Jsme zbytečně pošetilí

Člověk musí uletět, aby zmoudřel. Musí umět ztratit, aby si uvědomil hodnotu. Naučit se odpouštět, aby mohl říct, umím milovat. Stejně tak musí opustit všechno jemu neskutečně blízké, tak stereotypně blízké, aby si uvědomil, jak TO něco nejenom miluje, ale hlavně potřebuje. Proč to takhle říkám? Neboť můžeme milovat spousty věcí a nemít je, nepotřebovat. Někdy se dokonce musíme zamávat na rozloučenou – právě proto, že tolik milujeme.

Jeden známý cestovatel řekl, že člověk cestuje, aby našel sebe sama. Moudrý to muž! Začněme cestou v duši, kdy sami v sobě častokrát tápeme. Nevíme, co vlastně chceme, ani kam chceme jít, nebo čeho toužíme dosáhnout, jen to chceme teď hned. Věřím, že i ty znáš to ráno, kdy se probudíš a cítíš ten neskutečný knedlík v krku. Nemáš sílu ani chuť stát z postele. Jakoby ji z tebe spánkem někdo vysál. To je okamžik, kdy děláme první krok. Krok do neznáma, který může vést ke splnění našeho snu, nebo je pošlapání. Vždy jsou tady dvě možnosti.

I já se vydala na cestu plnou poznávání neznámého, a jak vypadala má cesta? Poněkud sinusoidně – první jsem samým vzrušením nemohla dýchat ani spát. Je to takový ten pocit, kdy potkáte člověka, který vám naprosto učaruje, a vy se v jeho přítomnosti bojíte říct cokoliv nepatřičného - většinou však v přítomnosti žádného jiného člověka neřekněte tolik hovadin, jako když jste s ním. Je naprosto normální, že vám nové místo zevšední - ulice vám začnou připadat nudné, lidi divní a nebudete chápat, jak jste se mohli tolik pozastavovat nad historickou fasádou každé budovy. Rozklepou se vám kolena, protože tehdy si konečně uvědomíte, kam patříte.

Najednou budete muset křečovitě zatlačovat slzy při pohledy na ty staré zašedlé místa a pocítíte křeče v břiše, až si budete ráno chystat snídani na popraskaný talíř a zalévat čaj do vašeho oblíbeného hrníčku. Pane bože!!! Tady jsem DOMA.

Zároveň si však uvědomíte ještě jinou věc: není to jen věšák na kabáty, který vám přijde jako kouzelný dědeček nebo vaše postel, která vám přijde měkčí než jindy. Je to ještě něco jiného. Uvědomíte si, že se vracíte spíše za někým, než za něčím. Domov, to jsou osoby, které v nich dýchají. Ano, připravují kávu, ale jsou to jejich živé pohyby, které vytváří teplo domova. Jejich smích je to, co vytváří pohodu, ale i slzy promísené hněvem jsou nepostradatelné! Jsou totiž tím nejlepším tmelem na díry vzniklé opotřebováním domova, stejně jako bábovka uhnětená s láskou.

Každý někdy pochybuje o tom, kam patří. Někdo každý den, jiný zaváhá jen jednou za život. Je jedinec, který to zjistí, ale zase zapomene. Najde se člověk, který to nezjistí za celý život. Až takhle zase budete jednou tápat ve svém obýváku i vy, zkuste si představit život bez toho každodenního. Anebo ještě lépe - zkuste si ho prožít. Na týden, na měsíc nebo jen na rok.

Možná tak ztratíte chuť prožít celou škálu věcí, které považuje za dobrodružství.

Vždyť nejneskutečnější film režíruje sám život!

Třeba se vám tímto pokusem zbortí domeček vystavěný z představ, že jinde by bylo líp.

Nebylo.

Doma je prostě doma.

Co se děje, když spíme

"Miluji tě, ale co s tím mám dělat?" ptala se bezradná hvězdička Večernice sama sebe a vzpomínala se svého milence, na prince Slunce. "Vždyť jsme každý úplně jiný," plakala s obličejem v dlaních.
"Tys vyrůstal v jasném prostředí. Já ve tmě. Tobě byl přikrývkou žár dne, mne uspával chlad noci. Tobě byly hračkou mraky, já se klouzala po mléčné dráze. Sluneční paprsky tvého otce dodávají ozemšťanům energii, někdy však příliš krutě maří nevinné životy. Paprsky naší měsíční země dodávají lidem naději a chladí jejich problémy a zároveň rozdmýchávájí jejich vášně. Náš svět je svět snění. V našem světe se vše zdá uskutečnitelné, zatímco v slunečním svitu je vše bolavě reálné. Do paprsků měsíce se zakouká každý snílek, na tvůj žlutý kotouč se nikdo neodváží ani pohlédnout. Ani já nejsem výjimkou. Při pohledu na ten kotouč se mi podlamují kolena a cítím, jak má moc slábne. Usínám, když se tvůj otec probouzí," usedavě plakala, tu noc byla její komnata plná jejích slz a obloha tak plná hvězd.
"Přesto, že jsem věděla, že jsou obě naše říše rozdílné..toužila jsem tě kouskem oka spatřit. Každý večer slabá vybíhám na dalekou cestu, abych tě alespoň koutkem oka spatřila. Objevuji se každou noc na obloze jako první, ale ty už jsi dávno se svou sluneční princeznou. Při tom pomyšlení omdlívám a tehdy svítá."
"Jí se ve vlasech třpytí zlaté prameny, s těmi mými si pohrává vítr noci a sype na ni měsíční zář," princezna měsíční země šeptala do tmy její příběh poslouchal vítr.
Byl to právě vítr, který o jejím smutku noc co noc vyprávěl princi. Tehdy i prince omrzelo pobíhání slunečními zahradami s princeznou s pozlátkem ve lasech a tesknil po noční krásce. A ten den pršelo.
Tak se snažili poznat. Princezna noc co noc vybíhala na oblohu a rozhlížela se, zda neuvidí jeho. On zase otce budil ráno od rána dřív, aby mu neutekla. Avšak s prvním zívnutím krále Slunce král Měsíce vyklízel své pole, a naděje na jejich seznámení se ztrácela.
Nic se neutají věčně, proto se velmi záhy král Měsíce i král Slunce o bolech svých dětí dozvěděli. Oba se tohoto spojení velmi obávali, proto se rozhodli, že pouze jeden z nich bude vládnout. Tak začala válka. Král slunečných dnů vrhal na zem blesky, otec chladných nocích soka strašil strašlivými hromy.
V ten den, byla jedna z nejhorších bouřek lidstva.
Sluneční princezna otce žádala, aby to nedělal, že na svou lásku k princi zapomene a hořce plakala u jeho nohou.
Atak nebe bylo poseto hvězdami..
I princi po tvářích tekly slané slzy, které se za hranicemi říše měnily na kapky dešťové.
Vše to sledoval vítr, posel mezi oběma říšemi. Zželelo se mu princezny a přes zákony dané milióny let ji přenesl až na hranice obou království, kde ji čekal On.
Kvůli tomuto setkání muselo zemřít mnoho lidí, neboť vítr byl silný jako nikdy, aby překonal sílu obou království.. Řady lidských střechy byly odneseny tornádem. Mnoho stromů bylo navždy vytrženo i s kořeny. Nejedna chaloupka srovnána se zemí.
Na hranicích si padli do náruče a cítili, že bez sebe nemohou být. Věděli však, že ani jejich společný život není možný. Proto se políbili.
Jeho žhavá ústa princeznu noci sežehla na popel. Jejím polibkem srdce prince ochladlo a zastavilo se. Zemřeli v náručí toho druhého s úsměvem na rtech.
Tehdy přestalo pršet a na obloze přestaly zářit hvězdy. Ustala i bouřka, neboť vítr donesl tragickou zprávu obou otcům. I bylo nutno vymyslet dohodu obou království...
Vyšlo slunce, tentokrát však nebylo jasné a čistě žluté, neboť obě země, oba králové cítily ztráty. Bez rozdílu. Krvavě červená barva Slunce toho byla důkazem. Při každém východu zbarvené slunce připomíná nešťastnou smrt prince a vyjadřuje smutek otce ze ztráty syna. Krvavě červená barva slunce při západu slunce jsou nesmrtelné záblesky princezniny lásky k princi, avšak jsou opět hořkým bolem pro jejího otce.

Co? Kdyby? Jak? Kdy? Proč?

Kdyby se všechno hojilo tak ryhle jako vpich po injekční jele, neexistovaly by krvácející srdce.
Kdyby šla každá citová bolest z těla tak lehce jako krev při oběru, lidé by nevědli, co je to utrpení.
Kdyby se dalo žít bez lásky, muselo by lidské tělo umět fungovat bez krve.
Kdyby neexistovaly peníze, řada lidí by ztratilo svůj smysl žití.
Kdyby neexistovaly peníze, mnoho lidí by bylo šťastnější.
Kdyby každý z nás věděl, co ho zítra, za týden, za rok, za dva- CO HO V ŽIVOTĚ - potká, nestálo by za to žít.
Kdybych nebyla smutná, nic z toho bych nenapsala. Kdyby někdo nevymyslel slovo kdyby, cítila bych se o mnoho chudší.

Jak by se asi člověku vstávalo, kdyby se celý jwho den skládal jen z příjemných okamžiků a povinností.
Jak se asi člověku dýchá během jediného dne bez jakýchkoliv komplikací?
Jaké by to bylo znát někoho, kdo vám ukáže, kudy vane příznivý vítr.
Jaké to je zemřít? A co je po smrti?
Jaký je život dnes to vím, ale jaký byl skutečně kdysi?
Jak mít jen zlomek z toho všeho po čem lidská duše touží a cítit se přitom šťastně?
Jak být spokojen s vlastní osobou?
Jak snížit kritiku druhých a zvýšit sebehodnocení vlastní povahy?
Jak vymazat pomluvy?
Jak vlastně pochopit význam slova rodina?
Jak žít, prožívat a nechybovat?
Jak je možné necítit tu fascinovanou sílu slova JAK?

Co je to maximální štěstí?
Co lidem brání uskutečňovat vlastní sny?
Co lidé dělají, když jsou smutní a co je k tomu pocitu vlastně vede?
Co nám dává sílu neustále kráčet dál i přes všechny rány osudu?
Co nám brání být takovými, jací celým srdcem toužíme být?
Co z hlavy vymazává naše cíle a ničí naše ambice?
Co způsobuje deprese?

Vždyť žijme tak krátce a navíc jen jednou!
Vždyt každý z nás má kde spát!
Vždyť každý z nás je úžasná bytost!
Vždyť realita je vlastně klam!
Vždyť streotyp je tak ubíjející! Tak jak to, že v něm každý přežívá tolik let!
Vždyť mít sny je tak povznášející - jen se jim přiblížit či dotknout a letíš!
Vždyť slunce vychází každé ráno a měsíc vždy večer!
Vždyť stále děláme ty stejné chyby, ikdyž se tolik lidí před námi už spálilo a po nás ještě spálí!
Vždyť ten den, život, histire- vždyť je to pořád dokola!

Proč tolik lidí denně umírá - lidí, co milovali život.
Proč si nemůžeme pojistit štěstí, ale peníze ano? Jsou snad důležitější?!!
Proč neustále hledáme životní cesty, když téměř vždy po ohlédnutí litujeme, že jsme nešli vlevo?
Proč si nelze vybrat předem druhý život?
Proč mám teď v hlavě úplně vymateno?

Kdy člověk dospěje do stavu spokojenosti?
Kdy si uvědomí, že radovat se ze života je přínosnější než na něj nadávat? Až mu proteče mezi prsty?
Kdy zatouží zoufale změnit?
Kdy siuvědomí, že narodit se bylo to největší štěstí, které ho mohlo potkat?
Kdy se naučí žít daným okamžikem a ne neustále jen čekat až bude líp?
Kdy pochopí, že život by se měl žít a ne jen prožívat, není pouhá dutá fráze!
Kdy budou karty na jeho straně?
Kdy si uvědomí, že není důvod si zoufat, když může být i hůře!

A KDO MU ODPOVÍ NA VŠE, CO BY RÁD VĚDĚL?

V letadle

Paříž. Romantická, zamilovaná PAŘÍŽ. Jen já v jednom z lacinných pronajatých pokojů s okouzlující vyhlídkou na jedno z nejkrásnějších evropských měst.

Tento obraz se rodí z mé fantazie, když se z okna letadla dívím na našlehané mraky, za které rozžhavený kotouč slunce. Z kolorovaného pozadí, kde se mísí africká červeň se studeně moudrou barvou a vše dobarvuje teplě žlutý odstín mě brazí po celém těle.

Vyplouvají mi příběhy celé řady spisovatelů, kteří peocstovali svět. Ten Hemingwayův zlástě. Svírají se mi vnitřnosti při pomyšlení, že bych tak také nějaký čas žila a ukájela se cizokrajným ovzduším. Svíravý pocit se mísí se strachem, že to vše zůstane pouhým snem, který se rozplyne, stejně jako za pár hodin zmizí ty divukrásné barvy na obloze.

A zbydou jen tmavá oblaka - tedy nesplněné sny.
Zatím však Paříž musí počkat. Přistáváme v Mošnově.