou podpíraly dřevěné tyčky. Hlavu, která se bála všech těch okolních informací. Ale ak se vám ale stala zvláštní věc. Ta skála se rozdrolila v písek. A já viděla sama sebe, jak si na břehu moře pohrávám s tím pískem a vybírám si jen taková zrníčka, která jsou pro mě relevantní.
Stala jsem se přesýpacími hodinami: žádná vteřinová ručička!
A navíc - tím úzkým hrdlem projde jen omezené množství zrnek písku, takže nehrozí, že by se mi všechny ty myšlenky zase rozsypaly jako přetržené stavidlo.
Pamatuji si, jak jsem se před X lety koukala na fotky mých mladých rodičů a smála se některým outfitům.
Dneska jsem potkala tři holky v bláznivých legínách.
Po čase jsem pak přestala počítat kolik z nich mělo kalhoty jak před velkovou vodou a vysoké barevné ponožky.
Dnes a denně se učím, že nemusím rozumět všemu.
Dneska jsem potkala tři holky v bláznivých legínách.
Po čase jsem pak přestala počítat kolik z nich mělo kalhoty jak před velkovou vodou a vysoké barevné ponožky.
Dnes a denně se učím, že nemusím rozumět všemu.
Tak mi dnes řekli, abych vymazala svoje pocity - dost blbí, když to je právě to, co mi jde zachytit nejlíp.
A kolotoč pochybností se roztočil:
"Kde jsem a kam směřuji."
Při ranní jízdě vlakem se mi objevila věta : "Jedeme na hory!" Kolikrát jsem ji již slyšela a kolik roztodivných pocitů se začaly prohánět po mém těle.
A už to dělám zase - jdu do emocí.
Ha, kudy z toho ven?
Jak přijmout okolí, aniž by dnes a denně nedocházelo k popírání toho, kým skutečně jsi a kam skutečně jdeš ! ! !
A kolotoč pochybností se roztočil:
"Kde jsem a kam směřuji."
Při ranní jízdě vlakem se mi objevila věta : "Jedeme na hory!" Kolikrát jsem ji již slyšela a kolik roztodivných pocitů se začaly prohánět po mém těle.
A už to dělám zase - jdu do emocí.
Ha, kudy z toho ven?
Jak přijmout okolí, aniž by dnes a denně nedocházelo k popírání toho, kým skutečně jsi a kam skutečně jdeš ! ! !
