JE NĚCO VE VESMÍRU NEBO PROSTĚ JEN JEDE ŽIVOT?

Potkávám se s lidmi a pokládám otázku "na tělo": jak se máš?
Většina odpovídá podobně a dalo by se to shrnout větou: „Valí se to na mě ze všech stran a mám pocit, že nestíhám vůbec nic. Natož snad mít nějaký čas na sebe.“ Když mi to řeklo víc jak patnáct lidí, napadlo mě, že to asi nebude jen moje téma…

#

Ptám se sama sebe, jestli je to dojezd léta, nebo si jen díky přicházejícímu podzimu začínáme uvědomovat naše běžné zběsilé tempo.

Při rozhovorech jsem si potvrdila, že bez rozdílu toho, jestli jsme úspěšní nebo po uznání toužíme, bojíme se selhání. I ti s nejzdravějšími návyky po ránu bojují s brzkým vstáváním a joggingem. Ať máme den perfektně zorganizovaný nebo totální chaos, často uleháme večer s pocitem, že jsme nestihli vše.

Pokud nedržíme půst, rozhodně nezapomeneme jíst 3x (kdy je stres, tak i víckrát) denně, ale úplně s klidem odložíme pohyb, jako by nebyl stejně důležitý a nedostatek serotoninu se snažíme alespoň na chvíli doplnit kávou.

A já mám otázku na vás, i na sebe – skutečně takto chceme žít dál? 

Před pár týdny jsem se zabořila do knihy Sedmidenní víkend a totálně jsem se nadchla! Bylo tam přesně TO, co cítím, že mi tepe v srdci, že věřím, že je možné – nemuset makat 8 hodin, 5 dní v týdnu od-do, ale dovolit si pracovní dobu rozvolnit tak, aby mi v tom bylo fakt dobře. 

Proč si dopoledne nezajít do kina, když vím, že pak budu produktivněji (a hlavně radostněji!!!) makat i 10 hodin? Co si ráno zpříjemnit hodinou jógy, nebo si před obědem na zajít zaběhat? Libí se mi to, chci to, jdu to žít! Ale ejhle...

Pozoruju, že když poruším navyklé schéma, které je zakopané kurňa hluboko, protože:

·        9 let ZŠ od-do,

·        4roky SŠ od-do,

·        5 let VŠ od-do

·        a 1,5 roku práce od-do - - - najednou to nejde!

Moje vnitřní přesvědčení, že nemusím makat jak fretka, abych se strhala, se bije s rytmem těla, které potřebuje jet na výkon, aby se vyplavily hormony dopaminu. A regál HARMONIE v TESCU beznadějně zeje prázdnotou.

Je to výzva! Stejně jako ta zodpovědnost.

Většina volnonohařů mluví o svobodě. Svobodě moct si to uspořádat, jak chtějí. Pracovat, jak chtějí. To vše je krásné, jen je s tím spojená stejně bezbřehá zodpovědnost: nikdo vám totiž neříká, co udělat teď, co pak a co potom.
Nikdo vám neřekne jak, ani jestli jste to udělali dost dobře a jestli jste za den zvládli dost práce. Vy sami jste jediným soudcem.

Možná nesnášíte, když vám někdo říká, jak to máte dělat, nedejbože v jakém pořadí! Prostě pocit vlastní autonomie bezpodmínečně potřebujete. V pořádku. No, jenže za něj občas platíte ztuhlýma rukama, které se pro divné sevření v těle nedokážou pohnout, nebo je paralyzovaná vaše mysl, která neví, co dřív.

Poslední dva týdny, kdy jsem se snažila posunout se svými vizemi dál, mě úspěšně vrátily zase na začátek. Kam? Zpátky k sobě. Proč? Přistihla jsem se totiž při tom, že sedím před počítačem a mračím se, a to i přesto, že to mám v tom pracovním životě právě tak, jak jsem si už fakt dlouho přála. Moji vnitřní bubáci ale nevymizeli.

Pořád se učím ve víru denních úkolů uvolňovat a mít z nich radost – návyk ze školy, že „teď musím“. 

Denně se dotýkám toho hlubokého pocitu vnitřní prázdnoty jako při psaní diplomky, kdy jsem vůbec netušila, co budu ten dany den dělat a co z toho jako nakonec vznikne.

Stále se potykám s vlnami pochybnosti, jestli má vize, která mi tluče v srdci úplně přirozeně, bude fungovat.

Stejně jako občas z čista jasna přiletí otázka, zda to, o co se tady snažím, má nějaký smysl.

  #

Čtu teď knihu Light in the Heart of Darkness:

„Témata, která v životě právě řešíte, se s velkou pravděpodobností příliš nemění. Můžete si je ale uvědomit, a oslabit tak moc, kterou nad vámi mají.“

Tato věta mi dodala jistotu, že vše, co prožívám je v pořádku. A nebyla to jen slova v knížce, ale i spousta lidských setkání.

„Jak zvládáš ten strach ze zodpovědnosti, o kterém mluvíš?“ ptám se jednoho leadra na setkání Nech se vést, veď nebo vypadni.
„Chodím na terapie a snažím se meditovat.“

                                                                      #

Myslela jsem si, že se s tímhle potýkám jen já, nebo ti, kteří mají volnější možnost fungování během dne. A opět jsem si tím potvrdila vlastní ignorantství =D.  Ten večer jsem definitivně zahodila do koše představu, že lidé, kteří jsou v mých očích "dál než já", neprochází stejným kolotočem emocí. Rozdíl je v tom, jak se k tomu, kdo postaví.

Cítím, jak se mi nenávratně rozpadá představa o tom, že až ty věci budou tak, jak chci, tak budu šťastná, protože moje vnitřní témata se ne(z)mění samy od sebe.

Rozpadá se taky ideál o silných, schopným, jedinečných osobnostech, které nezažívají stres nebo strach z neúspěchu.

Praská ta bublina o tom, že lidi, co mají právě jeden směr a od-do, jsou spokojenější.

Všichni během těch pěti nažďouchaných dní řešíme, jak se nezbláznit z práce, dopřát si trochu pohyby, pověnovat se partnerovi, dětem a dát si alespoň jeden drink společenského večera!

(Jestli jste někdo přišel na úspěšný recept, zvu vás na oběd - chci to znát!)

Všichni se pořád donekonečna učíme, jak plout v tom, co se děje kolem nás, ale vlastně mi přijde, že bychom se spíš měli učit rozumět tomu, co se děje uvnitř nás. A to nutně nevyžaduje jíst tofu a meditovat pětkrát denně. Bohužel nám na to často nezbývá čas a pak jsme úplně nesmyslně uhnaní a vyčerpaní.

                                                                          Co tě žene???

pixabay.com

Je to skutečně o tom, kde jsem a co dělám, nebo o tom, jak to dělám a jak se přitom cítím? Tedy o přístupu.

Tohle mi nedávno řekla moje známá:

„Jak se máš?“
„Ty jako furt se něco děje, ale snažím se z toho neposrat. Řekla jsem si, že je to o mojem přístupu a beru to pozitivně,“ její hlas jasně vyjadřoval to, že není takový ta fanatická sluničkářka s batikou kolem krku, ale že si naplno uvědomuje bolestivost i náročnost daných situací, a přesto se právě do nich nebojí pozvat sílu humoru. Od toho setkání, když mám pocit, že se v týdnu se mnou všechno točí, usměju se.

Kde je vážnost, tam je ego.

Kde je smích, tam je Bůh.

Na osobním koučinku mi zacvakl další puzzlík: je to o vztazích! O lidech, se kterýma to celé dělám. Točím vesmírem, pracuju, potkávám se, směju se. Sama nejsem nikým…

Je to opravdu jen naše mysl, která staví zdi na cestě k tomu, jací chceme být.
Jak chceme žít. 

Proto má za mě smysl vracet se k sobě a pracovat na sobě. Najít si svůj vlastní vyhovující způsob, a prozkoumávat vlastní vnitřní bariéry.

Z jakého jsou materiálu? Jak je zeď široká? Co se stane, když ji přelezu? Jaká má část mě nedočkavě čeká na druhé straně? Je tam ostnaný drát? můžu zeď obejít zprava? Zleva? 
Můžu ji podhrabat?
Co se musí stát, abych ji dokázala rozsekat?


                                                                                Vytrvejte a strhnete ji.

pixabay.com

A co mi osobně pomáhá ty zdi přetrhat?

Sebedisciplína – začala jsem budíka ze sedmičky nastavovat každý den o pět minut dřív, abych se dostala na šestku a stihla svěží všechny báječné věci, co mě další den čekají.
Lidi a pokec s nimi – zjistíte, že mnozí to TO zažívají obdobně.
Meditace – jakmile začnu ztrácet kontakt se sebou samou, řítím se do průseru. A na kruháči mých opakujících se vzorců si to uvědomím dříve či později.
Písničky – sestavte si motivační playlist – zde několik tipů: 1. Come alive, 2. Co z tebe bude, 3 Chci tančit.
Filmy – o tom, že proměnit váš sen v živou realitu je možné. Mě se v poslední době nejvíc dotkl THE GREATEST SHOWMAN
COCO
JEDEN DEN

(Máte nějaké vlastní tipy na film, kde se sen stává skutečností?)

Film vás spojí s vaší představivostí, emocemi a dotknete se tak  zase vaší vnitřní síly, která je ke změně nezbytná. 

                                                                  RADOST je energie.

Víte kolik v sobě máte síly? Pusťte si svou oblíbenou písničku a pozorujte, co to dělá s vaším tělem a emocemi v něm. Já teď frčím na téhle

Roztančete cestu sebepoznání – fakt stojí za to, ač to znamená spolknutí matrixové pilulky odpojení.


Cest existuje nekonečně mnoho!
Najdete si tu svou - terapie Cesta je jednou z nich.

@Jestli jste dočetli až se, napište mi, co ve vás text vyvolal a jak to máte v životě vy?
    DÍKY!

KDY UŽ MĚ SAKRA KONEČNĚ PŘESTANE BOLET TA HLAVA?

„Měla byste začít meditovat,“ říká mi doktor na pohotovostním příjmu nemocnice Motol, kam jsem si po práci přijela pro injekci na uvolnění svalů a nervů. Ke své cenné radě přidá dva recepisy na léky uvolňující svaly a něco na spaní.

„Tak jak se vám daří?“ ptá se mě paní doktorka v lázních.
„Skvěle! Jen jsem šíleně unavená…“

#

Myslela jsem si, že je to prací, tak jsem ji změnila.
Myslela jsem si, že stresové reakce v těle vyvolává cukr, tak jsem ho vysadila.
Myslela jsem si, že když si dám „pauzu“ a klidovější režim, tak to bude cajk.

A místo toho tady sedím a říkám si ZASE?

pixabay.com

Opět přišly noci trávené s kámoškou nespavostí. I v režimu klidu a pohody mě nasává silný zvyk dát si kafíčko na kuráž. Je to zajímavé, protože objektivně chybí jakýkoliv vnější stresor – všechno se to děje ve mně, kdesi hodně hluboko a díky důkladnému pozorování si můžu říct jedno důrazné stop!

Nepřestávám přitom ale věřit na zázraky! Jen znovu vyplouvám na loď s tím, že vše, co potřebuji už dávno vím a znám. Takže:

·        Opět začínám čarovat s autopatií, která mi vrací vitální energii. Uvědomuju si díky ní intenzivněji mé vzorce jednání, které spouští bolesti všude možně po těle.

·        Každé ráno cvičím sérii jógy a SM cviků na záda a buduji si tak svou oázu klidu.

·        Vracím se k meditacím a pravidelně ráno a večer pozoruji svaly napěchované stresovou šťávičkou a díky tomu spím jako miminko.

·        Přestávám dělat vylomeniny a jím jen věci, co fakt vypadají jako jídlo!

·        Těším se na podzimní půst, který vyčistí má střeva – cukernaté bakterky třeste se!

pixabay.com

Dřív jsem pro sérii změn, které jsem cítila, že musím udělat, měla spousty výmluv a mou oblíbenou aktivitou byly odklady na „až“. A taky jsem na ni po pravdě neměla mentální kapacitu -  v pracovním prostoru, kde to nejste naplno vy, to ani nejde a ujíždět si na vlně návyků, které vám spíše ubližují, je prostě takový setrvačník.  

Ale pak jsem se nově ocitla v prostoru, po kterém jsem tolik toužila a představovala si ho při čtení knihy MŮŽEŠ COKOLIV, CO CHCEŠ. Najednou se přede mnou otevřelo pole možností, objevili se inspirativní lidé a já mohla být zase sama sebou a nehrát žádné zavděčující hry. V tomhle kouzelném prostoru, který se stal mou denní realitou, jsem se ale cítila stále stejně unaveně a znovu jsem si uvědomila, že jsem tak silná, jak má nejslabší část.

Moje rozhořčené „kdy už mě konečně přestane bolet hlava“ se tak mění na „kdy už se o sebe konečně začneš pořádně starat, maximálně pečovat o své tělo a nakládat si jen tolik, kolik unesu“.

A jdu na tom začít makat, protože člověk je mistr v „dělání“, ale občas je potřeba taky to „dolce far niente“.

 Jdete do toho se mnou? Napište mi o vašich fyzických bolístkách a zadumejte, zda si uvědomujete jejich mentální příčinu.

Já tu svou ano a říkám si, kdy jindy ji začít měnit, když ne teď?

pixabay.com

A DO TŘEBONĚ DORAZILO ŠVÉDSKO!

Najela jsem do třetího týdne mého lázeňského života. Je sice srpen a slunce stále svítí, ale po ránu už stávkuje a odmítá hřát. Má dnešní pohoda chutná po Miňonkách. Uvařte si dobrý čaj a pojďte se zachumlat do mého třeboňského zpravodajství plného bublinek a masáží.

Slovník lázeňský

Protože nemám šanci, abych zde zapadla věkově, snažím se alespoň pochytat místní slova, která zde lázeňští hosté a personál používají. Má slovní zásoba se rozšiřuje o:

Kočkodrom = kolonáda, kde lázeňští pupkáči mlsně očumují lázeňské paničky, které se vehementně snaží zastavit proces stárnutí. Těm s ohnutými zády a berlemi nikdo moc pozornosti nevěnuje. Jak to říkal můj šéf: „no jo, my chlapi jsme zvířátka“.

Podvodka = masáž, kde nemusíte podvádět, abyste se tam dostali, ani se nejedná o chratitaivní projekt „návrat do civilizace“, kde by vás masíroval bývalý podvodník – je to normální masážní procedura, kde vás šikovná paní masíruje pod vodou s hadicí v ruce. Bedra a mezilopatkové svaly jsou největší pošušňání!

Myškolap = recepce

Přišel káh = počasí se významně ochladilo a podzim zaťukal na dveře

Rondo = místní pajzlík, který je legendou všech Xletých lázeňkářů, kteří večer odhazují berle do kouta a paří zde do jedné do rána. Nebo spíš pařili. V prvním týdnu se tenhle podnik zavřel a řeknu vám, na chodbách i lehátkách, kde se nesmí mluvit, žilo jen jedno téma: „kam jako teď budeme chodit tančit“?

Švihák lázeňský = místní legenda, dnes už pán 96 let, který se drží na nohou pomocí chodítka a podle kterého je doopravdy složená tato písnička. Ač už nemá sil poctít některou z místních dam společným tanečkem jako dřív, stále dělá čest svému jménu a neuvidíte ho v ničem jiném než bílých plátěných kalhotách a košili.

Spolubydlící  

Bydlím s paní (68), která je čundračka každým coulem. Když hodila šungit do pěti litrové zavařovačky na vodu a hodila jaggera na mražák, věděla jsem, že si budem rozumět. Nápis na dveřích ZÁKAZ POUŽÍVÁNÍ VLASTNÍCH VARNÝCH KONVIC A OHŘÍVACÍCH SPIRÁL NA POKOJI okomentovala větou: „No tak o kávovarech tady nic nepíšou,“ šibalsky mrkla a vytáhla svůj vlastní. A tak při líných odpoledních drobíme do bílých peřin čoko trojhránky a vaříme si kafe a je nám normálně dobře. JO! A když neví, sedne si na postel a zeptá se kyvadla.

Takhle mi třeba doporučila na můj rozvrkočený žaludek jaggera ve tři ráno nebo heřmánek do ucha na můj zánět. Tohle je dost ezo už i na mě. Ale i tak ji mám ráda.

Denní rytmus v lázních

Můj život tady má čtyři pevné body dne: snídani, oběd, večeři a knížku v batohu. Pro veškeré mé dietní omezení mě šoupli do rautové zóny, kde jsou jen klienti, co si lázně platí – all inclusive hadra! Mezi číšnicemi mám milou přezdívku „dieta“ – hlídají mě jako ostříži, a tak si můžu nechat zajít chuť na lepkové wafle…ach jo.

Denně mám dvě až čtyři procedury, takže se buď masážuju, koupu, laseruju, magnetuju, nebo cvičím – jógu, SM systém nebo v posilovně s fyzioterapeutem. V mezidobí většinou spím u knížky nebo ještě častěji koukám do nebe a přemítám, kolik vrstev má únava – ta mrška se mě totiž ne a ne pustit.

Po dvou týdnech konečně začínám cítit, že se moje roztěkaná mysl zklidňuje, před spaním uvolněně dýchám a budím se do rán bez bolestí hlavy a zad – v takový zázrak jsem už ve svém životě fakt nedoufala!

Denně tady někdo vleze na velkou staromódní váhu. Je provokativně umístěná hned naproti vytríně se zákusky. Většinou se návštěva váhy neobejde bez výkřiků jako „no fúj!“ nebo „ach jo“ nebo „no jo, to ta lázeňská strava“ a jiný na to „houby strava, málo kola a hodně dortíčků“.

Ano mrkající dortíčky jsou zde prostě téma – kafíčko a zákuseček to je hold lázeňský evergreen ve vitrínách se mění jako počasí. Neustále mizí a objevují se nové a nové a já si říkám, kdo to sakra furt láduje!

JO! A kapři třeboňští tady kolem vás buď lítají v zeleno zeleném rybníku Svět vzduchem, nebo vám je naservírujou s tatarkou v podobě hranolek.

Momenty nemyslící

Jednotlivé procedury zde mají svou sílu. Sice se vám zdá, že ležíte „jenom patnáct minut ve vaně“, ale když je v ní nasypaná slatina, přichází pak nemyslící kóma, kdy prostě nedokážete scvaknout tlačítko ON a tělo se propadne se záškuby těla někam hooodně hluboko. Takhle chutná odpočinek! Tělo tady dostává víc relaxu, než je schopné unést, a tak spolu hodně spíme.

Chroničtí lázeňkáři

Všichni vám tady přejí „ať vás dají do kupy“. Jo, to je klasický přístup všech starších ročníků, kteří zde jezdí třeba i sedmnáct let. Procedury mají jen tak bočkem, a hlavně si to tady přijeli užít! Mě už v druhém týdnu, kdy se vyhrabu z největšího vyčerpání, dochází, že jen masážovat se nestačí, ale musím sama taky začít cvičit. Starší lidé to mají jinak: „mě stačí, aby někdo řekl Třeboň a já už jsem zdravá,“ říká moje spolubydla.

 Za ty roky tady vzniklo mnoho lázeňských přátelství i milostných avantýrek. Ale bacha! Třeboň je malá, každý se s každým zná a „fakt se tady nic neutají“, jak mě se zdviženým prstem upozornila paní od masážní vany. No, materiál na sérii povídek by zde byl značný – každý jeden člověk oplývá tolika životními příběhy, že když si ke mně sem tam někdo sedne ke stolu a začne vyprávět, často se mi z toho roztočí hlava. Některé věci fakt dokáže narafičit jen lidský osud…

Hmmm, můj pan ortoped mě upozorňoval, že prý „bacha na lázeňské švihák“. Že Třeboň bývá divoká, ale já jsem vám došla k závěru, že jediní borci, na které se dá koukat jsou plavčíci, kteří buď prodávají lístky na bazén, nebo hlídkujou důchodce v bazénu – takže upoutat jejich pozornost je krajně nemožné.

Všimla jsem si ještě jedné jinakosti – zatímco já jsem zde přijela fakt maximálně odpočívat, generace 60+ zde přijela žít. Takže zatímco já v mezidobí čumím němě do zeleně stromů, oni se na kolonádě zapředávají do několikahodinových hovorů. Já jdu po večeři s čajem v ruce na pokoj a těším se na čtení knížky, oni vyrážejí na tanečky. A zatímco spím na lehátku, oni berou kolo a vyráží po zelené nahonit kilometry.

Paní, která mě masíruje podvodní hadicí mi říká zajímavou teorii: „No oni se vlastně fakt nejvíc protáhnou, když si daj to červené a protancujou u toho tři hodiny. To se ty svaly uvolní mnohem víc než během půlhodinového cvičení a fyzioterapeuti je pak chválej.“

Poprvé cítím mladost jako diskriminaci

„No a nejste na to, abyste tady byla moc mladá?“ tohle už jsem slyšela několikrát a docela mě to baví. Zdá se, že vzhledem k věkovému složení lázní existuje jakýsi zažitý stereotyp, že musíte mít minimálně čtyřicet a mít zoperováno nějako fakt závažného, aby ty lázně byly jako pro vás.

Často to zde starším lidem vyvracím a povídáme si na téma „jak ti mladí jsou dneska zase uhonění a vystresování“. Často si vzpomenu na mé přátele a říkám si, jak by bylo skvělé, kdyby takhle každý mohl do lázní – vypnout mysl a nechat se hýčkat. Věřím, že zdravé stravovací, cvičící návyky, a hlavně klidový režim jako prevence, by ušetřili nejedné nemoci a chorobě, se kterou zde pojišťovny pak posílají lidi 50+, u kterých je už bohužel příliš pozdě měnit něco jako zajeté vzorce.

Když si s nimi povídám, potvrzuje se mi, že většině lidí udělají lázně tak na půl roku dobře, ale pak se to zase zhorší a oni se těší na další turnus. Proč? Je to jednoduché – necvičí. Dokonce ani mladá mamina (35) s vyhřezlou plotýnkou. Je mi z toho smutno a říkám si, co se v životě lidí musí stát, aby fakt vzali zodpovědnost za své zdraví naplno i mimo zdi lázeňské.

Zkrátka bych se podepsala pod to, co mi říká paní v šatně, co do lázní jezdí jedenáct let: „Často tady přemýšlím, že bych toto přála zažít jednou ročně každé mámě malých dětí.“

A já bych pod to vlastně přidala všechny lidi, kteří hrajou hru jménem život…

Lázně z jiného úhlu

Hodně si zde povídám s lidmi, kteří kolem nás skáčou a poskytují nám s úsměvem veškerou péči –recepční, paní u masážní vany, masérka či číšnice a řeknu vám, občas si připadám, že ty lidi vykořisťuju.

To třeba, když se dozvím číslo 22/den – to je počet lidí, které denně projde rukama masérky. Občas, když vypadne kolegyně, tak musí makat i o víkendech, a tak třeba jedou nonstop od pondělí do neděle. Ach jo, je mi z toho úzko. Z povídání je cítit, že lidi zde fakt mají strach o práci: „To víte, onemocnět, to si skoro nemůžete dovolit, protože tím nabouráte celý režim a pak za vás musí zaskakovat kolegyně, a to jí taky nechcete dělat. Je to hold zodpovědnost, no.“

A co má Švédsko jako spojené s Třeboní?

Pocity – pocity – pocity. Když první týdny zavřu oči pod stínem stromu, kde se schovávám pod srpnovým sluníčkem a vím, že jediné, co mě čeká v ten den je oběd, přenesu se vzpomínkami k moři. Pohoda, která chutná po zmrzlině, kterou si dáte na kolonádě v Chorvatsku.       

A pak jednoho rána slunce ochladne, na bruslích přejíždím přes opadající listí a každý stín náhle dýchá v rytmu podzimu. Procházím se kolem rybníkových plošin a není to jen jeho názvem LÁSKA, že je mi tak nějak hezky. Pohled na smrkové stromy, opuštěné chatičky uprostřed rybníku a paprsky klouzající po vodní hladině mi připomenou momenty, když si s mými vlasy hrál švédský vítr.

A mě znovu dojde, že nehraje roli, zda jde o rybník nebo jezero. Tohle všechno má svědomí můj vnitřní klid, který mi byl poslední měsíce vzdálenější než Jupiter se Saturnem dohromady.

Klid, který mě zase objal a já ho teď mohu zase cítit v sobě při každém třeboňském kroku.

KDYŽ JSEM MIMO SVŮJ STŘED aneb 5 tipů, jak se do něj vrátit

V životě přichází období, kdy máte pocit, že jste „tak trochu mimo“. Nepoznáváte sami sebe. Příčinou můžou být velké životní změny, nespokojenost s tím, jak věci aktuálně máte nebo i zdravotní problémy, které vám berou veškerou vnitřní energii. Ať je to cokoliv, cítíte, že jako byste měli cizí kůži hada. Mrkněte, co mi v takovém období naposledy pomohlo. Jsou to věci jednoduché, a o to větší mají sílu.

PSÁT SI DENÍK

Mám ráda citát: „Dřív jsem psal proto, abych změnil svět. Dnes píšu, abych ušetřil za psychologa.“ Papír zkrátka snese všechno. Všechny vnitřní strachy, pohltí veškeré úzkosti a bude mlčky naslouchat vaším nejniternějším obavám, aniž by je komukoliv vyžvanil. Nebude se ani zlobit, když na každé druhé stránce budete jak kolovrátek opakovat znovu a znovu stále ten stejný problém – fyzický, psychický, vztahový či emocionální.

Deníky, které si píšete léta vám navíc umožní nahlídnout o rok či dva nazpátek a třeba i zjistit, že se furt patláte v tom samém a už je prostě potřeba něco začít dělat jinak! Psaní vám vypustí páru a může odšpuntovat třeba i vztek na sebe sama, který vás nakopne k potřebným změnám.

https://pixabay.com

ZAZDROJOVAT SE!

Pokud je vám v životě aktuálně z jakéhokoliv důvodu nedobře, je potřeba hledat zdroje, které vám do žil dolijou radost po kbelíkách! A ano, máte pravdu – pokud je vám fakt mizerně, tak se vám nic nechce míň než dělat věci, které máte rádi. Možná už ani nevíte, co to je. Radím vám – překonejte to a přijměte i to, že děláte něco, u čeho jste dřív cítili radost a dnes to tam není. Vytrvejte a věřte, že se to opět objeví.

Může jít o malinkaté věci. Zajděte si do hezkého podniku na dobré kafčo a vemte si fajn knížku. Vypněte na chvíli myslící analyzující hlavu – tancem nebo procházkou v přírodě. Zajděte si na vernisáž! Vždyť o tom mluvíte už TAK DLOUHO!!! Objevujte vaše město, ve kterém žijete – vsadím se, že je tam stále spousta věcí k vidění. Buďte s lidmi, se kterými se cítíte přijímaní a v bezpečí.

https://pixabay.com

PŘIJMĚTE, ŽE NIC NENÍ DLE VAŠICH PŘEDSTAV

Často právě, když je nám nejmizerněji vyplouvá na povrch náš vnitřní kritik a tepe do nás, co všechno bychom měli dělat lépe – jak jíst, jak cvičit, jak spát, jak se chovat k druhým. A my jsme víc a víc frustrovaní, protože se snažíme vykolejit a měnit ty nefunkční vzorce a věci, ale v daný moment je to jako tahat metrák uhlí rukama.

V knize Na prahu změn jsem se tuto výše popsanou radu dočetla a neskutečně se mi ulevilo! V době, kdy jediné, co v mém životě bylo stabilní, byla postel, do které jsem večer ulehala, jsem sice viděla ten ideál zdravě se stravující a cvičící holky, ale přijala jsem, že teď prostě potřebuju frčet na kofeinu, abych měla alespoň minimální pocit, že žiju a sem tam v návalu smutku a samoty sežrat v deset večer celou čokoládu. 

https://pixabay.com

Sice mě tehdy dost děsilo, že mi to zůstane už napořád, ale když jsem si to dovolila, začala celá ta destruktivní konstrukce postupně slábnout. Celou tu dobu mi v hlavě blikalo totiž i něco dalšího.

VĚŘTE, ŽE NIC NETRVÁ VĚČNĚ! VŠE SE NEUSTÁLE MĚNÍ

Nikdo není permanentně šťastný ani zamilovaný. Přijdou období hádek, pochyb a nejistot. Stejně tak věřte, že i tenhle pocit, že nosíte tělo někoho jiného a mluví za vás někdo druhý a chováte se jako někdo třetí, pomine. Důležitý je vnitřní klid, který v tom životě prostě občas je a jindy je vám vzdálený jako Sahara.

Možná se k druhým chováte bez špetky respektu, zájmu a lásky – věřte, že se to změní.
Možná nemáte rádi sami sebe a nevíce, co od života chcete – věřte, že se to změní.
Možná se perete s řadou fyzických trápení, které vám neskutečně otravují život – věřte, že se to změní!

Když budete chtít. Když v pokoře vytrváte. S vědomím, že ať se mi teď v tom životě děje cokoliv, děje se to z nějakého důvodu a sice teď možná vůbec nerozumíte tomu, co vás to má naučit, ale až si tím projdete, pochopíte to a budu z vás lepší člověk.

A až se to stane, a vy budete cítit prchavé záblesky nebo možná i gejzíry okamžiků štěstí – užívejte si je! Protože se to zase změní - to je přirozenost života.

https://pixabay.com

POUŠTĚT EMOCE

Abyste to, co popisuju výše dokázali naplno, musíte dát plný prostor vašim emocím, ať se ve vás děje cokoliv!

Jste nasraní – zakopejte si, zabouchejte si do polštáře, rozbíjejte talíře.

Jste smutní? A co potřebujete? Být sami? Čokoládu? Romantický film, abyste se mohli vyplakat? Dovolte si to, prožijte si to – ideálně sami, naplno. Bez pomoci druhých.

Sžírají vás nepopsatelné stavy žárlivosti? Mluvte o tom s partnerem a ciťte to přitom v těle.

Máte všude v těle agonii? Pozorujte ji, prozkoumávejte vaše nejčernější dno. Každé ráno si pusťte nějakou symbolickou píseň pro toto období a proskenujte tělo, jak se v něm cítíte dnes a jak silná je emocionální nálož ve vašem těle dnes. Úterý, středa, čtvrtek, pátek. Sílí? Slábne?

Jen když se otevřete naplno emocím, které vás tlačí v těle a nedovolují vám žít naplno, můžete se zase dotknout toho, kým doopravdy jste!

https://pixabay.com

BÝT LASKAVÁ

Sama k sobě i k druhým. Když je vám z jakéhokoliv důvodu mizerně, je to často ten nejtěžší úkol vůbec. Ptejte se sami sebe: „co bych udělal/a, kdybych se bezpodmínečně miloval/a.“ A udělejte to! Ať je to jakkoliv divné, ztřeštěné nebo bizarní. Je to TO, co potřebujete, abyste vám bylo zase líp.

Mě osobně hodně pomohlo chovat se k sobě jako k malému dítěti, které potřebuje naplňovat základní potřeby. Jsem už dospělá, nikdo to za mě neudělá, a tak si veškerou potřebnou pozornost a péči musím dát sama – bylo to jako katapult, který mě zase vrátil do vlastního středu.

https://pixabay.com

A důležití jsou také lidé kolem. Někdy je snazší cítit dobro a laskavost k druhým než sám k sobě – zvlášť když jsme na sebe příliš přísní. A tak, když pro druhé cokoliv uděláte, usmějte se na ně. Když jim pomůžete, může se ve vašem těle objevit třeba jen mikro pocit radosti, vděku zkrátka něčeho pozitivního. Vnímejte to, ciťte to a zkoušejte to rozlít do zbytku těla. Věřte, že přijde den, kdy se tenhle pokažený kohoutek zase naplno roztočí a bude z něj valit proud vděku a lásky.

A do té doby, buďte trpělivý. Vše má svůj čas a když se tráva spálí ničivým žárem slunce, i jí chvíli trvá než se zase zazelená.

Irča

-            - terapeutka metody Cesta

JSI ALTERNATIVEC NEBO KONVENČŇÁK? JAK TO MÁŠ?

Dáš si na večeři chleba se šunkou a sýrem nebo mrkvičku namočenou v humusu? Chodíš makat do fitka nebo máš svou oblíbenou akademii tai-či? A se svým zdravotním problémem jdeš k doktorovi, nebo navštívíš léčitele?

Zdroj: https://pixabay.com/

∞

Sedím u vína s kamarádkou terapeutkou, která se právě vrátila ze semináře NO EGO RETREAT, kde tlumočila. Za roky vlastní praxe mi velmi střízlivě líčí své zážitky. Z debaty nad vynikajícím Merlotem nás vyruší dva chlapíci. Tipuju jim tak třicet šest plus. Přesto, že oni pijou pivo a my víno, naše stoly a hovor se spojí v jeden. Během prvních vět zjišťujeme, že jsou to kliničtí psychologové – o lalá! V ten moment máme o téma diskuze postaráno.

Posilněna vínem a tématem mé diplomové práce o předávání břemene zodpovědnosti mezi alternativní a klasickou medicínou, vstupuju do debaty se značnou kuráží, a zároveň velmi otevřenou myslí a absolutním respektem k jejich práci. Pánové to mají jinak, což mi ale – v mé naivitě – dojde až po nějaké chvíli. Ehm, docela dlouhé…

První mě to baví. Pán X se o danou terapii skutečně zajímá – nebo se mi to alespoň zdá. Ptá se, jak s klienty pracujeme.

„Aha, takže vy tedy vycházíte z toho, že víte, co děláte, jo?“ píchne si do kámošky.

„No, vycházím z toho, že mě vede něco hlubšího, než jsou jen psychologické poučky a kategorie.“
„Takže vycházíš z toho, že té svojí klientce jsi schopná pomoct?“
„No, jo, co je na tom špatně?!“

„Protože jsi přece úplně mimo…!! Obě jste, ale je to krásný, taková naivita!“ debata se náhle začne ubírat úplně směrem, kdy pan X předkládá příklad klientky se znásilněním a chce vědět, jak konkrétně, krok po kroku, by s ní moje „zkušená kamarádka“ pracovala. Ona se mu to velmi klidně snaží přiblížit, aniž by zapírala, že pracovat s narkomany či lidmi s těžkými traumaty je úplně jiná liga, než s člověkem, který hledá smysl života. Xkák je ale ve svých argumentech čím dál tím agresivnější a z rozhovoru se pomalu začínají vytrácet prvky vědomého naslouchání: „No OK, takže ji od té vzpomínky odosobníš. A pak? A pak? No dobře, a co uděláš pak?!!“ mám pocit jako by z něj mluvila jeho frustrace nad tím, že vlastním klientům není schopný pomoct. Tento jeho pocit mezi psycho-odborníky není nijak ojedinělý.

Zdroj: https://pixabay.com

#

„Já vlastně vůbec nevím, jestli těm lidem pomáhám, a to je tak frustrující!“ složí obličej do dlaní moje kamarádka Jana, která také pracuje v oblasti pomáhající profese.
„Ale Jani, tak na sebe nebuď tak přísná. Vždyť přece jen tím, že tam jsi, těm lidem pomáháš.“
„Jo já vím, jenže nevím, jestli se ti lidi reálně hýbou z místa, a to je tak beznadějný!“

#

„Můžu se tě na něco zeptat?“ přeruším pivní monolog Xkáka, protože mě přestal bavit.
„No…“
„Rozumím tomu, že je tvoje práce náročná a že pracuješ s těžšími případy než my s Blankou. To, co mě ale zajímá je, jak se staráš sám o sebe.“
„Cože?“ jsem překvapená, jak je překvapen. Vzpomenu si na sebe, kdy jsem po procesech s lidmi maximálně nabitá a zároveň i unavená a danou energii potřebuji zase někde dočerpat. Sportem, přírodou, tancem, zevlem.
„No jako, jak odpočíváš, jak se dobíjíš?“ jeho pravý ret mírně povyskočí nahoru a zakroutí hlavou, jak kdybych byla ta nejnaivnější blbka ne v Praze, ale na světě. Na tuhle otázku mu evidentně ani nestojí odpovídat. Ze zkušeností s podobnými muži vím, že jsem píchla přesně tam, kam jsem ne/měla.
„Tak jinak, nevzdávám se. Těšíš se ráno do práce?“
Mlčí.
„Dává ti tvá práce smysl?“
„Je to práce,“ jsem otřesená! Člověk, který má tři tituly před jmény a za jmény – jak zjistím později. Odborník, který se dotýká toho nejkřehčího, co v lidském organismu tepe – psychiky – nevidí ve své práci smysl a nechce se mu kvůli ní ráno vstávat z postele. Později také zjistím, že se mimo jiné specializuje na párové terapie, ač ve svých čtyřiceti nemá žádný vztah…

Když jdu na lekci jógy, chci, aby z jogínky vyzařovala energie, která mě inspiruje. Jak byste ostatně věřili sto kilové trenérce TRX, že je odbornice na fitness a zdravou výživu? Jak pak mít důvěru v tohoto psychologa, že je odborníkem na lidskou psychiku, když o svou práci nemá zájem a přežívá na kávě s cukrem? Vím jak – musela bych vidět pouze jeho profi stránky, a ne se ten večer bavit o jeho hodnotách a postojích k práci. Jak je možné, že se tito studování odborníci pak tolik diví lidem s psychickými problémy, nebo obtížnými v životě, že hledají v řadách těch bez vysokoškolských titulů?

Zdroj: https://pixabay.com/

Ega psychologů často bohužel nedovolují být dostatečně otevření a připustit si „a co kdyby ta terapie Cesta mohla fungovat?“. Co kdyby lidem skutečně mohla pomoci? Dokážu si velmi dobře představit, co za jejich odbornou skepsí stojí, protože příběhů – ba dokonce i odborných studií – kdy léčitel/alternativec/terapeut s „víkendovým kurzem“ svým kyvadélkem klienta totálně rozesral, skutečně není málo. Stejně jako znám spoustu lidí, kteří začali meditovat a skončili na psychině, protože v normálním světě najednou nedokázali fungovat. Dobře, souhlasím. Buďme střízliví – mluvme o průserech, kterých se v alternativní medicíně objevují. Ale neupozaďujme pak i ty posuny, které často díky zcela neposvěceným metodám, v životech lidí stanou. Náhoda?

Já jsem na semináři Cesta zažila člověka, který se díky terapii, zcela vyléčil z chronických migrén.
Má kolegyně psycholožka díky autopatii vyléčila ženu z rakoviny – a ano určitě budou další, které zemřou.

Však i má druhá kolegyně z Cesty i přes alternativní léčení nakonec podstoupila chemoterapii, aby zabila nádorové buňky v sobě.

Jediné, co bych si moc přála je, abychom ta medicínská pole neviděli tak odděleně, tak černobílé. Proč?

Zdroj: https://pixabay.com

Když jsem měla v životě velmi náročná období, o kterých jsem si chodila povídat s terapeutem, nedělal žádné zázraky, jen tam pro mě prostě padesát minut byl a naslouchal mi. Dal mi tak pocit, že na všechny ty sračky, které se nahromadily, nejsem sama. Super, jenže…

Málokdy mě dokázal dovést hlouběji. Do skutečné podstaty problému. Do mého vlastního zdroje, abych ty těžkosti zvládala s větší lehkostí a hravostí. Abych odstranila skutečnou příčinu. Abych nad situacemi, nad kterými se má mysl dokáže totálně zacyklit, získala zdravý nadhled a byla schopná pomalu začít měnit zaryté vzorce, které mi ubližovali. A víte co? Z mojí zkušeností vím, že Cesta tohle dokáže, a proto jsem schopná se za ni postavit a říct, že mi dává smysl!

Lidé ze setkání se mnou odchází s pocitem, že jim ze zad odpadlo stokilové závaží. Píšou mi, jak se jejich životy začínají měnit. Někdy pomalu, někdy ani nemrknou a již jdou na druhém břehu změny. A co je vůbec nejdůležitější: díky tomu, že jsem k nim zcela autentická - nehraju si na psycholožku s tituly, kterou nejsem a nikdy nebudu, ale dávám si tu práci, abych to celé hezky usadila na prdel a zas a znovu jim opakuji, že já je nespasím, že oni sami na sobě musí dál makat, a když si se mnou něco velmi silného odžijí v terapii, ve svém vnitřním světě, úplně samovolně jim dochází, že je potřeba jít ven a čelit světu – s uvědoměním, které se odehrálo hluboko v jejich vnitřním prožívání. 

 Přijímají to s radostí a mě dělá radost zase to, že si nemusím hrát na samaritánku a spasit jejich život.

Foto by Silvie Kotherová

Předávám tím jen a pouze vlastní zkušenost, kdy jsem obešla různé terapeuty a vyzkoušela mnoho sebe poznávacích metod. Měla kouče a druhého a pak dalšího – a pak mi došlo něco, co Blanka moc hezky pojmenovává trefným příběhem: „Pokud mi přijde klientka, že je tlustá a chce na tom pracovat, můžeme odblokovat to, proč se přejídá, ale pokud se i tak dál bude po večerech cpát větrníky, nepomůže ji ani metoda seslaná z nebes.“

Pro mě je má práce o zodpovědnosti takové, kterou znovu oprašuji v klientech a zcela ji navracím do jejich rukou, ať se s ní popasují. Né zodpovědnosti, kde sebe schovávám za tituly a školy.

Z těchto důvodů si myslím, že řada alternativců nejsou šarlatáni. Přínos jejich práce osobně vidím v tom, že vychází ze srdce, ne z mysli. Nedívat se na člověka jako na diagnózu deprese, ale jedince, který zoufale hledá svou cestu a selhává a odkrývat příběh, proč se mu to děje. Nevidí celou krychli svého problému. Nedochází mu souvislosti. Ale bohužel je pak snadnější poslechnout si zvuk cvakajícího razítka a napsat si na kus papíru napsat řešení na život – neurol. 

„Můj kluk se uzdravil, až když vysadil všechny léky a začal plně čelit tomu, co v těle cítí,“ přestat potlačovat bolest – ať je fyzická či mentální. Přijmout ji, že je to pro tento moment moje realita a že se to změní.

Proč je podle mě tak důležitá autentičnost? Mám známého psychologa Marka, který je ze své práce tak vnitřně vysosaný, že když mu něco vyprávím ze svého osobního života, říká jenom „ahm“ a „aha“, ale já cítím, že mě vůbec neposlouchá. Člověk, který by měl mít maximum empatie pro druhé rozděluje tuto dovednost na „teď nepracuju“. Znamená to, že schopnost naslouchat se nosí jen v ordinaci od pondělí do pátku? Pak pro mě ten člověk káže vodu a po večerech pije pivo, aby tu práci „jakž takž zvládal“.

Zdroj: https://pixabay.com/

Proč mě tohle psychologické ego tolik štve? Marek a další, které znám se dostal do úzkých. Jednoduše řečeno se mu sesypal život. Není to nic neobvyklého. Děje se nám to všem, ať psychologické vzdělání máme nebo ne. Vyhořel a odjel do Ameriky, kde zkoušel různé psycho spirituální zážitky. Vrátil se jako znovuzrozený a zároveň s otazníkem, jak to, co zažil integrovat do své práce s klienty. Co by to pro něj ale znamenalo? Jasně! Totálně vykolejit, odbočit z institucionálních kolejí a začít ty věci dělat jinak, nově. Možná i přestat brát klienty na pojišťovnu, ale začít jim konečně doopravdy pomáhat. Nejen předstírat, že tam jsem pro pacoše, ale dát mu zakusit i pocit autentický laskavosti a soucitu.

Věřím, že i takoví psychologové a terapeuti existují a já jim nesmírně fandím! Být upřímný před klientem totiž znamená být brutálně upřímný sám k sobě. A to vyžaduje kus odvahy. Chce to sundat všechny masky odborníků a expertů na gestalt a psychoanalýzu a potkat se s klientem na úrovni prachobyčejné lidskosti. A to z mé vlastní zkušenosti, spoustu psychologů děsí, protože pak lezou na povrch jejich vlastní děsy, které sami nemají zpracované a raději je pevně zamykají do šuplíčků a spokojí se s tím, že o nich druhým radí optikou toho či onoho psychologického směru.

Vnímám velmi intenzivně citlivost celého tématu. A Českou medicínskou komoru to pálí určitě ještě víc. Podvodníci, kteří prodávají nemocným krystaly proti rakovině a pak umírají doktorům v rukách není málo. Stejně jako není málo doktorů, kteří mi přijdou prázdnější než vyfouklé velikonoční vajíčko.

Existují znásilněné ženy, které platí statisíce za roční terapeutické seance, aby se z traumat vyhrabaly, ale stále nedokážou najít vlastní sebe hodnotu. A znám i znásilněné, které se k problému postavily alternativně a kdybyste je dnes potkaly na ulici, vnímáte je jako symbol božské sexuality.

Mám bez rozporu kolegy z Cesty, kteří hasí problémy tím, že se snaží pomáhat druhým a bohužel své ego zapomenou pověsit při vstupu klienta vedle na věšák. Bohužel jsem ale poznala i takové terapeuty se školami a mnoha výcviky. Neublížili mi, ale byl to terapeutický vztah na jedno setkání, párkrát trval jen pár minut a už jsem byla z ordinace pryč.

Rozumím tomu, proč jsou nekonvenční metody dostatečně velkým strašákem pro tu konvenční. Zároveň však Královehradecká klinika, kde se tradiční čínská medicína stává součásti léčby, je pro mě nadějí, že je to možné. Ostatně pokud se nejedná o zlomenou nohu, je to často právě kombinace obou směrů to, co dokáže nemocného skutečně vyléčit. Příkladem je Petr Studeník, který se vyléčil z nevyléčitelného tinnitu nebo Gabriela Tuatti, která si vyléčila endometriózu a otěhotněla.

Bohužel kauzy jako Aktip, této mé naivní představě příliš nepomáhají. A přesto, pokud vyvážím do protivky misku vah klinikou Medante, kde jsem měla to štěstí pracovat, stále si budu stát za tím, že alternativní i ten konvenční pohled na zdraví má smysl spojovat. A obojí by mělo mít v naší zrychlující se společnosti své místo, abychom se mohli cítit skutečně zdraví.

Zdroj: https://pixabay.com/